U KONCE KAPITOLY MÁTE DŮLEŽITÉ INFO! URČITĚ SE BUDE LÍBIT! ❤️
Pohled Kim
Jestli jsem někdy pociťovala trému při referátu u tabule, tak momentálně netuším, co je tohle. Neskutečně mnoho postav stojí před mými dveřmi. Sabrina na mne s pobaveným úšklebkem hledí a mně je to fuk. V zákrytu za ní stojí dvě blonďaté dívky. Dvojčata. Gabriela a Daniela.
Dvojčata nebyla to, co mě překvapilo. Důvodem mého udivení byl zástup zelených lidí.
„To jsou dryády“ špitla mi do ucha Sabrina, než se bez dovolení vetřela do našeho příbytku. Řeknu to nějak takhle. Mám v hlavě zmatek. Ti lidé, převážně ženy vypadají jako nepovedení shreci. Bylo jich mnoho. Šíleně moc. Na to, že mi všichni tvrdili, jak jich přijde hrstka, tak toto je pořádná hrst. Bez hnutí. Bez možnosti mluvit jen strnule zírám na zelená stvoření.
Jsou si podobné. Jako by všechny ty ženy zelené barvy byly sestry. Některé z nich z vlasů koukají větvičky, které krásně doplňují jejich mírumilovný vzhled. Některé mají řasy bílé, jiné modré či zelené nebo obyčejně černé. Ústa mají růžová, jak poupě růžovoučké růže. Skoro ani nezaregistruji, že dvojčata následují počínání Sabriny a hrnou se do naší vilky.
„Uděláme to po dvojicích, chtělo by to spočítat“ zaujme místo vedle mne Rico.
„Dobře. Ehm, Rico?“ načnu opatrně. Přeci jen Kurt zná tyhle druhy líp než můj hnědoočko.
„Hm?“ nazvedne tázavě obočí. „Nechtěl by ses jít věnovat Gabriele s Danielou? Mají mnoho otázek“ usměji se.
„Zvládneš to?“ usměje se úsměvem, který mi podlamuje kolena. Přikývnu „přivolám si Kurta" zakřením se. Rico jen protočí oči a jako velký drsný muž odejde.
„Kurteeeeeeee“ zařvu před těmi bytosmi jako buran.
„Chtělo by je to přivítat“ ušklíbne se egoista jménem Kurt Vilson.
„Však jo“ nadechnu se.
„Dobrý podvečer“ kuňknu. Kurt na mě povzbudivě mrkne a já přemohu svoji nejistotu smíchánou s nervozitou.
„Nebudu lhát, že jsem nikdy zelený lidi neviděla“ začnu proslov, načež se nějaká pubertální Šhrečice uchechtne.
„Kdybych na vás moc vejrala, tak se omlouvám“ usměji se „poprosím vás, aby jste vstupovali po dvojicích. Zní to jako vstup do muzea“ uchechtnu se tentokrát já „zkrátka budu mít přehled o počtu“. Na tento velmi chabý proslov se všechny zelené bytůstky seskupí do dvojic.
S úsměvem kolem mne prochází jedna dryáda za druhou. Některé mají oči hnědé, jiné zase modré a z toho se najdou i s barvou červenou. Zajímalo by mne, zda to jsou opravdu čistě jen dryády nebo jsou s někým šmrnclé. Musím se vám svěřit, že jsem se lekla. Ti zelení lidi nemají kalhoty, nýbrž šaty! K tomu některé mají šaty, jako kdyby na nich rostl strom. Čemu se vlastně divím. Jsou to ochránkyně lesa a stromů. Je logické, že když mají spojitost se stromy, tak se to na nich podepíše. Jsem zlá. Velmi zlá.
Některé dryády byly světlounce zelené a z toho některé až fosoforově zelené. Každou dvojici jsem započítala a finální počet byl něco přes tři stovky. A to jsem počítala jen ty zelené lidičky. Jak jsem zjistila dryádí muži se nevyskytují, takže vážně netuším, jak se tyto ženy rozmnožují. Pochybuji, že kousnou člověka do krku a on zezelená jako sinice.
Kurta očividně přímo nasírá a nudí, že tu se mnou musí trávit svůj čas, který by určitě využil jinak. Například by kazil život Zion. Vlastně ji teď celkem rád provokuje. Zelený zástup žen a mladých holek skončil a přede dveřmi zbyly jen normálně zbarvení lidé. To, že se Kurt nudí mi ihned i potvrdil. Rukou mi zmáčkl zadek a já celkem hlasitě vyjekla. Přímo vraždícím pohledem, pod kterým by zemřel sám Gandalf jsem se na něj podívala. Samozřejmě, jak to tak bývá, tak se on jen úšklíbl a to bylo vše. Vůbec žádné obranné gesto, nic. Jako bych ho nevraždila pohledem. Jako by jsme tu byli sami. Jenomže to nejsme.
Celá rudá, jak hanbou, tak i vztekem obrátím pozornost na normálně vypadající upíry. No, normálně zrovna nevypadá první dívenka u dveří. Tyhle spropadené blond vlásky, ty rudé oči podbarvené černými stíny, ty nechutně moc černé šaty mi jsou tak moc známé. Do teď ale nepochopím, že tak malá holka chodí oblékaná jako vdova.
„Budou malý upírci?“ ozvala se Lucy, která mi tu vážně nechyběla.
„Jedno namyšlený mimino nám stačí“ vzpomenu si na svoji velmi výstižnou přezdívku pro tuto malou nádheru.
„Agrrrhh“ zasyčí jako had, co se plazí z posledních sil. Za ní si všimnu i známého vypracovaného hrudníku a hlavy nad dveřmi, takže nejde ten obr pomalu ani vidět, jak je vysoký. Clark se svými špinavými blond vlasy udělá krok vpřed, jenomže se neskrčí a bouchne se o futra do čela. No a jako vždy se jen uchechtne a dál zůstane v klidu. Typický pohodář a kliďas. Všimnu si i dalších známých tváří, ale jména si vážně nepamatuji.
Stejně jako dryády i oni se po dvojicích vydají do přeplněné vily. Pane bože! Jestli se sem vejdou skoro čtyři stovky lidí, tak nevím. Asi budu hodně překvapená. Sousedi z nás budou mít radost. Po finálním spočítání postav, které byly sice lidsky zbarvené, však oči prozrazovaly něco jiného jsem nahlas vydechla. Mnoho z nich mělo oranžový nádech lesku v zornicích, což značilo přítomnost vlkodlaků. Někteří je měly dokonce celé zelené, což mi nějakým způsobem říkalo, že se jedná o ochránkyně odchovaných. Tedy jiné formy dryád. Měla jsem kolikrát co dělat, abych nezavřela oči, když se na mne podíval kluk s černýma očima. Dokonce i bělmo měl černé. Brrr. Snad ani nechci vědět, co je to za bytost.
Barvy očí byly různé. Od šedé po fialovou. Od červené po neonově růžovou. Vážně nevím jestli to byly čočky, ale asi dvacet lidí mělo na chlup stejnou barvu očí. Výrazně růžovou. Oblečení měli jednoduché. Džíny, kraťase nebo sukně. Svetry, trika, tílka, košile či jen kroktopy. Podkolenky, ponožky silonky. Bundy, mikiny, vesty, kabáty. Klobouky, čelenky, mašle, spony, kšiltovky či čepice. Kozačky, kanady, baleríny, sandále či pantofle. Makeup, válečné pruhy, řasenky, masky, škrabošky a nebo na přírodno. Kluci, holky. Dospělí, mládež i děti. Brunet, blond, zrzavci, modrovlasý, červenovlasý a dále. Vysocí či malincí. Usměvaví, otrávení, bojácní, naštvaní, laxní, neohrožení. Se smyslem pro humor, bez humoru. Zvědaví či mající všechno u zadnice. Přesně takové typy se zde našly.
„Takže kolik jich bylo?“ optá se nuceně syn původních.
„Dryád jsem napočítala asi tři stovky a těch“ naznačím uvozovky „normálních, něco kolem stopadesáti.“
„To je slušný. Celkem pochybuju, že se tam vejdou“ zapochybuje.
„Oni se tam ale vešli“ uchechtnu se. „Tak jasně no“ začne ještě něco říkat, když uslyším vzdálené kroky. Je to rozhodné a cílevědomé tempo. „Zmlkni, copak to neslyšíš?“ zacpu namyšlenci pusu.
„Koo?“ poprská mi dlaň.
„No přece-“ jsem přerušena dívkou v černém.
„Přece mě“ ušklíbne se. Ušklebkem odkryje látku, kterou má přes ústa. Sebejistým krokem se přiblíží až k nám a se zvláštním výrazem si mne prohlédne. Její výraz jako kdyby říkal jestli jsem vážně zrovna já ten zázrak. Prohlédnu si ji i já. Její oblečení je černé a jako dělané do boje. Na zádech se jí houpe toulec s šípy a v ruce svírá ocelový luk. Látka, která se jí uvolnila z obličeje odkryla její zvláštní barvu očí. Levé oko má tyrkysově modré a pravé zlatavé. V tom zbarvení něco bude. Vlasy má černé jako uhel a tvář bez menšího náznaku akné či jizev.
Působí nehorázně klidně a chladně. Její ledový zrak se do mne zabodává, že i já přestávám věřit tomu, že jsem z proroctví. Postavou je skoro vysoká jako já, jen o nějaký ten centimetr menší. Je zvláštní jak se chvilkama v její zlaté barvě oka objeví vlkodlačí oranžová.
„Tvoje jméno?“ probudím se ze štronza a s falešnou sebejistotou pozvednu obočí.
„Freya“ odpoví pevným hlasem bez emocí. Měla bych jí připsat bod za příchod. Vážně originální.
Přestane mne prohlížet od shora dolů a přesune zrak na Kurta, který jak si všímám je z ní úplně paf. Jeho zorničky se rozšířily, tvář mu zdobí úsměv, který mi v životě nevěnoval a ty jiskřičky v očích by odrovnaly každou holku. Tedy skoro každou. Až na onu tajemnou Freyu. Ta jen se slabým náznakem úsměvu ho sjede pohledem a následně se na mne zamračí. Začínám se bát.
„Vaše jména?“ zkříží si ruce na hrudi.
„Kim“ prsknu. Stočím hlavu na Kurta, který div ne slintá. Nenápadně do něj dloubnu loktem, čímž ho vyvedu nějakým způsobem z rovnováhy a on začne padat dopředu. Na Freyu.
Spadl by, kdyby se dívka pevně nezapřela nohama a rukama nepodržela jeho hruď daleko od ní. Jednou rukou ho v klidu postavila a já jen otevřela pusu v údivu. Začínám žárlit. Ta silná jsem tu já! Nebo bych spíš měla být.
„Kurt“ probudí se po několika minutách. Být na jeho místě asi se propadnu hanbou.
„Nuže, tak jsme si potykali a jdem za nima“ zavelím a bez dalších pokynů je odvedu do přeplněné vily.
Lidé a dryády a všechny bytosti tu jsou namáčkané jako sardinky. Někteří dokonce stojí na stolku, aby se využilo každičké místo. Spousta jich je v horním patře opřených o zábradlí a s hlavou sklopenou na obývák. Co mě ale překvapí je fakt, že spousta zelených lidí je přilepených ke zdi, jakoby s ní srostli. Pohledem vyhledám Rica s ostatními.
Nějakým divným způsobem mi všichni uhnou z cesty, zatímco ti za mnou je pracně odstrkují. Dokonce i Freya. Měla bych jí zkrátit jméno. Je záhadná. Chvilkami mi přijde plná emocí a pak najednou pusto. Ani jedna blbá emoce se jí neobjeví na obličeji. A její barva očí mi zrovna nepomáhá. Alespoň, že je nemá černý. Ble.
***
„Vítejte“ zakřičí Gabriela, která se nabídla, že je všechny srovná. Skoro každý si tu o mne šuškal. Všichni rázem zmkli a jedna z dvojčat mi bez dalších řečí předala nějaký mikrofon.
„Ehm“ nervózně se zašklebím na kuchyňském stolu, který se teď stál naším pódiem.
„Jak už mnoho z vás ví, tak jsem z proroctví. Předpokládám, že každý to proroctví zná. Podle původních jsou všichni s nějakým darem zlo. Tak to ale není. Ti, co dar mají nejsou zlí jsou jen víc mocní a to je pro původní hrozba. Chystá se boj. Ne kvůli mému životu, ale kvůli životu ostatních. Kolik z vás je jiných? Kolik z vás se u původních neukázalo, jelikož se jich bálo? Proč by někdo s větší silou měl být hrozba? A hlavně pro koho?“ pletu páté přes deváté. Vlastně vůbec netuším, co po mně chtějí, abych řekla.
„Kdo z vás je zde kříženec a vybral si stranu druhou, jelikož by to u upírů neprošlo?“ vložil se do rozhovoru Kurt, který byl zrakem přilepený na Freye.
Podle mého očekávání se právě Freyina ruka zvedla. Odhodlaně sundala kapuci a ukázala tak vlasy tmy. Teď, když byla kapuce dole její oči přímo zářily.
„Jsem hybrid“ otočila se k ostatním „a vybrala jsem si stranu vlků“ řekla klidně.
„Je hloupost aby jsme se báli ukázat svoji tvář, musíme se jim postavit“ zakřičela Zion.
„Jak je chcete ale porazit? Je nemyslitelné, aby jsme je my zvládli“ ozval se kluk bez bělma.
„Stačí, aby jsme se tam dostali včas“ ujmu se slova „jak a kdo s kým půjde máme promyšlené. Navíc tento počet není konečný. Bude nás víc. Musíme využít momentu překvapení. Pokud tam nevtrhneme hned dnes navečer, tak se můžeme rozloučit s nadějí.“
***
Sama jsem se divila, jak mě všichni poslechli. Naslouchali našemu plánu, který jsem jim vylíčila. Někteří i uznale pokyvovali hlavou. Kurt mohl oči nechat na Freye, zatímco ona mě přímhouřenýma očima zkoumala. To, že je hybrid mě ani nepřekvapilo. Promění se ve vlka. Znám ji chvíli a už vím, jak moc zranitelná je. To, že se musela vzdát jedné své podstaty ji zasáhlo víc než si připouští. Kurtův zájem o mne klesl a pomalu začínám věřit, že se můj stvořitel zamiloval.
Momentálně se každý obléká do černého oblečení a chystá zbraně. A lidi podržte se. Tajnou zbraní jsem z nepochopitelného důvodu já s Freyou. Je čas se pomstít.
Ahojkyyy!!
Takže lidičky. POZORNĚ ČTĚTE.
KDO Z VÁS BY MĚL ZÁJEM, TAK SE MŮŽE OBJEVIT V PŘÍBĚHU.
Naše tajemná Freya je čtenářka ProsteMichelle
Ano. Ten kdo by se chtěl objevit jako postava v boji, tak mi napíše do komentáře!!!
Postavy mohou být - dryády, upíři, hybridi(kříženec dvou nabízených bytostí), člověk, vlkodlak, démon.
Je potřeba - napsat mi v bodech povahu postavy, popsat vzhled(nebo vložit fotku či odkaz), vymyslet jméno nebo to nechat na mě, určit stranu(původní / strana Kim) a jestli chcete zachránit někomu život či jestli chcete v příběhu zemřít xD
Kapitolu další chci vydat již zítra a už se tam objeví postavy(zájem mají ještě další 3 čtenářky)
Postavy beru všechny!!!!!
Doufám, že se Freya líbí :)) ta zde bude často😁.
U 38.kapitoly,byeee!!!
Btw. Tady je fotka Frey--