Pohled Kim
Byl to neuvěřitelný pocit vidět jej před sebou. Slzy mi smáčely tričko, tváře a tím utvářely rudé fleky na látce. Stojí u mě. Stojí přede mnou. Stojí tady. Je zde. Je tu se mnou. Je živý.
„Nebul už" setřel mi dojatě slzy z tváří.
„To se ti řekne" vzlykla jsem a radostně se usmála. Bez jakýkoliv připomínek jsem mu padla do náruče. Jako na povel jsem se ještě více rozbrečela. Cítím jeho tělo. Cítím jeho vůni. Jeho.
„No, myslím, že by jsme je měli chvilku nechat" zachechtal se Peter. „Tak to teda ne!" začal vřískat Kurt. Teď ne Kurte!
„Sklapni prosimtě a táhni" bouchl Geret do Kurtova ramene a silou mého stvořitele odtáhl ven. Moje maličkost si stále a napořád bude hovět v jeho náruči.
„Chyběl jsem ti?" musel se ujistit. „Bála jsem se" kuňkla jsem. Jeho stisk upevnil, když se mi krvavé potučky nanovo spustily.
„Už mi tohle nikdy nedělej" podívala jsem se mu do očí. Do jeho oříškových krásných očí. Zákeřně pokrčil rameny a konečně spojil naše rty. S vervou a nefalšovanou vášní jsem mu polibky opětovala. Ze začátku jemné, ovšem když si zažádal o vstup do mých úst začal vělký třesk. Zajela jsem mu rukama do vlasů a slastně za ně tahala. Jeho ruce čím dál více pevněji svíraly mé boky. Tak se mi to líbí. Zatahala jsem za jeho hnědé vlasy a to si zasloužilo jeho hluboké zamručení. Ta nepatrná mezera, co naše těla dělila nám neskutečně překážela. Snad i má mysl souhlasila s mým tělem, když jsem vyskočila a obalila kolem jeho těla nohy. Chytila jsem ho kolem krku a sem tam zatáhla za prameny. Své ruce přemístil na můj zadek a vášní občas stiskl.
Byl to můj dech, co se nepředstavitelně chvěl. Byly to mé pocity, co po něm toužily víc a víc. Na rameni se usadila dvojce. Andílek s ďáblíkem. „Vlítni na něj, svlékni ho, ztrhni z něj ty hadry!" našeptával ďáblík. „Ne,j e moc brzy. Ještě není ta pravá chvíle" odporoval andílek. „Chceš ho! Chceš ho hned teď!!" chechtal se červený mužíček s čertovskými rohy. Měl pravdu. „Vážně? V bytě Kurta a ještě k tomu, když jsou před dveřma ostatní?" supěl andílek. Má pravdu. „Si upír!" zahřměl čertík.
„To neznamená, že musíš být taková!" oponoval mužíček se svatozáří.
„Ale znamená, vem si to, co chceš!" usmál se šibalsky čertík.
„Ne!" vykřikl andílek. Tak si sakra rozmyslete co mám a co né!
„Jdi na něj!"-„Nech to takhle!" vykřikli naráz.
Mé problémy a vnitřní boj uzavřel Kurt, jenž rozzuřeně padl do svého bytu. Šnečím tempem jsme se od sebe odpojili, avšak já stále zůstávala v jeho sevření. Stále mi tiskl zadek, abych řekla pravdu.
„Jdi si sbalit Kim" prskl ke mně Kurt. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Co mu zase přelítlo přes čumák?
„Jdi!" zvýšil hlas a já polekaně seskočila z Rica. Rico se na něj nabroušeně podíval „není pes!" Nejsem no.
„Hleď si svého!" odsekl můj stvořitel a znovu ukázal na dveře od mého pokoje. Nechápavě jsem zašla do pokoje a sbalila poslední věci, které jsem včera nezabalila.
„Takže ty si jako nakráčíš a všechno je v pohodě?" rozezněl se Kurtův hlas. „Sorry, že jsem se nevzbudil dřív!" odsekl Rico.
„Víš, jak na tom kurva byla?!" zařval můj stvořitel a já sebou polekaně trhla.
„Nevím" ztišil se můj brunet.
„Každou kokotskou noc bulela! Byla úplně mimo a dokud se neobjevili oni dva, tak s nikým pořádně nemluvila! Kurva uvědomuješ si, že jí ten život stěžuješ?!" křičel naštvaně syn původních. Tohle není pravda!
„Ví-vím" kuňkl tiše Rico. Cože?!
„Tak se seber a vypadni z jejího života!" zařval co nejvíce nahlas.
Přímo vyděšeně jsem vyběhla z pokoje do obýváku. Nesmí mi znovu zmizet! Nesmí!! Nemůžu ho ztratit! Přiběhla jsem do obýváku, kde se pomalu zavíraly dveře za mým Ricem. „Néé!" vykřikla jsem a hystericky se rozbrečela. Snad instinkt mi radil, abych vyběhla za ním. Náhle to nebyla upíří rychlost, ale rychlost několika upírů dohromady. Běžela jsem tak rychle, že jsem nepoznávala nic z mé blízkosti.
Nikde jsem ho neviděla. Za necelou minutu jsem seběhla všech dvanáct pater. Vrazila do dveří a rozhlídla se. Nebyl tu. Odešel. Nechal mě tu. On ho poslechl! Přes všechny ty slzy jsem tam stála a zírala do prázdna. Kde je? Proč tu není? On mu vážně uvěřil? Uvěřil mu, že on je ten, který mi zkazil život? Můj Rico, že mi zkazil život? Zrazeně jsem si sedla na schodky a uplakaně zírala před sebe. "Udělám tři kroky dopředu a otočím se doleva. Je tam a svižným krokem kráčí pryč." vybaví se mi můj poslední sen o něm. Moje noční můra, kdy se můj upír objevil a zase zmizel. Nohy se náhle postavily a udělaly tři kroky dopředu. S očekáváním jsem otočila hlavu doleva a otevřela překvapeně pusu. Nešel rázným a jistým krokem. Šel pomaličku, jako člověk.
Opět ta rychlost. Během vteřiny jsem byla za ním. Bez váhání jsem mu skočila na záda. Zakymácel se a jen tak tak se udržel na nohou.
„Kam sakra jdeš?!" vyškrábala jsem se mu na záda a uvelebila se.
„Kim" zašeptal.
„Proč mi to zase děláš?" kuňkla jsem a pevněji ho objala. Neodpovídal.
„Proč mi zase mizíš?" zeptala jsem se plačtivě.
„Kim, beze mě by ti možná bylo líp" zmohl se na šeptající hlas. Možná.
„Ty mu věříš?! To teda nebylo Rico!!!" stírala jsem slzu za slzou „teď mi ubližuješ, ne před patnácti minutama! Ne před měsícem! Teď! Tím že chceš odejít!" vzdala jsem snahu o utírání slz.
„Kim pusť" šeptl.
„Ne, prostě ne!" vzlykala jsem. Znovu ne! Jen si povzdychl a rozešel se zpátky.
„Jdem nahoru" zavelela jsem ubrečeně a zároveň pevně.
Nevím kam zmizela Zion s Adamem, asi si někam zašli. Rico váhavě se mnou na hřbetě vkročil do bytu, kde u okna stál netrpělivě Kurt.
„Kdes byla?" vyhrkl ihned, jakmile se zavřeli dveře. Potom jeho tělo strnulo a naplo se ve stejnou chvilku.
„Tos podělal" zafuněla jsem „já nejsem tvůj majetek Kurte!"
„Co?" koukl se nechápavě.
„Kim slez" promluvil klidně Rico.
„Ne, utečeš" zavrhla jsem.
„Neuteču, ne hned" odpověděl a já velmi nerada opouštěla jeho záda. Ihned jak jsem seskočila, tak jsem zaterasila východové dveře. Rico se jen pobaveně ušklíbl a usadil se na gauč. Přeměřila jsem si ho nedůvěřívým pohledem a nakonec se přesunula na Kurta.
„Takže kdes byla?" zeptal se stvořitel a nenávistně sledoval mého upíra. „Nejsem tvůj majetek! On, že mi zkazil život?!" vylítla jsem jako čertík z krabičky. Taky jsem tak trochu ignorovala jeho otázku.
„Já sakra vím, že nejsi moje! A ano zkazil!" zavrčel. Nasupené byly moje kroky, jenž mířily k jeho maličkosti. Mé nohy se zastavily před ním a můj ukazováček se mu zapíchl do hrudi „nezkazil! Nezkazil Kurte, ty si začal se vším! Se vším, chápeš to?!" Náhle jsem cítila potřebu dostat ze sebe všechnu tu nenávist, jenž k němu chovám. Pomalým tempem, kousek po kousku se moje nenávist vůči stvořiteli dostávala na povrch. Možná se v jeho pohledu mihlo překvapení, jenomže jak rychle se objevilo, tak rychle i zmizelo „zkazil všechno! Kvůli mně ses netrápila každičkou noc!"
„Vyčítáš mu moji záchranu?! Vážně?!" zavrčela jsem ironicky a nebezpečně. V jeho pohledu byl strach. Doopravdy měl nahnáno.
„Tvoji záchranu?! Kimi vzpamatuj se!" vykřikl náhle a strach jsem z něho měla já. Ne, kecám. Neměla.
„Kdes byl ty, když mi bylo na nic? Kdes byl, když jsem brečela u tý pitomý zdi?!" zvyšovala jsme hlas „utíkala jsem snad před ním?! Ty se vzapamtuj! Ten kdo mi zkazil život není Rico, ale ty!" vykřikla jsem naštvaně.
„Kočko hele, nebudu se tady s tebou hádat, prostě vím, co vím" mrkl na mě a úplně mě ignoroval. Otočil se a s jistými kroky zmizel v jeho pokoji. Vážně?!
Rico se váhavě zvedal, když jsem ho ihned usadila slovy „nikam nejdeš!"
„Zníš jak umanutá holka" ušklíbl se. „Spíš na pokraji zhroucení" odfrkla jsem si a dopadem spadla na pohovku vedle něj. Seděli jsme vedle sebe jako cizí. Do háje! Já už nechci být bez něj. Nechci být sama. Ne a ne a ne! Copak by to on zvládl?
Pohled Rica
Seděli jsme vedle sebe na sedačce a koukali před sebe. Jako dva lidi, co se neznají. Sám nevím, co to do mě vjelo a proč jsem ho poslechl. Její slova ale zněla logicky. Mluvila tak, jak to cítila. Cítila nenávist vůči svému stvořiteli a mě obhajovala. Jenomže to bych nebyla já, kdybych jako idiot neudělal kravinu. Vážně jsem ji zde chtěl nechat? I přes její slzy, které byly způsobené mnou? Já zatraceně moc vyměkl. V tu chvíli venku jsem se přemáhal. Půlka mého já chtěla nechat svoji upírku za sebou a odhodit ji jako kus hadru. Druhá půlka umírala při té představě. Já tam šeptal. Zněl jsem jako blázen. Jako sráč. Moje Kim. Zní to dobře. Stále nemůžu uvěřit tomu, že na mě skočila. Byla rychlá. Hrozně moc rychlá byla. Já spěchal, spěchal jsem z toho zpropadeného bytu. Schody jsem bral po třech a zapojil všechnu upíří rychlost, která ve mně zbyla. Naivně jsme si venku myslel, že mě nechá odejít.
Stál jsem za rohem domu, když vyběhla z onoho baráku. Moje princezna si stírala jednu slzu za druhou a plačtivě zírala okolo sebe. Cítil jsem její bolest a i přes to chtěl odejít. Věřil jsem, že to bude mít beze mě lepší. Snad má fantazie si vymyslela onen obrázek, který se mi zjevil za rohem domu. Obrázek,kde se sama vydala původním. Zrazená a smutná, bez citů se vydala nepřátelům. Ani Kurt, Zion, Adam a ani ti kluci ji nezastavili. Šla jako mumie dál s hlavou hrdě vztyčenou. Něco mi našeptává, že kdyby mě neuviděla asi by tak opravdu skončila. A já debil bych to dopustil. Váhal jsem. Opravdu jsem váhal zda mám zmizet a nebo se vrátit. Proto ta pomalá chůze.
Z mých chmurných myšlenek mě probudily až tiché vzlyky mé princezny. Ramena se jí třásla od breku a hlavu měla skloněnou. Vlasy jí zakrývaly tvář a bylo jasně znát, že to v sobě dusí. Ne, Kurt to neposral. Já to posral. Hned v den, kdy jsem ji po měsíci opět viděl.
„Princezno" šeptl jsem celkem zničeně. Trhla sebou při tom oslovení „vážně by jsi odešel?" Bál jsem se té otázky. Já sám nevím, Kim.
„Chtěl jsem a taky nechtěl" odpověděl jsem nakonec.
„A-aha" zavzlykala a rukávem utřela rudé slzy. S povzdechem jsem si ji přivinul do náruče „neplakej kvůli mně" zašeptal jsem jí do ucha.
„Chtěl si odejít" odfrkla si mezi brekem. Stále vystrkuje drápky.
„Ale neodejdu" pousmál jsem se. Prudce se zvedla, že mě uhodila hlavou do brady. Chytla si bolavou hlavu a já bradu. Byl na nás určitě úžasný pohled.
„Slibuješ? Říkal si, že mi to už nikdy neuděláš!" zdůraznila můj kolaps. „Slibuju" přikývl jsem s úsměvem. Skousla si spodní ret a pohledem sklouzla na mé rty. Už jsem se chtěl přiblížit, když se po mně jako lvice vrhla. Povalila mě pod sebe a vášnivě líbala. Wau. Přimáčkl jsem si ji na své tělo, ruce jsem dal kolem jejího pasu a lehce jí objímal. Zvláštní, jak mi stačí pouhá líbačka. Mně. Opět si pohrávala s mými vlasy a já skoro pokaždé mručivě zavzdychal.
„Co si dělala po pravdě, když jsem tady nebyl?" vypadlo ze mě mezi polibky. Strnula. Pomalu se odtáhla a nervózně si začala oštipovat nehty.
„Dá se říct, že jsem byla prázdná" zašeptala po krátkém tichu. Prázdná. „Jak jako?" vyletěla ze mě otázka. „Víš, no. No, já nejsem oddaná Kurtovi" pousmála se „ani trochu mu nejsem oddaná a nikdy jsem nebyla."
„Jakto?" začal jsem tušit.
„Nevím proč, ale oddaná jsem nejspíš tobě" ušklíbla se „když si se nehýbal" zeskleněly jí oči „tak to ve mně prasklo a to do slova. Byla to šílená bolest, půlka srdce byla fuč."
„Co-že?" vykulil jsem oči.
„Naším vztahem se to nejspíš ještě prohloubilo" pokrčila rameny „v knížkách píšou, že to je ojedinělý případ. Zkrátka a dobře si tě moje srdce prý vybralo a tvému to bylo fuk" zasmála se.
„Pojď sem" vyřkl jsem slova bezmyšlenkovitě. Miluje mě jen kvůli oddání?!
„Řekni mi do očí, že mě miluješ bez toho oddání" upřel jsem na ni zrak, když usedla na můj klín.
„Řekni mi to ty" odpověděla s úšklebkem.
„Neměla by si mě poslouchat?" zavrčel jsem.
„Tak naše oddání nefunguje. Prý bych byla schopná položit i život a odloučení znamená vlastně smrt. Se stvořitelem to je tak, že ho bráníš, posloucháš. V našem případě to je tak, že tě bráním, neposlouchám, miluju a udělám cokoliv, co uznám za vhodné. Moje paličatost" zakřenila se „taky to pouto nikdy nezmizí."
„Miluju tě" ušklíbl jsem se, když vykulila oči. Tuhle rekaci na to asi nečekala no.
„Miluju tě Rico" přilepila se na mé rty a já se zasmál.
„Mám chuť na okurky se šlehačkou" zašeptala v půlce prohloubení polibku.
„Kim vážně?!" otrávěně jsem protočil oči a nechal ji ze sebe slézt.
„Naše oddání se projevuje jinak a jindy! Teď jdeme žráááát" zajásala a jen v kalhotkách, protože jsem jí nevědomky svlíknul do trika a kalhotek vyrazila do kuchyně. No vyrazila. Ona tam odletěla. Jednu chvilku byla tady a najednou pryč. Wau.
„Lidiiiii, jede seee" zakřičela moje sestra a já jen slyšel Kimininé nadávky.
„Tak brzo?" zeptal jsem se.
„Nastaly problémy" rozpačitě se usmála a ukázala na okno. Kim tam byla dřív. Samozřejmě.
„No do okurky" zaklela. Zasmál jsem se, ovšem úsměv mi zmrzl při pohledu do ulice.
„No do prdele!" vykulil jsem oči. Kurt se přihnal jako velká voda „jsou tady" špitl a ustaraně shlížel na moji princeznu.
Ahojky. ♥
°Do okurky!!! hihineckahihi xDD ° ←musela jsme to sem dát...
Tak jsem tu s 27.kapitolkou!!! Jop jop. Trochu hodně zvratů,ale musí to mít šťávu!!!!:D
V příští kapitolce budou zdrhááát xD Jsem zlá autorka....(rajče) xDDD
Těším se na vás za 2-3 dny u 28.kapči!!!
JINAK KDO JEŠTĚ NEČTE,TAK MÁM NA PROFILU NOVÝ PŘÍBĚH!! :))
U 27.kapitolky,byeeeee!!!
Btw. MOOOOOC DĚKUJŮ ZA HLASY A VAŠI PODPORU!!! PŘÍBĚH JE NA 2.MÍSTĚ!!!♥