SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 34

Seděla jsem v křesle vedle krbu a předstírala strašný nezájem a velikou zaneprázdněnost úpravou svých nehtů. Přemýšlela jsem o tom, co se tu děje. Bylo to několik dní, co opustil Ramon mou ložnici a nechal mě v tom..., rozpoložení?

Ušklíbla jsem se, sama pro sebe. A od té doby, jako kdyby se všechno obrátilo úplně na ruby. Najednou si mě Ramon nevšímal. Najednou mu bylo jedno, jestli jsem přišla na večeři nebo ne. Bylo mu jedno, jestli jsem celý den zavřená v pokoji, nebo co dělám. Nejdříve mně to vyhovovalo. Vždyť...,to jsem přeci chtěla ne? Celou dobu, jsem si přeci nepřála nic jiného, než aby mi dal pokoj. 

 Tak proč mi to najednou kruci, tak vadí? Proč mi tak vadí jeho netečnost a nezájem? Blbost! Jsem šťastná. Jsem šťastná, že mám od něj pokoj. Že si můžu dělat, co chci a nikdo mi furt nestojí za zadkem. Nikdo mě nepeskuje a věčně nepoučuje. Nikdo se o mě nezajímá. Nezajímá? Nebo mi to snad, už začíná chybět? Ani omylem! Zamračila jsem se na dveře před sebou, když jsem uslyšela pronikavý a zvonivý smích té protivné služtičky. Sakra! Čemu se tam tak směje? Lezla mi na nervy. Nějak moc podezřele často, se teď motala kolem Ramona. No ale co! Třeba ho užene a já budu mít, už nadobro pokoj. Nebo ho už uhnala? Nervózně jsem skousla spodní ret.

 „To by mne zajímalo, kde dnes spolu celý den byly." Zavrčela jsem si, pro sebe pod fousy. Ráno jsem viděla, jak spolu někam odjíždějí. A když jsem spatřila, jak se ta blonďatá ochechule, okolo něho naparuje, projel mnou osten žárlivosti. Zatřepala jsem hlavou. I když...,to je blbost! Nežárlím! Jenom mi prostě vadí, že mi nic neřekl. Že neřekl ani slovo a klidně si s ní, někam odjel. Měl mi přeci něco říci. Nebo ne? Měl. Určitě. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vplul onen dlouhonohý objekt mé nelibosti a hned za ní Ramon. Zřejmě si mě v přítmí pokoje ani nevšimli. 

 „Děkuji!" Zašvitořila a otočila se k němu. „Nevím jak..., jak ti poděkovat." Položila jednu dlaň na jeho hruď a podívala se mu do očí. Vytřeštila jsem oči a nahlas jsem polkla. Tak nahlas, že jsem měla strach, že to museli slyšet. Srdce se mi divoce rozbušilo, při tom pohledu. 

 „Udělal jsem to rád. Nemusíš mi děkovat Saly." Usmál se na ní jemně a pohladil jí ruku. Zamotala se mi hlava. To si snad ze mě dělají srandu ne?! To nemyslí vážně. Mrcha jedna. Ona ho snad svádí, či co?! Měla jsem pocit, jakoby zavzlykala a záda se jí otřásla pod nárazem pláče, ale stála zády ke mně, tak jsem si nebyla jistá. Položila si hlavu na Ramonovo rameno a znovu zavzlykala. Dostala jsem šílený vztek. Ještě nikdy, jsem necítila k nikomu takovou nenávist, jako nyní. Měla jsem sto chutí, se k nim vrhnout a odtrhnout ji od něj. Co si to dovoluje?! Co si vůbec myslí?! Co si vůbec, ta zatracená mrcha myslí, že dělá?! 

 Byla jsem přesvědčena, že to je součást jejího plánu. Jejího plánu, na ulovení Ramona. A ten...,ten idiot, ji ještě objímá. Parchant jeden. Zabiju ho! Zabiju je oba! Vzteky jsem viděla pomalu rudě a roztřásla jsem se, po celém těle. Nepříčetná zuřivostí, jsem vystřelila, ze svého místa u krbu. Vůbec jsem se nepoznávala. A vlastně...,vlastně jsem ani nevěděla, co chci udělat. Jediné co jsem věděla, bylo, že nesmím dovolit. Že nechci dovolit, aby se k němu ta pijavice, takhle linula.

 „Co si myslíš, že děláš kruci?" Vyštěkla jsem. Oba se ke mně překvapeně otočily. 

„Máš na mysli, něco konkrétního?" Podíval se na mě Ramon, který se vzpamatoval o něco dříve.

 „Něco konkrétního?!" Řvala jsem na celý dům. „To nemyslíš vážně! Ty..,ty...!" Máchala jsem okolo sebe rukama a přiskočila až k nim. „Je tohle dost konkrétní?!" Chytla jsem tu bestii za vlasy a odtrhla ji od něj. 

 Byla jsem úplně nepříčetná vzteky. S očí mi sršeli blesky a ve chvíli, kdy jsem se na ni chtěla vrhnout a vyškrábat ji oči, mě Ramon zezadu zachytil. „ Nech mě být!" Zazmítala jsem se mu v náručí.

 „ Ty parchante!" Křičela jsem a házela sebou tak dlouho, dokud mi pomalu nedošli síly. Najednou se mi z očí spustily slzy. Popotáhla jsem a podívala se na ustrašenou dívku. Bože! Co to dělám! Neměla jsem odvahu, se otočit a podívat se na Ramona. Jsem to vůbec já? Místo toho, abych se v klidu vytratila a byla ráda, že si Ramon našel nový objekt své touhy, tu šílím vzteky. Vzteky. Zlobou a zradou. Ano! Cítila jsem se zrazená. Zrazená a podvedená. A nešťastná. Tak moc nešťastná, že jsem tomu nemohla uvěřit.