Pohled Kim
„Čekal jsem více radostnější přivítání, Kim“ napomenul mě lehce uraženě. Legračně našpulil pusu v kachním stylu. Začíná mě štvát, jak mě všichni v každé větě zmíní. Z každých úst vyleze moje jméno. Já přeci vím, že mluví na mě a nebo, jak se jmenuji! Netuším, zda se mám jeho přítomnosti obávat nebo to nechat být. Ne, neřeknu, že bych skákala radostí z jeho osoby tady.
„Bylo nám tu dobře i bez tebe“ odfrkne si s kamenným výrazem Rico. Můj kluk mi čte myšlenky!
„Stále spolu?“ přeměří si naše spojené ruce. Dělá jako by náš vztah trval staletí.
„A napořád“ stisknu pevněji Ricovu ruku. Na kamenné masce se teď objeví jeho letmý úsměv, který značí spokojenost.
„Tak to je v pohádkách a ve filmech, Kim. Realita je jiná“ odpoví lehce nakrknutě potetovanec. Znovu zopakoval mé jméno! Ty jo, on ví jak se jmenuji! Bravo.
„Upíři jsou původně taky jen ve filmech, knížkách a pohádkách, i přes to tu jsme nebo ne?“ zvednu velmi, velmi ironicky obočí.
„Jenomže tuhle realitu“ naznačí prsty uvozovky „tu si vymysleli lidé“ dokončí. S mým upírem naráz protočím oči „je dobré věřit, někdo tu naději mít musí“ ušklíbnu se. Každý není blbec, přesněji řečeno.
„Naděje je pro děti“ zaujme místo vedle mne.
„Však děti jsou roztomilý“ podotkne Rico hrubě.
„Tenhle fakt se tobě vyhl“ odpoví hbitě Fred.
„A ty si ho nepobral vůbec, vypadáš jak plíseň v kafi“ odfrkne si můj hnědooký upír.
„Ha ha ha“ zmůže se potetovanec jen na toto. Rico ho setřel. Olalala!
Cesta po chodníku proběhla v tichosti. Zbývají asi dvě malé ulice a budeme u naší propůjčené vilky. U vilky, která původně patřila Káji. U posledního bloku jsem se rozhodla ticho přerušit „takže-Co tu děláš?“ Originální otázka, vážně.
Oba kluci se uchechtli mé otázce.
„To, co tady děláte vy“ odpoví v polohádance.
„To, co my?“ zhrozím se představy mé osoby a Rica v posteli. Ou. Tohle snad ne.
„Přesně to, co tu dělá Rico“ upřesní se zdviženým obočím. Jsem asi velikej perverzní člověk, jelikož jsem se mohutně rozkašlala. Kdyby tu Fred dělal to, co tu dělá Rico, tak to. Blé! Když se nad tím tak zamyslím, vůbec jsem neřešila svoji první noc! I když, co na tom chci řešit? Asi radši nic, moje pocity beztak chápete. Tedy pokud si nemyslíte, že jsem nějaká coura.
„Nechápu“ zamumlám. Tváře mi hoří studem i kvůli kašli zároveň, občas se moje hlasivky uchechtnou, ač nechtěně. Moje líce naberou sytější odstín obzvláště, když spozoruji Ricův vědoucí pohled s poloúsměvem na tváři. Přesně s tím úsměvem, s k kterým ho vidíte vždy, když ho něco dojímá a zároveň je na to pyšný. Teď to spíš vyznělo jako rodičovství. Moje hlava je myšlenkama zase úplně jinde, což mi potvrdí i následující část Ricova rozhovoru s Fredem.
„Růžový jednorožci jsou prostě růžový a serou duhu, né že jsou růžový a serou cukrovou vatu!“ zatl pěsti vzteky rudý Rico. Jednorožci, aha?
„Proč by růžovej jednorožec kadil duhu? To nemá logiku!“ klepe si na čelo Fred.
„A co by měl srat? Donuty? Čokoládu? Páčidla?!“ rozhazoval rozhořčeně ruce můj upír.
„Prostě kadí cukrovou vatu! Co na tom nechápeš?“ nechápe potetovanec. Rico se chystal nadechnout, když jsem přišla s velmi chytrou větou „a co takhle prostě jenom další malý jednorožce?“ pokrčím rameny.
Rázem je všechna pozornost jen na mně. Jejich nevěřícné pohledy, že jsem toto vážně vypustila z pusy mluví za vše. Za všechno, co se jim odehrává v té jejich kebuli. Za jejich nevyřčená slova, kterými si přeměřují můj mozek, zda je doopravdy v pořádku a jestli jsem vážně normální. Paradox je, že zrovinka toto se honí hlavou klukům, jenž se z nevinného témata o důvodu Fredovy návštěvy dostali až k jednorožcům.
Už jen dva domky a budeme tam. I tak cesta trvala značnou dobu. Možná proto, že se každou chvíli zastavujeme, díváme se na sebe jako na naprosté invalidy, pošťuchujeme se, nadáváme si a hádáme se. Má to jednu pořádnou nevýhodu. Jsem mezi obrama. Mezi dvouma upírama. Jsou silní a žďuchaj do mě. Furt do mě strkají!!!!
U domu sebejistě zastaví jako první můj upír a přitáhne si mne do pořádného polibku. Nejspíš začínám čím dál více rudnout. Prudké nadechnutí za námi jen značilo, že Ricův úmysl splnil účel. Ptáte se jaký úmysl? Je to úplně očividné. Je tu Fred. Je tu Rico. Fred se mnou není. Rico se mnou chodí. Kdo je tu v nevýhodě? Já! Jsem jak jejich hračka. Pfuj! Hračka o kterou se neustále dohadují.
Taky je všem asi úplně jasné, proč náhle ta náklonost od mého upíra. Prostě vyhrál. Jednou v životě si nějaká dívka vybrala raději jeho než Freda a on dokonce v ní našel svoji lásku! Tedy doufejme, že mě tak bere. Zvláštní myšlenka se mi prohnala hlavou při tomto polibku. Každá holka, co prožila svoji první noc s klukem z hlediska sexuálního říká, jak ji její poprvé bolelo. Mě ne. Je to upírstvím? Možná. Nebo jsem prostě divná!
S mlasknutím svoje rty oddělal z mých a věnoval mi můj oblíbený úsměv. Úsměv plný něhy, citů a emocí odvozených právě od toho nejsilnějšího citu ze všech. Od lásky. Pokusila jsem se nedat najevo svůj postížený pocit blaženosti, avšak moc své snaze nefandím. Myslím, že z mého úsměvu- alá láska největší, vznikl křečák- alá vem si mě. S červenáním jsem sklopila hlavu k zemi a své rudé líce zakryla zrzavými vlasy.
„Si roztomilá“ zvedne mi bradu můj hnědoočko a následně mě cvrkne do nosu, za což si zaslouží můj velmi ublížený pohled. Au au.
***
„Tys nám tu vážně nechyběl“ byla první věta na přivítání Freda od mého stvořitele.
„Dáš nám už pokoj?“ byla hned druhá věta mířící od Adama.
„Ahoj, opovaž se na ni sáhnout, nehodlám ti kopat hrob“ byla poslední přivítací větička od Zion. Poslední, která zapříčinila Adamův smích a poznámku o tom, že je Zion vážně čím dál více líná. Povím vám, že je to poprvé, co ho slyším se takto smát. Nikdy, opakuji nikdy jsem ho smát neslyšela. Když už, tak jen trochu. Ale takto? Ani náhodou!
„Taky vás rád vidím lidi a Zion?“ sklouzne po ní pohledem.
„Hm?“ spozorní Zi.
„Za prvé si ztloustla a za druhé ti nemohu slíbit, že na ni nesáhnu, je rozkošná“ rychle upře zrak na mne. Nevím, jestli to vrčení vyznělo z mé hrudi, nebo z Ricovy či Zioniny nebo Adamovy. Tyhle kecy nestrávím u Kurta a nehodlám dělat výjimku! „Hlavně jsem zadaná“ zamračím se. „Bohužel, ale tak kdyby ti nestačil-“ nechá vyset konec věty ve vzduchu. „Díky ale já-“ zacpe mi Rico pusu a dopoví větu.
„Nemá. Zájem!“ zdůrazní.
„Pšesně taak!“ zaprskám mu do dlaně. „Nikdy neříkej nikdy“ pokrčit Fred rameny a sedne si na sedačku, kde jsem asi před dvaceti hodinama držela mrtvé tělo Amandy.
Ležérně si udělá pohodlí na bílé pohovce. Ruce založí za týl, nohy šoupne na stůl a na tvář nasadí ten nejvíc uvolněný úšklebek. Vážně přemýšlím, zda ta sebejistota čnící z každého upíra mužského pohlaví je pro všechny upíry typická. Kurt, Rico, Fred i trochu Adam mají sebejistoty až až. Ego mají takové, že kdybych chtěla spáchat sebevraždu, tak na něj vyšplhám a následně skočím na IQ Kurta. Vím, stará hláška, ovšem k této situaci nad míru výstižná! Skoro to vypadá, jako by neměli starosti nebo obavy, jako kdyby žili s jistotou. Jestli se dá takto narodit, tak jdu na reklamaci, jelikož moje sebevědomí jsem si pracně pěstovala od osmé třídy! Což je už asi pět let! Jsem vděčná své vůli. Ámen.
Zion je jistým způsobem také velmi sebejistá. Jen u ní si netroufám říci, zda je to egoismem či si prostě je jistá, díky znalostem, zkušenostem nebo vzděláním. Jestliže vzděláním, tak bych měla býti i já jistá. Jenomže já se právě nikdy nemohu rozhodnout!
Nikdy nevím jaké ponožky si mám vzít ráno na sebe, jestli fialové s hvězdičkama nebo bílé s puntíky. Nikdy se nemohu rozhodnout jestli si koupit hezčí a dražší rifle či pohodlnější a i levnější kalhoty. Dokonce ani při nakupování vložek nevím pro jaké se rozhodnout. Jestli pro ty tlusté a dlouhé, pro krátké a tenké nebo pro krátké a tlusté. Vždy jen pracně rozhodím rukama a vezmu všechny. Nemusím vám doufám povídat, jak se potom lidi dívají, když si od každý značky vezmete jedny.
Jednou mi dokonce v obchodě s oblečením pomáhal vybrat náctiletý kluk spodní prádlo. Kolikrát se mnou vybírala půlka obchodu trenky pro Joshe, kalhotky pro mamku, sprej na záchod. Nesmějte se, já nejsem rozmazlená. Jen jsem zkrátka nerozhodná. Stejně mi stále nedochází příčina Fredovy návštěvy. Ani jednou jsem mu nevolala, stejně jako on nevolal mně a najednou se objeví u našeho prahu? Tedy ne u prahu a už vůbec ne u našeho. Však mě chápete.
„Země volá Šípkovou Růženku“ luskne mi před očima prsty Adam. Šípková Růženka. To byla snad první popichovačná slova z Ricových úst. „Dej pokoj zlá královno“ zamračím se naoko.
„V tý pohádce to nebyla královna“ namítne laxně.
„Tak zlá sestro královny“ opravím se s cukajícími koutky.
„Tak už mi řekněte, co tu ten mamlas dělá“ pohodím hlavou k potetovanýmu týpkovi, který svojí špinavou podrážkou zamazává skleněný konferenční stolek.
„Tobě to nevysvětlili?“ podiví se Zi. Zavrtím hlavou na nesouhlas. „Vysvětlili by jsme, kdyby moje princezna nemyslela na prasárny“ uchechtne se na svoji obhajobu můj upír. Načež do něj strčím.
„Geret a ostatní mají přijet už dnes. Konec konců, armáda původních chce vyrazit za dva dny, ne? Freda jsme zavolali a on souhlasil“ ujmul se rozhovoru Adam.
„S čím souhlasil?“ přimhouřím podezíravě oči.
„S tím, že do toho jde s námi“ zodpoví mi moji otázku nezaujatě můj stvořitel. Chápavě přikývnu „kluci přijedou kdy?“ optám se celá nedočkavá.
„K večeru“ přijme i Zi roli zodpovídače otázek.
„Teď by jsme si stejně měli všichni ještě lehnout. Od Kim se očekává nějaká řeč, to stejné i od Kurta. Teď je něco kolem devátý ráno, tak v šest v podvečer tady“ prohlásí mateřským rozkazem Zi. Rico celý nedočkavý čapne moji ruku a bez řečí mě táhne do pokoje.
„Ať nejsem teta!“ slyšíme ještě za sebou, než se úplně ztratíme za dveřmi naší provizorně přivlastněné ložnice.
V rychlosti zamknu a klíč odhodím ve spěchu někam do pryč, protože už mi přes hlavu přeletí tričko. Jen v podprsence se na svého kluka natisknu, obmotám své ruce kolem jeho krku a přisaju se mu na rty. Je to on, kdo mě neuvěřitelnou silou shodí na postel, povaluje pod sebe. Hrudník se mu trhavě zvedá stejně jako mně. Rukama zajedu pod jeho triko, kde se tyčí jeho buchtičky a jako nějaký úchyl na břišáky po nich přejíždím prsty.
Hltavě opustí má ústa, aby se mi přisál na krk, bradu, lícní kost a opět na rty. Sama se divím, že mi už nestačil jen dotek a dravě jsem mu roztrhla jeho triko. Ani jeden tomu nevěnoval pozornost. Jeho ruce mě vysvlíkly i z riflí a já tak před ním zůstala jen ve spodním prádle. Ani já nezůstala pozadu a ihned z něj strhla jeho džíny. Ruce jsem sepla za jeho krkem, snažíc se ho namáčknout k sobě ještě víc. Ta nepatrná mezera mezi našemi těly nám způsobovala husí kůži a pocit samoty. V nestřežené minutě letěla má podprsenka na komodu, pak i poslední kousek mého spodního prádla a nakonec i jeho trenky.
Varování? Ne. Zkrátka spojil naše těla v jedno. Prsty jsem mu zarývala do kůže na zádech, nohy obmotala kolem jeho zadku a hlavu v rozkoši zaklonila. Po chvíli se mé tělo naplo, stejně jako jeho a oba dva jsme se uvolnili, jak jen to bylo možné. S žuchnutím se svalil vedle mne, obmotávaje kolem mne majetnicky ruku a přikrývaje nás peřinou.
Pohled Freda
Člověk by si myslel, že jim to nevydrží. No a vidíte. Jsem to právě já, kdo leží na lůžku v pokoji vedle jejich a jsem to právě já, kdo poslouchá ony zvuky jejich sexuální chvilky. Jestli jsem Ricovi někdy něco záviděl, tak je to právě ona. Dívka s ohnivými vlasy, s trávou posetou pomněnkami v očích, pihami posyté tváře, plné rudé rty, vysoká postava za kterou by se ani modelka nestyděla a srdce ze zlata. Přesně tuto dívku mu nejvíce závidím. Závidím mu její povahu, která ho miluje. Závidím mu její tělo, které se mu podvoluje. Její úsměvy, kterými jej obdarovává. Závidím mu její hlas, její vůní, její moudra, jenž patří teď už jen a jen jemu. A něco uvnitř mi říká, že pokud je nerozdělí smrt, tak tento prapodivný vztah nikdy neskončí.
Ahojkyyy!
Neukamenujte mne za tu scénku mezi Kim a Ricem(píšu toto poprvé a vážně si u toho nefandím) xD
Jak jsem slíbila, když nebudu stíhat, budu vydávat o víkendu.
Další kapitolu dostanete snad v sobotu, doufejme.
-blíží se vojsko!! +boj! -
Budu ráda za ohlasy a názory!
U 36.kapči, byeeee!!! ❤️