SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 18

„Eleno. Vstávej!" Ozvalo se jakoby z dálky. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. To je snad zlí sen. To už je ráno?

 „Tak Eleno!" Vystrčila jsem nos s pod peřiny. Jenna? To už jsme doma? No sláva. 

„Ramon říkal, ať tě nechám spát, že jsi celou noc nespala...,ale..." No jasný! To by nebyla Jenna. Neochotně jsem se posadila na posteli. Kruci. Ještě jsme stále tady? 

 „Vypadáš, jakoby jsi nespala týden..." Zhodnotila můj zevnějšek. No fajn. To mi hodně pomohlo. A radši se neptej, pomyslila jsem si.

„Čekám tě dole. A vezmi si plavky." Zaslechla jsem ještě těsně před tím, než jsem zapadla do koupelny. No, tak to zas bude den. Už teď, jsem z toho na větvi. Dávala jsem si načas. Vůbec se mi na pláž nechtělo. A už vůbec ne, po včerejší noci. 

 Bože, když si na to vzpomenu. Proč já se vždycky musím dostat do nějakého maléru? Mám pocit, že poslední dobou, se to stalo pravidlem. Jedna pohroma za druhou. Jeden trapas za druhým. Zkrátka, můj život, se od té doby co znám Ramona, obrátil na ruby. Ale nejhorší je, že nevidím ani nějakou naději na to, se ho zbavit. 

 V těsném závěsu za Jennou, jsem se pomalu došourala až na pláž. Jeremyho s Adamem, jsem ve vodě viděla, ale kde je on?

 „Kde je Ramon?" Ozvala se Jenna vedle mě. 

„Doufám...,že se utopil!" Vyprskla jsem. Ale takové štěstí, já určitě nemám. 

 „Musím tě zklamat, miláčku." Uslyšela jsem najednou za sebou. Úplně jsem poskočila.

 „Škoda!" Procedila jsem mezi zuby a přitáhla si kolena více ke krku. Neodvážila jsem se na něj podívat. Po tom včerejším trapasu? Ještě teď rudnu, jen co si na to vzpomenu. 

 „Půjdeš se se mnou vykoupat, lásko?" Zašeptal mi Ramon do ucha, když se posadil vedle mě. Honem jsem zatřásla hlavou. To ani náhodou! Mě už do vody nikdo nedostane ani heverem.

 Snažila jsem se ho ignorovat. Snažila jsem se dělat, jako kdyby tam nebyl. Dneska mě k ničemu nevyprovokuje. Dnes, už se do ničeho nenamočím. Ještě pár dní to tu přetrpím, a pak, až se vrátíme, nevylezu ze svého pokoje. Do konce života nevylezu ze svého pokoje, jen abych ho už nemusela vidět. 

Ale když si vzpomenu, že dnes večer... Udělalo se mi špatně. Zase si budu muset lehnout vedle něho. Super. Skvělá vyhlídka.

 „Eleno." Jeremy se řítil k nám a v těsném závěsu za ním Adam. 

 „Dáme si závody?" Vydechl udýchaně můj bratr a postavil se nade mne. 

 „Ještě jsme ani jeden rok nevynechali a letos u jezera..., prosím." Zatřásla jsem hlavou. To určitě. Copak jsem se zbláznila? 

 „Eleno...,letos určitě vyhraji. Tak prosím." Zadíval se na mě prosebně. Ale ani náhodou. Je pravda, že jsme si každý rok dávali s Jeremym závody, ale to neznamená, že tomu tak musí být i letos. Ani omylem. Když je tu on. Nezavdám mu příčinu, aby se bavil. Už jen představa, že se na mě dívá, mne znervozňuje. 

 „Když vyhraješ..., přestěhuji se do jiného pokoje." Ozval se vedle mne Ramon. Vytřeštila jsem na něj oči. To určitě, na to ti neskočím. Určitě zase nějaká bouda. Vzdorovitě jsem pohodila hlavou.

 „Přestěhuji se do jiného pokoje a nechám tě být." Zalapala jsem po dechu. To myslí vážně? Jo! Ale vždycky je nějaká proti sázka. 

 „A když prohraji?" Vyjelo ze mne. Musela jsem se zeptat. I když to vlastně ani nechci vědět. Na co, když v žádném případě závodit nebudu. 

„Když prohraješ..." usmál se na mě a natočil si pramínek mích vlasů na prst, „když prohraješ..., nastěhuješ se na určitý čas, ke mě do domu a slíbíš mi, že nebudeš odmlouvat." Dělá si srandu?

 „Cože!"Vykřikla jsem a zabodla do něj nenávistný pohled.

 „Co?"usmál se na mě, „Je to spravedlivé..., když vyhraješ odstěhuji se a pak ti dám už pokoj. A když prohraješ, pro změnu se přistěhuješ ty a budeš hodná." Zazubil se na mě. Zbláznil se? Já a bydlet u něj? A ještě k tomu nesmím odmlouvat? Poslouchat ho? Ani náhodou! Ani za zlatý prase.

 Několikrát jsem se zhluboka nadechla k odpovědi. Ale bylo by fajn..., kdyby se odstěhoval. Alespoň, bych se konečně vyspala. A pak už bych ho nemusela nikdy vidět. Nikdy! Však, dostala jsem se do toho sama. Všechno to začalo tím zpropadeným sporýšem.  A tak si od toho zase sama pomůžu. 

 Nikdy jsem přeci neprohrála. Ještě nikdy mě Jeremy neporazil. Nikdy! A neporazí ani letos. Tím jsem si jistá. Vím to! Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných. 

 „Časové rozmezí?" Procedila jsem mezi zuby, ale ani jsem se na něj nepodívala. Chtěla jsem si upřesnit pravidla. Chtěla jsem si být jistá. 

 „Když vyhraješ...,už mne nikdy neuvidíš!" Zašeptal.

„A když prohraješ..., měsíc?" Fajn! Měsíc bych mohla vydržet. Vlastně co to plácám. Vyhraji. Určitě vyhraji. A už ho neuvidím? Nikdy ho neuvidím? Báječná vyhlídka.

„ Tak fajn!" Vyšlo ze mne a měla jsem pocit, že si v tu chvíli, všichni vydechli úlevou.