„Tak co si vybereš, zlatíčko?" poslal jí vzdušnou pusu.
Zírala. Vyděšeně zírala na mého stvořitele. Oddání Ricovi se zatím neprojevilo. Zatím. Mé myšlenky se ubíraly různými směry. Vemte si, jaké by bylo, kdyby se jedním jediným dnem mělo vše změnit. Ano. Já těch změn během dne už zažila mnoho, že. Když jsem se stala upírkou, byla to první změna, která mě ze dne na den změnila. Návštěva u původní rodiny mě pozměnila hned dvakrát. Nejenže jsem zjistila, že nejsem obyčejný upír, ale taky mi začali jít po krku. Ricův pád udělala mou osobu jinou. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je pro mě důležitý a u toho trpěla. Pak včerejší noc. Už nejsem nevinná a poctivá sedmnáctiletá dívka. Stala se ze mě jedním způsobem žena.
Tím chci jen říct, že nejen já tu prožívám změny. Vezměte si Zion. Nějaká novorozená holka se jí vetřela do baráku. Když už si mě oblíbila, poznávala můj život. Už její život nebyl a ani není jen o úprku před Kurtovým bratrancem. Před její bývalou láskou. Je to vlastně jako moje náhradní matko-kamarádka. Prakticky mě hlídá. Často šla i proti svému bratrovi. Jedna jediná osoba s jejím životem pohla dál, ať už jsem dala ji a Adama dohromady, tak i nebezpečí. I přes to tu změnu příjmula.
Nebo Zionin přítel. Adam. Dříve Ricův sluha a pak najednou přítel. Mohl kdykoliv odejít a nechat mě napospas svému osudu, stejně jako všichni. Ani jeden to neudělal. Jistým způsobem jsem mu také změnila život.
A můj Rico? Vždyť toho jsem změnila snad nejvíce. Kouknite do minulosti. Sebevědomím překypující upír, který si jen užíval. Nikdy mu nezáleželo na víc osobách, než jen na své sestře. Potom přijde nějaká zrzka a on rázem mění hodnoty svého života. Bojuje se svojí myslí. Neví, co může očekávat. Nebo možná nevěděl, teď už to ví. Snad. Vždyť jsme se vůbec neměli rádi. Byly to jen samé hádky, stěry, schazování. A teď? Vždyť jsem se s ním vyspala! Rázem už nejsem jen Kim, ale pro něj jsem JEHO KIM. Mnou přítomností přišel o Karolínu. Začal ještě více nenávidět Freda, byl schopen se postavit Kurtovi, otevřel se a dělal vše pro to, abych tu byla. Není už jen to změna? Je a jak veliká.
Kurta má cenu zmiňovat? V tom jsem možná tak probudila nechtěné emoce. Kterých si nikdo nežádal. Je fakt, že určitá změna je i v jeho postoji vůči své rodině. Postavil se na moji stranu, ne na stranu svých rodičů. Vlastně je zradil. Zradil svoji matku i otce pro nějakou holku. Pro jedinou dívku, kterou kdy stvořil. Vždyť mě vlastně v krvi koluje jeho krev! Myslím, že ho přivádí k šílenství fakt, že jsem mu nikdy oddaná nebyla. Snad je to taky změna.
„Já nevím, já nechci tímhle být, ale chci žít" kuňkla zlomeně Amanda.
Amanda. Té jsem změnila život od základu. Ikdyž ona mně také, že. Z ničeho nic se objevím u jejího prahu s klukem, kterého držím za ruku. Přivedu sebou i Zion s dalším klukem a ona se musí srovnat s tím, že u Adama šanci nemá. Jenomže to následně zjistí i u Rica. Vždyť on se odpojil z polibku kvůli mně! To jí muselo ranit ego. Dvakrát jsem ji v tom pobytu málem zabila, protože mi vždy ruply nervy. Pak k ní přijde můj kluk beze mě a nechce ji opět. Odejde a k ní se nějak dostane Kája. Spolčí se s ní, pak ji vidí umírat a následně vlastně umře taky. To jsou velké změny v jejím děvkařském životě.
Koho můj příchod ještě změnil? Třeba Freda. Vždyť ten kluk mě chtěl dostat! Pak se začal chovat divně, takže možná má přítomnost ho pozměnila tak, že se zbláznil. Vlastně vůbec nechápu, proč bych zrovna já měla být jeho pravá. Myslím, že jeho rány určitě nepatřily jeho vyvolené. Takže se vážně zbláznil.
„Vyber si tak, jak chceš" odvětil Amandě Adam.
„Jenže já nechci být nějaká zkurvená zrůda, co bude vysávat lidi na potkání!" zavrčela a probodla Kurta pohledem.
„Nemusíš vysávat na potkání. Já třeba nevinný nepiju" podrbala jsem se ve vlasech.
„Zabila jsi?" překvapila mě otázkou. „Zabila" sklopila jsem hlavu.
„Kolik?" vyptávala se dál.
„Dvě"
„Ženy?!" zapištěla.
„Holčičku a její matku" nezvedla jsem zrak.
„A to můžeš s tím žít?" dobírala si mě.
„A ty můžeš žít s těma sviňárnama, co si udělala jak Kim, tak i jiným?!" zasupěla Ricova sestra.
„To je něco jiného!" bránila se.
„To teda není!" vykřikla Zion. Zase se hádají.
„Vždyť zabila! Vzala dva nevinné životy!" štěkla Amanda.
„A ty zas chrápeš s každým!" drcla do ní Zi.
„Nestrkej do mě ty náno!" strčila do Zion taky.
„Neříkej jí náno ty roztahovačko!" vylítla jsem i já.
„Nebo co ty nulo? Zabila si! Zabila si a máš to na svědomí!“ smála se. „Zklapni" zavrčí Rico.
„Už si ju píchal, co?" zašveholila. „Děvko!" vlepila jsem jí facku.
„Vždyť si s ním spala" pozvedl ironicky obočí Kurt.
„Ty zavři tlamu!“ štěkla po něm Zion.
Pak to byly nadávky přes nadávky. Ano, jsem vina ale. Žádný ale. Jsem a vím to.
„Zavřite ty držky!!" zařval Adam. Normálně bych se mu smála. Celý rudý vzteky, očima stále protáčí, jak mu tato situace přijde absurdní. Zároveň však potlačuje nutkání zakročit stejně jako my. Prakticky svádí boj se svojí hlavou. Adama často obdivuji. Většinou zachová chladnou hlavu a myslí logicky, zatímco my se necháváme vést emocemi. Hlavně já se Zion. Jsme takové sopky. U nich taky nikdy nevíte, kdy vybuchnou.
Na Adamův povel jsme všichni zklapli. Je to snad poprvé, co z něj takovýmto způsobem ční autorita. Je jako otec, který se nad vámi přísně tyčí, kvůli vašemu prohřešku. Tato situace je jako film o partě puberťáků. Nebo film o takových nenormálních lidech. Mohla bych vlastně klidně natočit seriál. Něco jako Upíří Deníky. Sledoval by jste to někdo? Asi by se to jmenovalo Přátelé i po smrti nebo Kryšpíni či Dva plus dva nebo Válka monster. Jop. Válka monster nebo Válka upírů by byl dokonalý název. Určitě by jsme byli populární. Rico s Kurtem by byli sexsymboly seriálu a Adama by každá zbožňovala. Ve mně by se každý našel a Zion by každičký človíček chtěl za kamarádku. A nebo taky ne.
Přemýšlím nad filmem. Vážně?
„Už sis vybrala?" promluví už klidně Adam.
„Já nevím!" vřískla.
„Tak se rozhodni! Zbývají ti podělaný dvě hodiny!" rozhodím ruce.
„Nejsem jako ty, že si vyberu hned!" zamračí se.
„Já si nevybrala!" zafuním.
„A proto si tady jo?" odfrkne si.
„Je tady proto, protože já jí dal kelímek s krví" vloží se do rozhovoru i Rico.
„Dite všichni do háje!" rozkřikne se fialovláska.
„Prvně si vyber a pak třeba půjdem do tvé řiti" protočí oči Zi.
„Nebudu jako vy! Prostě ne!" vřískne a založí si ruce v bok.
Ikdyž mě to na jednu stranu těší, že nechce žít donekonečna, tak i tak jsem ztrnula. Snad mě to i mrzelo, bolelo, udivilo. Zemře. Podepsala si rozsudek smrti.
„Jsi si jistá?" podívala jsem se na ni smutně.
„Jo" zkřížila si ruce na hrudi. Palice tvrdohlavá.
„A vůbec. Teď mě nechte spat, nebudu vzhůru s hladem" odfrkne si. Přikývnu.
***
Zbývá půl hodiny do konce Amandy. Zní to hnusně? Ono to je hnusný. Jako hromádka neštěstí sedím v ložnici a čekám, až ze spoda uslyším Amandu. Říkám si, jestli nebude někomu chybět. Mně se jí zželilo už teď. Co ti její zákazníci? Kdo bude jejich holka?
„Chceš jít za ní?“ sedne si za mne Rico. „Musím být u toho" přikývnu. Je těžké vysvětlit svoje pocity. Je asi všem jasné, jak moc ji nemusím. Vlastně ji nenávidím. Nebo nenáviděla? Svým způsobem to mám různě. Někdy mi nevadí, ale to jen málokdy a někdy ji ze srdce nesnáším. Nesnáším ju často. Hodně často. Jenomže proboha lidi. Přece nezmeře kvůli nějaký holce!
Odhodlaně jsem se zvedla a bez ohlížení na Rica, jsem odešla k Amandě. Ležela na gauči, otevřené oči a v pohledu smířený výraz. Děsila mne.
„Jsem s tím smířená“ broukla ke mně. Celkem jí ty kecy žeru. V životě jsem neviděla člověka s takhle upřímným pohledem. Znovu mě přepadl pocit viny. Pomalu jsem si sedla vedle jejího těla.
Až teď mě do očí udeřila její mrtvolná barva. Rty se jí zbarvily do modrofialové barvy. Oči jí zeskelněly a oční víčka se podlila krví. Nos měla jakoby od rýmy odřený, třes na rukou nešel přehlédnout. Sice jsme všichni trošku bledší asi o odstín, ale takhle bílí není nikdo z nás. Ona vypadala jako mrtvola. No dobře, od mrtvoly ji ještě dělilo pár odstínů, ale měla vážně šlehu.
„Je mi to líto“ založila jsem hlavu do dlaní v návalu emocí.
„Mělo by, když je to kvůli tobě!“ vyhrkla. Zarazila mne a zároveň naštvala.
„Já vím“ zastrčila jsem pramen vlasů za ucho. Dlouhou chvíli bylo ticho. Zbývá patnáct minut do nějakého děje, kdy se ukončí její život. Jak to vlastně probíhá?! To jako vykulí oči a umře? Nebo bude mít křeče a bude křičet? Či prostě usne a už se neprobudí? Tohle celý je na hlavu!
„Není to tvoje vina“ promluví. Prolomila ticho. Prolomila ticho první. „Je“ věnuji ji pohled.
„Nemůžeš za to. Všechno je to náhoda a ač tě nemám ráda, tak tě mám ráda“ zamračila se, jak jí její slova přišla absurdní.
„Taky tě mám ráda“ špitla jsem potichu, protože ji vyloženě nemiluju. „Víš, že jsem ti hodně záviděla?“ uchechtla se.
„Neměla jsi co“ ušklíbla jsem se. „Vždyť si měla všechno Kim“ namítla. „Co myslíš, tím všechno?“ podivím se. „Prostě všechno“ zafuní.
„Vždyť si neměla co!“ zamračím se. „Měla!“ zvedla svoje mrtvolně bledé tělo.
„A co?!“ odsekla jsem.
„Mámu! Vždyť ty jsi měla všechno!!! Měla si super kluka, měla si super psa i mámu, všechno. Si tak nevinná, že tě všichni zbožňovali a zbožňují!“ zatla pěsti.
„Správně. Měla už nemám“ ušklíbnu se.
„Kluka máš furt“ podotkne.
Ano. Kluka mám furt. Je super, dřív vůl. Ale za jakých okolností jsem ho získala.?
„Mám“ usměju se zamilovaně. „Kupodivu vám to i sluší“ ušklíbne se. Uchechtnu se „tak to ti děkuju“. Přidušeně se uchechtne. Při jejím uchechtnutí si do dlaně vyplivne krev. Zbývá pět minut!
„Asi bych ti měla něco říct“ utřela si pusu do kapesníku.
„A to?“ pozvedla jsem obočí. Znovu se rozkašlala. Znovu vypliva krev.
„Za tři dny plánují vyrazit“ vyflusla na podlahu červenou tekutinu. „Původní?“ vyjekla jsem.
„Chcou vás za každou cenu najít. Mu-“ popadla se za břicho „musíte vyrazit dřív“ pousmála se na mě. Pomaloučku mi stekla po líci slza. Bojovala. Její tělo bojovalo s jedem uvnitř ní.
„Vyjdeme dřív slibuju“ popotáhnu.
„Nedovol jim to“ zakucká se.
„Co?“ utřu proudy slz.
„Nedovol jim tě zabít, mám tě rá-“ vykulí oči a popadajíc se za břicho se prohne. Otevře pusu a začne šíleně plivat krev. Přiskočím k ní, chytnu jí vlasy a hladím po zádech.
„Ššš“ konějšila jsem ji.
„To bude dobré“ tišila jsem víc sebe než ji. Její škubání nabírá na intenzitě. Kašle víc a víc.
„Mám tě" vyplivne krev „mám tě ráda“.
„Já tebe taky“ rozbulím se naplno. Obejmu ji kolem zad a ona vytryskne z pusy vodotrysky krve.
Zastavuji vzlyky.
„Josh není dobrej v posteli“ uchetne se spolu s vykašláním krve. Všimnu si postav kolem nás. Rico na mě smutně kouká, Zion si nemůže vybrat jestli být ráda či brečet se mnou, Adam tam jen stojí a obezřetně sleduje každý Amandin pohled a Kurt? Ten tam jen kamenně stojí s úšklebkem na tváři. „Zlomte vaz" uchechtne se Amanda a její tělo ztěžkne. Ubrečeně zírám na její napuchlé oči.
Už to není ten odstín bílé barvy, kdy si ještě myslíte, že má chřipku. Tohle je ten mrtvolný odstín.
Pohled Rica
Uplakaně má na klíně její tělo a tomu zmrdovi to je jedno! Snad se jí ještě posmívá. Zřetelně všichni slyšeli ten moment, kdy se z Amandinýho srdečního tlukotu stal kámen. Její barvu jako kdyby chytla i Kim. Trpěla. Moje Kim trpěla pro osobu, jenž jí kazila život. Pro Amandu.
Přišli jste někdy na to, proč zrovna Kim je z proroctví a že je výjimečná? Tohle je jedna z těch schopností. Soucítí s každým. A právě proto si proroctví vybralo ji.
Ahojkyyy
Nuže.. Smutná kapitola? Možná..
Posuďte sami.
U další kapči, byeeee!!