SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 17

Už asi dvě hodiny, jsem byla zavřená v koupelně. Dala jsem si horkou koupel a teprve, když se mi voda zdála už příliš studená, jsem vylezla. Převlékla jsem si asi už čtvrté pyžamo. Super! Sama se divým, že toho sebou tolik tahám. A kvůli komu? Kvůli tomu ignorantovi? Ještě stále, jsem na něj byla naštvaná. Protože, nakonec jsem byla nucena vylézt z vody a věřit tomu, že se nedívá.

 Znovu mě polilo horko z toho pocitu, jak jsem nahá, utíkala pro své věci. Zamračila jsem se na sebe do zrcadla. A teď tohle. Mám s ním spát v jedné posteli. To mě ten nápad s tím sporýšem, přišel sakra draho. To teď mám jako jít a vlézt si k němu do postele? Udělalo se mi na omdlení.

 Bože! No! Snad alespoň, tohle trochu pomůže. Lekne se mě a uteče. Zhodnotila jsem svůj zevnějšek. Bavlněné pyžamo. Široké kalhoty a kabátek zapnutý až u krku s tak dlouhými rukávy, že mi nebyli vidět ruce. Vypadala jsem, jak strašák do zelí. Šlohla jsem ho Adamovi.

 S bušícím srdcem a třesoucíma rukama, jsem sáhla na kliku a vystrčila nos ze dveří. No fajn! Nic jiného mi stejně nezbývá. Udělala jsem pár kroků směrem k posteli. Ležel opřený o pelest postele a něco si četl. Bože! Hlasitě jsem polkla. Doufám, že nespí nahý. Byl přikryt do pasu, ale hruď měl zcela nahou.

 Začalo mi bušit srdce pod tím pohledem. Vůbec jsem si neuvědomila, že stojím u postele a zírám na něj. 

 „Vážně skvělí pížo." Usmál se na mě a odložil knihu. „Ale jak už jsem ti jednou řekl, mám moc..., moc velikou představivost." Zamračila jsem se na něj a lehla si co nejdále od něho. 

 „A potom, miláčku..." řekl, natáhl ruku a pohladil mne po vlasech, „už jsem viděl úplně všechno lásko. Takže, vím, co pod tím skrýváš." Zalapala jsem po dechu a začervenala se. Co mu na to mám říci? Obligátní zabiji tě...,asi stačit nebude.

 „Nenávidím tě!" Vyprskla jsem, ale on se jen zasmál a překulil se na mě. 

 „Ještě že vím..., že to není pravda." Vydechl a políbil mě. Krátce. Hned se zase odtáhl a podíval se mi do očí. Co si o sobě sakra myslí? Zazmítala jsem se pod ním.

„Nemusíš mít strach. Milovat se budeme, až budeš připravená. A né tady, nechci zdemolovat další pokoj." Usmál se a cvrnkl mě do nosu. Vytřeštila jsem na něj oči. 

 „I když..." Vydechl, sklonil se a přejel ústy po mích rtech. „Je mi to vlastně úplně jedno. Ale..., ale chci, aby jsi si o to řekla sama, lásko." Co? Tak to se v životě nedočkáš! Na to zapomeň. To se v životě nestane.  Zakroužil očima v mé tváři a ještě jednou mě políbil. 

„Dobrou noc, lásko." Zašeptal mi do ucha a překulil se na druhou stranu. Byla jsem zmatená. Ještě teď jsem cítila, jak mi buší srdce. Zavřela jsem oči a snažila se dělat že spím. Snažila jsem se usnout. Ale vůbec se mi to nedařilo. Místo toho, když jsem zhodnotila, že spí, jsem pozorovala jeho spící tvář. 

 Byl tak krásný. Byl nádherný. A když spal..., ani mě tak nerozčiloval. Natáhla jsem ruku a omámeně se dotkla jeho pootevřených rtů. Vyděšeně jsem ucukla, když vydechl. Co to dělám? Kruci! Vztekle jsem se otočila na druhou stranu a opět se snažila usnout. Ale nešlo to. Nešlo! Ne...,když slyším, jak oddechuje. Ne, když cítím jeho vůni. Ne, když vidím jeho tvář. Jeho odhalenou hruď. Bože. Spí nahý? Strašně moc jsem, to zatoužila zjisti. Potřebovala, jsem to vědět. Toužila jsem po tom. Ano. Musím to vědět. Musím, jinak neusnu.

 Maličko jsem se přikulila k němu. Stále stejně rovnoměrně oddychoval. Spí. Ano, to zvládnu. však..., co je na tom? Jen maličko poodhrnu deku a mrknu se. Hlasitě jsem polkla a srdce se mi rozbušilo. Ano, musím to vědět. Musím! Chci to.

 Dotkla jsem se cípu deky . A podívala se mu do tváře. Stále spí. Stále stejně dýchá, uklidňovala jsem se. Nemůže mne slyšet, jsem jak myška. Vždyť se snažím skoro nedýchat. Ještě jednou jsem si změřila jeho tvář a otočila se. Třesoucími prsty, jsem maličko..., maličko nadzvedla deku.

 Vykřikla jsem a zhluboka vydechla ve chvíli..., kdy mě chytil za ruku. Vyděšeně jsem se na něj podívala a konečně zhluboka vydechla. Stále mě držel za ruku a usmíval se. Sakra! Jsem fakt pitomá. Proč se vždycky musím dostat do nějakého maléru. Horečně jsem přemýšlela, co mu řeknu. 

 „Já..., já..., chtěla jsem..., totiž, myslela jsem..." Sakra! Vůbec jsem nemyslela. Vůbec jsem nepřemýšlela. Co si teď pomyslí? Že se na něj snažím vrhnout zatímco spí? Polilo mě horko. To jsem si zas pěkně zavařila.

 „Chceš vědět, jestli spím nahý, miláčku?" Zašeptal. Díval se mi při tom do očí a moji ruku stále držel ve své dlani. Automaticky jsem přikývla. Vlastně ne. Nechci. Zpanikařila jsem a zatřásla hlavou v odporu. Jen se usmál, posadil se a pohladil mne po tváři. 

 „Vždycky, spím nahý lásko.  Ale teď..., pakliže se se mnou nechceš milovat..." zakroužil očima v mé tváři, „není tak snadné, lásko spát vedle tebe a nemoci se tě dotknout." Pohladil mě po vlasech a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. Zatvářila jsem se nechápavě. 

„Toužím po tobě a to se i náležitě projeví, na mém těle." Usmál se a znovu mě cvrnkl do nosu. Zčervenala jsem. Vlastně jsem úplně zrudla. A jemu to vůbec nevadí. Mluví o tom, jako by se nic nedělo. Spokojeně si lehl a založil si ruce pod hlavou. Měla jsem chuť se zahrabat pod peřinu. Pod zem. Prokopat se na druhou půlku zeměkoule.