SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 36

Nervózně jsem se protáhla na posteli. Byl to jenom sen? Sen? Uf! Tak to byl, ale příšerný sen, prolétlo mi hlavou. V hlavě jsem cítila tupou bolest a žaludek jsem měla jako na vodě. Takhle se ztřískat. Bože! No, hlavně, že se nic nestalo, ulevilo se mi a otevřela jsem oči. 

„Bože!" Vykřikla jsem vyděšeně, když jsem se dívala do Ramonovi tváře. Seděl na posteli a zkoumavě si mě prohlížel. Jak dlouho tu už takto sedí kruci?

 „Co..., co tu děláš?" Vykoktala jsem a přitáhla si peřinu, až pod bradu. Zapátrala jsem v paměti a tok myšlenek, proudící mou hlavou mi připomněl, co se včera stalo. Nebyl to sen? Sakra! Přikryla jsem si tvář dlaněmi. Ještě chvíli jen tak seděl a díval se na mě. Vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí.

 „Přišel jsem ti říct..." Zarazil se a zastrčil mi, jeden můj neposlušný pramínek vlasů za ucho. „Přišel jsem ti říct....,že je konec!" Nechápavě jsem se na něj podívala. 

 „Měsíc je pryč. Můžeš klidně odejít." Očima zakroužil v mé tváři. „Tak..., jsi to chtěla ne?" Dodal po chvíli o poznání tišeji a pomalu se zvedl. Vytřeštěně jsem na něj zírala a snažila se vstřebat, co mi řekl. Ještě jednou se ve dveřích otočil, smutně se na mě usmál a zavřel dveře. 

 Hodnou chvíli, jsem nebyla schopna pohybu. Můžu jít? Jít? Můžu klidně odejít a ani Jenna s Adamem, nemohou nic říct? Vystřelila jsem do sedu. Můžu jít domů? Usmála jsem se sama pro sebe a rozhlédla se po místnosti. Konečně! Mm. A co, že tak najednou? Zahryzalo v koutku mé hlavy. Proč mě najednou a z ničeho nic, propouští? Chce se mě zbavit? Zbavit?! No jasně! Určitě kvůli té mrše! Kvůli té..., té...! Je to jasné. Včera jsem mu řekla, že ho miluji a bože, já mu řekla, že ho miluji? Miluji? Ano! Po tvářích mi začali stékat slzy. 

 „Miluji ho!" Přiznala jsem si konečně nahlas sama sobě. Miluji, ale zřejmě už je moc pozdě. Chce se mě zbavit, aby měl čistý vzduch, muchlovat se tu s tou mrchou. Najednou mu to není po chuti. Sakra! Co si myslí?! Že se mnou bude takto manipulovat? Ani omylem! Naštvaně jsem vyskočila z postele a řítila se ke dveřím. Cítila jsem se naštvaná. Zhrzená. Uražená a neskutečně vytočená. Zabiju jeho. Ji. A pak sebe. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Nikdo mi nebude poroučet. A už vůbec, mi nikdo nebude dělat do Ramona! Jasně! Nejdříve zabiju ji a pak si vychutnám jeho. Toho bídáka. 

 „Kde je?! Ta..., ta, ta...,mrcha!" Vyštěkla jsem, když jsem se vřítila do pokoje a spatřila Ramona stojícího před krbem. Překvapeně se na mne otočil a změřil si mne pohledem od shora dolů. Teprve teď, jsem si uvědomila, že jsem byla tak, jak jsem vylezla z postele. Vlasy rozčepýřené na všechny strany a v noční košili. Ani župan, jsem si v té rychlosti, nestačila vzít. Na vteřinu jsem zaváhala, ale při pohledu na toho zrádce a na jeho pokřivený úsměv, jsem dostala ještě větší vztek. 

 „Tvé vstupy jsou čím dál dramatičtější, miláčku." Řekl s úsměvem, ale ani se nepohnul. Krev mi začala vřít v žilách. Rozbušilo se mi srdce a pomalu jsem vzteky, viděla rudě. 

 „Chceš se mne zbavit! Potřebuješ vyklidit pole. Aby ses mohl tahat s tou děvkou!" Řvala jsem jako smyslů zbavená.

 „Nenávidím tě! Zabiju tě..., ty...,ty..!" Prstem jsem šermovala ve vzduchu, jako nějakou zbraní a hlas mi co chvíli, přeskočil do vysoké fistule. „Je ti úplně jedno co cítím! Je ti jedno, jak mi je, ty bídáku!" Celá jsem se vzteky třásla a slova se mi řinula sama z úst. 

 „Je ti jedno, že tě miluju co? Ta potvora, ti to vynahradí. Ale ona tě nemiluje! To já..., já tě miluju. Miluju!" Zarazila jsem se. Trochu proto, že mi už skoro vypověděl hlas a trochu proto, že jsem si uvědomila, co dělám. Chtěla jsem ho zabít ne? A teď tu skoro brečím a vyznávám mu lásku. Zalapala jsem po dechu a otočila se k odchodu. Bože! Vykřikla jsem, když se Ramon najednou objevil přede mnou. Vyděšeně jsem udělala krok zpátky. 

 „Co jsi řekla?!" Nahlas jsem polkla. „Řekni to ještě jednou! Hned!" Díval se na mne s takovým zvláštním výrazem. 

 „Opakuj to, řekl jsem!" Řekl pomalu zuřivě. Nemohla jsem popadnout dech. Dívala jsem se do jeho zuřivé tváře a bezděky couvala, zatímco on se ke mně pomalu přibližoval. Narazila jsem do zdi. 

„ Říkám to naposledy, Eleno! Opakuj, co jsi řekla!" Cedil mezi zuby, když už byl až těsně u mě. Nebylo úniku.

 „Já...,co..., co jsem řekla...?" Šeptala jsem zděšeně. Měla jsem z něho skoro strach. Připadal mi skoro jako nepříčetný.

„Opakuj to sakra!" Zařval a praštil pěstí do zdi vedle mé hlavy tak, až se sypala omítka Zničeně a poraženě jsem opřela hlavu o zeď za sebou a na moment zavřela oči. Prohrála jsem. Prohrála? Ne! Však ho opravdu miluji. Miluji. A konečně, jsem si to dokázala se vší upřímností přiznat. Ano! Třásla jsem se strachy a vzrušením. Je to jediný muž na světě, který mne dokáže zkrotit. Jediný muž, který je silnější než já. Jediný muž, před kterým, se mně třesou kolena.

 „Miluji tě". Zašeptala jsem, sotva slyšitelně a otevřela oči. Díval se na mě stále stejně zuřivě. V očích mu plálo a zhluboka dýchal. Ano! Je nebezpečný. Je divoký. Je to ďábel i anděl. A je...,je můj! Můj? Jenom můj! 

„Miluji tě, Ramone. Miluji tě." Řekla jsem třesoucím hlasem a dívala se do jeho očí.