SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 14

Zadýchaně jsem se chytila umyvadla. Bože! Kdyby nepřišla ta pokojská, nevím co by se stalo. Hned co zaklepala na dveře a vstoupila dovnitř, jsem ho od sebe odstrčila a zmizela v koupelně. Dotkla jsem se svých rtů. Ještě stále jsem cítila ty jeho. Ještě stále mě pálily. Hořely. Plály. Sakra! Vůbec jsem se nepoznávala. Co budu dělat? 

 Jsme tu sotva pár minut a já už se s ním vášnivě líbám. Ano! Líbám. Ale nejhorší je, že po něm toužím. Opravdu.  Ač nerada, jsem si to musela přiznat. Cítila jsem tu touhu. Takovou touhu, jakou jsem ještě necítila nikdy v životě. Nikdy! Zvrátila jsem hlavu. Ty jeho rty. Ty jeho ruce. To jak se mě dotýká. Jak mě hladí. Jak mě líbá. Bože! Už jen při té vzpomínce, mnou projela vlna vzrušení.

Sevřela jsem umyvadlo v dlaních a najednou jsem cítila i slyšela, jeho zapraskání. Vyděšeně jsem uskočila.

„Eleno." Rozrazily se najednou dveře a Ramon vpadl dovnitř. Vylekaně, jsem se podívala na umyvadlo a pak na něj. Jen přejel očima tu spoušť a zakotvil v mích očích. Zahanbeně jsem sklopila hlavu. 

 „To je v pořádku, lásko."  Zašeptal a ucítila jsem jeho ruku na své tváři. Hlasitě jsem polkla a odvážila jsem se k němu vzhlédnout. Co mám dělat? To to tedy pěkně začíná. 

 Zatřásla jsem hlavou k odporu. Ne není to v pořádku. Nic není v pořádku. Já nejsem já. Vůbec se nepoznávám. A už jen při pouhé vzpomínce na tvůj polibek..., povzdechla jsem si a párkrát zamrkala, ve snaze zahnat slzy deroucí se do očí. 

„Opravdu je to v pořádku, miláčku." Přejel prstem po mé tváři. 

 „ A spolu to zvládneme. Nemusíš mít strach. Nemusíš. Jsem silnější jak ty, lásko." Vydechl a přirazil mě na stěnu koupelny. 

 „Jsem o hodně..., o hodně silnější." Zašeptal do mích vlasů. Vydechla jsem a opřela si hlavu o stěnu. Nemůžu! Nemůžu! Zavřela jsem oči. Tohle já nechci. Nechci. Všechno ve mně křičelo.

 „Eleno." Slyšela jsem jeho vzrušený hlas a cítila jeho ruce na svých tvářích. To nedělej. Nedělej to.

 „ Prosím,"Zasténala jsem, „Prosím, nedělej to." Snažila jsem se ze sebe vypravit, mezi vzrušenými výdechy.

 „Proč né, miláčku." Vydechl těsně u mého ucha.

 Protože to nechci. Protože už nemůžu. Protože mám strach. Protože po tobě toužím.

 „Prosím..., já..., já nemůžu. Nechci." Zaúpěla jsem a podívala se mu do očí. Zakroužil očima v mé tváři a pohladil prstem mé pootevřené rty. 

 „Opravdu to nechceš, lásko? Opravdu? A nebo se bojíš, jen sama sebe." Přiblížil své rty tak těsně k mým, že jsem je skoro cítila. Srdce mi začalo divoce bušit. Krev mi tepala ve spáncích a celá jsem se třásla. Ještě kousek. Kousíček. 

 Popadla jsem ho za hlavu a hladově se přisála k jeho rtům. Bože! Nemohla jsem si pomoci. Bylo to silnější, jak já. Hladově se přisál na moje rty. Byla jsem ztracená. Cítila jsem takovou vášeň. Tak nesmírnou touhu. Tak nesmírné vzrušení. Líbala jsem ho stejně hladově, jako on mě. Vzrušením, jsem nemohla ani popadnout dech.

 Chytla jsem za lem jeho košile a zatáhla tak, až knoflíčky odlétli na všechny strany. Nedočkavě ji ze sebe shodil a přitiskl se ke mně. Chytila jsem ho pevněji a v tom jsem slyšela, jak se i zbytek umyvadla sesypal k zemi. Bože! Zblázním se. Zblázním. 

Vrhla jsem se na něj a přirazila ho na protější stěnu koupelny. Z řinčením se zřítila skleněná police ze stěny a roztříštila se po zemi. 

 „Eleno." Vydechl vzrušením a jedním trhnutím rukou, ze mě strhl moji halenku, až jsem zůstala jen v podprsence. Přirazila jsem ho na stěnu sprchového koutu a vší silou se k němu tiskla. Tak jak jsem jen mohla, jsem ho tiskla a objímala, až se s praskáním, celá skleněná stěna zřítila k zemi.

 „Miluji tě."  Vydechl, když mě vzápětí přirazil na opačnou stranu koupelny. Byly jsme úplně pohlceni sami do sebe. Byli jsme jak šílení. Nikdy jsem si nemyslela, že se takto budu cítit. 

 „Chci tě." Zasténala jsem a přisála se k jeho ústům. A byla to pravda. Byla. Tak moc, jsem ho chtěla. Tak moc.

„Hned! Prosím..." Zasténala jsem a v tom se otevřeli dveře.

 „Co se tu kruci..." Ve dveřích stála Jenna s Adamem a dívali se okolo sebe, pomalu s otevřenou pusou. Vyděšeně jsem se na ně podívala.

 „Omlouváme se..." usmála se Jenna v rozpacích, „jen..., měli jsme strach. Byli...,byli to hrozné rány. Jako by..., jakoby se..." Zarazila se a dívala se kolem. Bože.  Cítila jsem se trapně.

Stály jsme polonazí a Ramon mě tiskl na stěnu. A když jsem se rozhlédla, udělalo se mi špatně. Celá koupelna byla úplně zdemolovaná. Úplně. Jako by se tu prohnalo tornádo.

 „Ššššš!" Zašeptal mi Ramon do ucha. Vypadalo to, že mu je úplně jedno, že tu nejsme sami. 

„Nic se neděje, lásko. To je v pořádku." Políbil mě do vlasů a přivinul si mě do náručí.

 V pořádku? Tak to si nejsem zrovna jistá. Vůbec. Vždyť, málem jsem se s ním milovala. Milovala! Bože! Vždyť jsem mu to přiznala. Přiznala jsem, že po něm toužím. Co budu dělat? Co teď? Jak se mám chovat? Co se stane? A jak se zachová on? Bože! To bude hodně, dlouhý výlet. Hodně.