Pohled Kim
„Opět se setkáváme" promluvil. Jen jsem na něj zírala, neschopná slova. Proč zrovna on? Proč ne někdo jiný?
„Kurte e" zakoktala jsem vykolejeně. Jeho ústa se zformuvovala do úšklebku „čekala si někoho jiného?" V jeho očích byly jiskřičky pobavení a radosti? Oněměle jsem zírala na kluka přede mnou. Stojím před ním jen v Ricově mikině, pod mikinou mám plavky a na nohách žabky. Nedivím se, že si mě spletli s holkama na sex. Vlastně mu chci poděkovat, protože ten upír nevypadal, že by mě chtěl nechat žít. Každopádně z mých úst slovo „děkujů" nevyjde. Budeme konat, Kim! V duchu jsem se přemlouvala ke kroku blíže.
Nadechla jsem se a mého sebejistého zachránce obejmula. Ihned jsem nasála vůni po šeříku a jehličí. Jakmile jsem se na něj „nalepila", tak se jeho svaly napnuly. Cítila jsem každičký jeho sval, který se pod mým dotekem pohnul. Nejistě mi obejtí oplatil. Stáli jsme u silnice v objetí. On měl své ruce trošku výš nad mými boky a já tak nějak taky. S tím rozdílem, že já jsem vdechovala jeho vůni, zatímco on jen stuhle stál.
„Tolik lásky bych nečekal" podotkl, když se trochu probral. Okamžitě jsem se zamračila nad jeho chováním. Nad chováním namyšleného frajírka. Opustila jsem vůni šeříku i jehličí a zamračeně se na něj podívala „je to jen vděk za záchranu." Pobaveně se pousmál „nechtěl jsem zasahovat" pokrčil rameny. „Ale zasáhl jsi" namítla jsem.
„Ale nechtěl jsem!" opáčil tvrdohlavě.
Povzdechla jsem si „tak proč jsi mi teda pomohl?" Zaraženě se na mě podíval a jeho pohled jasně říkal „bojuju se svojí myslí, ztichni!" Nakonec jen o krok ustoupil „protože tu nikdo jiný nebyl." Příkývla jsem na pochopení, zmatená jeho chováním. Naposledy mi olizoval ucho! Nestihla jsem zareagovat a jeho výraz ve tváři se změnil. Jeho přísnou tvář nahradil sebejistý kukuč s ďábelskou jiskrou v oku.
„Teď už bych si tě vlastně mohl vzít" rozešel se ke mně.
„Nejsem věc!" zaprskala jsem.
„Ale i tak mi patříš! Vděčíš mi za život Kim!" zvyšoval hlas a pomalým krokem se přibližoval. „Nikomu nepatřím! A vůbec!" cukla jsem sebou a zastavila. Mezitím ke mně došel a stál přímo naproti mně. Napřáhla jsem pravou ruku a vlepila mu facku „za to ucho!" Tvrdě jsem na něj upírala zrak, doufajíc, že moji faleš neprokoukne.
„Miláčku" vydechl „dneska tady nemáš nikoho. Ani tvého prince Rica, ani bojovnici Zion či poskoka Adama, nemluvě o tvojí známé, která se na našeho upíra dost sápe. Být tebou vážil bych slova i činy" mrkl na mě. Vypustila jsem vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji. Propalovala jsem jeho teď hnědé oči.
„Neříkej mi-" zacpal mi pusu. „Copak? Neříkej mi miláčku, si chtěla říct? Bla bla bla, zlato" protočil oči. Kousla jsem ho do ruky tak, že mu v malíčku křuplo a rozběhla se pryč. Návštěva klubu měla výhodu. Napila jsem se, najedla a to jsem tím ještě udělala dobrý skutek! Lidé po ulici se na mě ohlíželi a já se divila, že mě vidí. No jasně, běžím pomalu. Nabrala jsem na rychlosti, probíhajíc mezi lidmi jako vychřice. Žádný vánek, vychřice jsu!
Běžela jsem směrem Amandina domu. Byla jsem už jen ulici od mého provizorního domu, když jsem spatřila na krátko střiženou ženu. Po boku měla statného psa a se smutným obličejem mířila do obchodu. Její mikádo se občas zhouplo, jak jí ovanul chladný vzduch a její rty se někdy zachvěly. Schovala jsem se za nejbližší strom a hleděla na ženu, která uvazovala statnou dogu u obchodu a sama zamířila do víru potravin.
„Roxy" vydechla jsem a z oka mi ukápla jedna kapička krve. Doga se u obchodu jako na povel otočila a začala zběsile vrtět ocasem. Náhle se podívala mým směrem, nadšeně vyjíc. Rvala se s vodítkem, které ji udržovalo v bezpečné vzdálenosti od své majtelky. Ode mne.
Pak se to stalo strašně rychle. Roxy, moje doga, se vytrhla z obojku a plnou parou mířila ke mně. S vypláznutým jazykem mířila k silnici, po které jezdili nasupení řidiči a řidičky. Jako by ji hlídal sám anděl strážný, proběhla mezi auty, nevnímajíc troubení. Skočila přímo ke stromu, kde jsem se ukrývala. Červené slzy mi zmáčely tváře a já se s neskrývanou radostí sehnula k mému psímu příteli. „Hodná holka, no ahoj!" krotila jsem ji. Skákala po mně, pak opět odskočila a začala se točit a zase byla na mně. Po chvilce se uklidnila a začala mne očichávat. Její černý čumáček se nakabonil a ona vyhrnula pysky.
„Roxy" šeptla jsem, očekávajíc mírumilovné oči svého psa. Nahlas zafuněla a kvikla, jako by se mi podřídila, i když věděla, co jsem zač.
Kontrolovala jsem ženu se zrzavým mikádem, kdy vyjde z obchodu. Uviděla jsem ji ve frontě u pokladny. Její výraz byl bez emocí, jako chodící mrtvola. Byla na řadě s placením, pomalu jsem vedla Roxy k zábradlí u obchůdku a znovu ji přivázala. Něžně jsem se na ni podívala „hlídej mi ji, jasně?" podrbala jsem psí fenku za ušima a ta naoplátku zavyla a zavrtěla ocáskem. Naposledy jsem se podívala na psa, který měl jazyk až někdě na silnici a na ženu, blížící se k nám. Usmála jsem se, stírajíc si rudé slzy z tváře. Byla skoro u nás, když jsem rychlostí upíra prchala z dohledu své matky. Z dohledu smutné, zrzavé, na krátko střižené ženy, která mě vychovávala dlouhých sedmnáct let. Já jako nevděčná a rozmazlená dcera jsem zmizela z domu, dávajíc oznámení přes esemesku.
„Dojemné vážně" promluvil Kurt za mnou. Přemisťovala jsem se zrovna do ulice, ve které je naše provizorní bydliště. Počkat, promluvil Kurt?!
„Dej mi už pokoj!" zavzlykala jsem a přidala na rychlosti. Přes slzy jsem nevnímala kroky, prostředí a ani lidi. Nikoho a nic. Střídala jsem pravou nohu s levou, s obličejem v dlaních. Rozplakala mě matka s mým vysněným psem, Kurt a snad i hlas v domě, který mě přinutil utéct do baru a tam zachránit Len. Co se stalo s mým starým životem? S životem, kdy jsem chodila na atletiku, běhala závodně, občas si vyšla se psem na procházku. S životem, kterým jsem do slova proplouvala. Kdybych tenkrát mamku poslechla, nebyla bych teď tady a neřešila to, že jsem upír!
„Jaaau!" zaklela jsem, když jsem spadla na zem, při nárazu do něčeho.
Rozmazaným zrakem jsem mžourala na předmět nebo osobu přede mnou.
„Ježiš princezno, chceš mě zabít?" zaostřila jsem a zírala na sedícího Rica. Seděl v tureckém sedu a dřel si hruď. Proč vždycky do všech narážím? A proč vždycky do hrudi?! Na odpověď, jestli ho chcu zabít jsem se jen ušklíbla. Vstal, oprášil kalhoty „mohla by si tu spokojenou představu aspoň skrývat, jakože to určitě nechceš a né se mi šklebit" podal mi pomocnou ruku. Napodobila jsem jeho styl a seděla v tureckém sedu, hlavu sklopenou k zemi. Ruku jsem ovšem neodmítla, ale odmítala jsem se na něj podívat. Nemusí vidět, že bulím! Nebo spíš, že jsem brečela.
Trochu se mi zamotala hlava, zvládám! Zatřepala jsem hlavou a s Ricem po boku kráčela k Amandě. Byl to ještě značný kus cesty. Ulicí se rozléhaly mé kroky a plesknutí mého chodidla o žabky. Upír vedle mě ticho nevydržel a promluvil „moje mikina ti sekne, máš v ní hezkej zadek, příšerko." Povytáhla jsem hromadící hmotu v nose „příšerko?" zachraptěla jsem. Úplně jsem přešla fakt, že mi pochválil zadek a že se mi na něj dívá. Po pravdě? Teď je mi to fuk. Rico si vylekaně stoupl přede mne, donutějíc se zastavit. Stále jsem měla hlavu sklopenou k zemi a počítala každičkej kamínek pod nohama.
„Kim? Podívej se na mě" protl mé počínání, momentálně vážný Rico. Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas.
Bez váhání uchopil moji bradu, nutíc mi zvednout myslitelnu. Stále byl vážný a v očích se mu mihlo něco jako strach a zděšení. Musí na mě být úžasný pohled. Zírala jsem do jeho očí, které mi tak moc připomínaly sladkou Milku a pomalu se klidnila. Celkem vzato, mě tehle Playboy štve, ale zase naoplátku mi je s ním dobře. Nebo spíš se ztrácím v jeho očích. V jeho pralinkových očích, které jsou často zahaleny egoismem. Pohled mi bez mrknutí oplácel, zdá se, že prožívá to stejný. Chvilkami se zamračil a pak zase zněžněl.
Pootevřel jeho plné rty, na nichž jsem ihned upřela zrak. Potom jsem uhla pohledem, když se zeptal „proč brečíš, princzeno?" Nezeptal se s pobavením, sarkasmem či ironiií v hlase. Zeptal se tak mírumilovně, vážně a starostlivě, že mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Úsměv mi ovšem zmizel, při uvědomění,že mu to budu muset říct. Těkala jsem pohledem mezi upírem a okolím. „Málem mě zabil upír" hlesla jsem. Budu mu říkat jen záchytné body, nemusí vědět, proč jsem zmizela.
„Cože?!" vyhrkl téměř ihned.
„Šla jsem do klubu, chtěla odtamtud dostat jednu šlapku. Tu šlapku z ní udělali oni, no a pak se tam objevil ten chlap. Poslal proti mně ochranku a já ji zneškodnila, potom se mu oči zbarvily do ruda a chtěl mě zabít nebo ze mě udělat taky rajdu" vysvětlila jsem se zrakem upřeným někam do neznáma.
Chvíli zpracovával má slova „jak-jak byl starý?"
Nahlas jsem polkla „dvěstě let, tak nějak to říkal." Brunet vykulil oči „jak ses mu ubránila?!"
Znovu jsem polkla „no" nadechla jsem se „objevil se tam Kurt." Nevinně jsem se pousmála, následně zašklebila při vzpomínce mého útěku před mým zachráncem. Rico velmi hlasitě zafuněl „Kurt?!" Přikývla jsem „utekla jsem před ním a narazila na svoji matku" utřela jsem si slzu, která se v okamžiku vyronila z oka. Nečekala jsem na jeho další otázky či slova „neviděla mě, jen já ji. Už to není ta radostná žena, je strhaná a jako kdyby bez duše" utřela jsem si nos rukávem.
„Roxy za mnou přiběhla, utrhla se z vodítka. Cítila moji změnu a i přes instinkt měla radost" zavzlykala jsem už hlasitě. Kapky krve dopadaly na moji tvář, z ní se kutálely na mikinu a následně na zem. Nevím jak, ale ocitla jsem se v silném objetí Rica.
Jako nějaký feťák jsem nasávala jeho vůni. Voněl po pomerančích a rozkvetlé louce. Z tohodle objetí jsem neměla strach. Byla jsem v psychickém bezpečí. Rico nebyl ztuhlý jako Kurt. Naopak si mě ještě víc tisknul k sobě. Hlavu si zabořil do mých vlasů, zatímco já se zachumlala do jeho hrudi. Takhle jsme tam stáli dlouho, vážně dlouho. Po nějaké minutě mě chytl za ruku a táhl k Ady, Adamovi, Zion.
***
„To si ze mě děláte prdel! Kde si sakra tak dlouho byla Kimi!" vyhrkla na mě Amanda, která otevírala vchodové dveře. Bez výrazu jsem stála po Ricově boku a náš stisk upevnila. Silně jsem mu stiskla ruku a on bolestně sykl. Nejspíš mě pochopil, protože ani on nemluvil a rovnou moji dřívější kamarádku obešel. Obešel ji a mě táhl sebou. Naše chapadla byla spojena i před Adamem a Zion. Vím, není mezi námi nic, ale stejně jsme se nepustili. Zion překvapením a špatným domněním otevřela pusu a vyjekla. Adam na mě zkoumavě zhlížel. Naoplátku jsem na něj zakroutila hlavou v záporném gestu a on pochopil. „Já-já. No já si pujdu lehnout" vykoktala jsem ze sebe a upustila Ricovu ruku. Přepadla mě náhlá samota, nevolnost a nebezpečí. Hrůzou jsem vykulila oči, jaký vliv na mne ten upír má.
Vyběhla jsem schody, se zrakem upřeným na podlahu. Po paměti jsem zamířila k pokoji. To bych ovšem nemohla zaznamenat něčí přítomnost. Obezřetně jsem se otočila na konec chodby a spatřila někoho, koho jsem už nikdy nechtěla vidět. On mi prostě nedá pokoj! Zranitelnost, strach, nevolnost, pocit nebezpečí, samota a další emoce se ve mně probudily takovou silou, že jsem se málem skácela k zemi. Mužská postava naproti na tom byla krapet lépe. Řekla bych, že sebejistěji. Bez trička se ke mně začal přibližovat a já začala neuvěřitelně pištět. Ječela jsem děsem na celé kolo, až se sám kluk naproti zmateně rozhlížel. Slzy se mi začaly opět valit a já je nedokázala zastavit. Jsem jako nějaká chudinka! S výkřiky „nééé, tohle nééé" a neustálým ječením jsem se sesypala k zemi.
Neschopná zvednutí, zvednutí zraku, otočení či promluvení. Jen doufám, že někdo přijde a nenechá mě tady s ním samotnou.
Ahoooj!!
#Stihla jsem to! Tady máte 9.kapču!!#
#Trošku pohodová, že? :3 Děkuju, za komentáře+voty a čtení!! Jsem ráda, že vás knížka baví ^^#
#Kdo si myslíte, že je ona mužská postava v Amandině domu????#
#Kurt má asi dvě stránky,to koukáte co? :p A jak jsme se tak dozvěděli, tak i Rico...xD →mám vážně skvělou fantazii xD#
#U 10.kapči!páá♥#