SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 31

Od té doby, co jsme se vrátily, jsem nevylezla s pokoje. Bylo mi hrozně. A vlastně jsem jen ležela na posteli a chvíli se litovala, chvíli brečela, chvíli ho nenáviděla a chvíli nenáviděla sama sebe.

 Nechápala jsem, co se vlastně stalo. Jak to, že ještě před pár dny, bych ho nejraději zabila a teď, teď?  Miluji ho? Miluji? Vážně ho miluji? Bože! Nemohla jsem uvěřit tomu, co cítím. Láska? Tolik jsem se tomu bránila. To přeci není možné. Od nenávisti je asi vážně, jenom krůček k lásce.

 Ale, co budu dělat? Co? Co budu dělat, sakra. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo. Milovali jsme se. Milovali. Bože! Opravdu jsme se milovali? Ano. A bylo to neuvěřitelné. Bylo to šílené. Bylo to zvrácené. A bylo to nádherné.  Polilo mě horko, už jen při té vzpomínce.

  Při vzpomínce, co se mnou dělal, jak jsem se cítila a jak moc, se mi to líbilo. A také jsem si vzpomněla na to, jak ode mne odešel. Na jeho slzy. Na jeho slova. Na jeho bolest ve tváři. Vehnali se mi slzy do očí a zabořila jsem hlavu do polštáře. Byla jsem tak zmatená. A opravdu,  jsem nevěděla, co mám dělat.

 „Slečno?" Ozvalo se jakoby tlumeně. Vykoukla jsem z pod polštáře a utřela si uslzenou tvář. Co ta, tu chce sakra. Nechte mne být. Nechte mne umřít. Zahrabala jsem se znovu pod polštář. Najednou jsem ucítila, jak se postel vedle mne prohnula a jemný dotyk na své paži.

 „Můžu s vámi chvíli mluvit?" Neochotně jsem se posadila a sklopila zrak. Nechtěla jsem, aby viděla, že jsem plakala. Co jí taky do toho je. Nic.

 „Můžu k vám být upřímná a chvíli se chovat spíše, jako vaše matka?" Překvapeně jsem se na ní podívala. Kázání si užívám dost od Jenny s Adamem. Nepotřebuji matku. Nepotřebuji nikoho.

 No ale fajn. Třeba se potřebuje vypovídat. Nervozně jsem se ošila a přikývla. Zadívala se na mne zkoumavým pohledem a pak přikryla mou dlaň svojí. 

„Miluješ ho, holčičko?" Srdce se mi rozbušilo jako na poplach. Přeci je jasné, že ho nenávidím. Nebo, nebo ne? Sakra! Slzy se mi vehnali do očí. A když jsem se ji podívala do tváře, plakala jsem naplno. Prostě jsem si nemohla pomoci. S úlevou jsem schovala svou tvář, na jejím rameni a rozvzlykala se.

 „Já...,nevím..., nevím..., co mám dělat!" Najednou jsem byla ráda, že to mohu někomu říci. Potřebovala jsem to. 

 „Milovali jsme se. Milovali a já..., já..." Polykala jsem slzy. „Zřejmě jsem mu ublížila. Nenávidí mne. Musí mne nenávidět. Jsem hrozná." 

Vzlykala jsem a cítila se tak mizerně. Tak strašně. Najednou jsem se opravdu cítila, jak ten největší sobec na světě. 

 „Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, holčičko." Usmála se na mě a pohladila mne po vlasech.

 „Tak ráda bych,aby byl už konečně šťastný. Aby nebyl sám. A aby mohl někomu věřit." Naklonila hlavu na stranu a chvíli si mne prohlížela. 

 „Teď mi odpověz a popravdě. Co cítíš? Miluješ ho, děvče?" Hlasitě jsem polkla. Najednou jsem to cítila. Najednou jsem to mohla říci. A najednou jsem pochopila, že ano. 

„Ano!" Špitala jsem a začervenala se. Vypadalo to, jako by si oddychla. 

 „Tak se děvče přestaň chovat jako rozmazlené a sobecké děcko." Zalapala jsem po dechu. Chtěla jsem začít křičet. Že co si to dovoluje. Co si myslí. Že není moje matka, aby mi tu dávala kázání. Chtěla jsem praštit dveřmi a utéct. Chtěla jsem zařvat, že tu nemusím být. Ale uvědomila jsem si, že má pravdu. Zahanbeně jsem sklopila zrak. 

 „Je jen raněný. Cítí bolest a smutek na srdci i na duši. Jeho srdce přetéká láskou k tobě děvče, jenom..., jenom ho zatím uzamkl, na několik západů. A ty..., ty ho musíš znovu odemknout." Zničeně jsem se podívala do její tváře. 

„Co...,co mám dělat?" Vykoktala jsem. To ho mám prosit? To mám žadonit? To se mám plazit před ním po kolenou?  Ani omylem! Ani náhodou! Ani...

„Když to bude nutné, děvče." Usmála se na mě. Údivem jsem zatřásla hlavou. Vypadalo to, jako by věděla, na co myslím. Nebo jsem to řekla nahlas?

 „Musíš bojovat, děvenko.  Musíš mu dokázat, že už ho nezradíš. Musíš mu dokázat, že ho miluješ. Musíš mu dokázat, že se nemusí bát, ti svou lásku znovu dát. Musíš v sobě uzavřít svou hrdost, vzpurnost a nejistotu. A budeš muset překousnout i zlobu, nezájem a chlad, za kterou, však svoji lásku schovává. A třeba se i ponížit a kleknout, však..., však do teď, nedělal to on?" Zadívala se na mě a já měla chuť,  začít znovu plakat. Křičet. Řvát. Měla jsem chuť, se znovu zahrabat pod polštář.