Jako vždy si písničku ztlumte!↓↑
Pohled Kim
Je to zvláštní popisovat běh, ale musela jsem běžet závratným tempem. Myslím, že mě nikdo chytit nemůže. Myslela jsem si to do té doby, než jsem byla svalená na zem. Nademnou se tyčila nějaká blondýnka a mlsně si olízla rty.
„Kurt říkal, že jsi k sežrání" usmála se. Lesba? Vážně?!
„Teď bych ji už nejedl" ozval se hlas, nejspíš mé spásy. Což v podání s držitelem toho hlasu, znělo vážně vtipně.
„Kurt si na ní smlsl" podívala se na mě s chtíčem v očích. Kurt sem, Kurt tam. Taky bych chtěla vědět, kdo to je. V její nepozorné chvilce jsem jí svalila na záda. Dívala jsem se do překvapených modrorudých očí. V tom mi to docvaklo „Kurt si na ní smlsl"
„Kdo je Kurt?!" procedila jsem skrze zavřené zuby.
„Spíš kde je" usmála se samolibě blondýnka. Znovu mě povalila pod sebe, chystajíc se zakousnout. Když najednou přestala. Hodila jsem po ní nechápavý pohled. Ona se však jen se skleným pohledem podívala na mě, padajíc na mé tělo. Byla jsem zavalená blondýnkou, která prvně vypadala na hubenou. Ovšem, když mě tady, tak zalehla její váha byla hodně jiná!
„Můžeš ji ze mě sundat?" prskla jsem na Rica, který sledoval můj boj s jejím tělem.
Zamyslel se „na mrtvoly normálně nešahám."
Protočila jsem oči. Ten kluk mě tak nesnesitelně štve! Jenomže jeho slova mi pomalu dodávala smysl.
Vytřeštila jsem oči „ty si jí zabil?!" Usmál se úsměvem, pod kterým určitě taje každá holka, jenom já jsem zůstávala klidná. „Buto ona a nebo ty" vysvětlil. „Copak by nezemřela při tom kousnutí?" ležela jsem stále zavalené na zemi.
Pokrčil rameny „ona je dost stará, zatímco ty si novorozenec. Takže sorry, že jsem ti zachránil krk" mluvil celkem naštavně. Poraženě jsem sklopila zrak. Stejně si myslím, že jsem jen v nějaké pošahané sektě. Sektě, která si mě našla za účelem zníčit moji psychiku.
„Jsem zvědavej, jak mi ty záchrany hodláš splatit" shodil ze mě blondýnu.
Oklepala jsem si kalhoty „nic ti splácet nebudu" odfrkla jsem si. Stáli jsme naproti sobě, mezeru mezi námi tvořilo jen tělo dívky. Pozorněji jsem si ho prohlédla. Černé rifle, bílé triko, opálená pleť, hnědé oči, hnědé vlasy a opět ten ironický výarz ve tváři. „Ale budeš" usmál se pomstychtivě „ale ne teď, kam máš namířeno?" Zasekla jsem se. Vlastně nevím, kam chci jít. V první řadě zjistím, zda jsem opravdu to divný stvoření. Nikde není psáno, že on a Zion musí mluvit pravdu, že?
„Asi do města, nevím" pokrčila jsem rameny.
„Když půjdeš jižně, je tam menší městečko. Tvoje město je asi stodvacet kiláků odtud" kývl hlavou směrem, kde odhadoval moje město. Kývla jsem na pochopení a bez rozloučení se vydala z lesa.
Jen v teniskách jsem si cupitala po silnici. No cupitala. Řekněme, že když jsem zrychlila ,měla jsem za sebou půlku cesty během pár minut. Své zrzavé vlasy jsem nechala vlát ve větru, zkracujíc si cestu písničkou.
„When the days are cold. And the cards all fold. And saints we see. Are all made off gold. When you dreams all fail. And the ones we hail. Are the-" přestala jsem zpívat. Zastavila jsem se na kopci. Pod kopcem se rozkládalo moje malé městečko. Viděla jsem odtud náš dům, park, dům Grisonových. Rozběhla jsem se a zastavila na vzdálené ulici od mého rodného bydliště. Ráda bych se rozešla dál, jenomže žaludek dělal kotrmelce a krk se mi sevřel. Okolo mě prošla malá dívenka se svojí mamkou. Nějakým mně nepochopitelným způsobem se můj zrak zaměřil jen na tepnu. Na krční tepnu malé holčičky. Šly na hřiště. Jako zvíře na lovu jsem je následovala.
Dospělá paní našlapovala klasickým elegantním krokem. Držela svoji dceru za ruku, jako správný rodič. Přesunula jsem pohled na její dcerku, které mohlo být sotva šest let. Ťapkala v růžových sandálkách, nožičky jí obepínaly tříčtvrteční kraťásky, přes které měla přehozený lem světle růžových šatiček. Obě dvě byly brunety. V dětských ručkách byl svírán plyšový medvídek. Vsadím se, že to byl její věrný přítel při spaní. Byly nádherné, ovšem v mé hlavě blikalo světélko hladu. A ony měly být můj oběd. Můj mozek nedokázal myslet na nic jiného, než na krev, co jim pulzovala v žilách. Došli jsme k hřišti, které zelo prázdnotou. Matka dívenky usedla na lavičku a vypustila svoji dcerku na vzdálené prolízačky. Doteď si mě nevšimli. Pomalu jsem se přiblížila ke sklůzavce, na kterou vylezla dívenka.
„Mio pomalu ať nespadneš!" varovala dívku její matka. Mladá Mia něco zamumlala a po vrchu prolízačky přecházela ke sklůzavce, která směřovala k vysokému buku.
Stoupla jsem si za mohutný strom a pomalu se přichystala. Sledovala jsem každičký její pohyb. Sedla si na rantl sklůzavky, natáhla nožky dopředu a ručkama se odrazila. Schovaná za stromem jsem hleděla na pomalu se blížející Miu. Do zavřených úst se mi nahrnula krev, jak se mi prodloužily, už tak dlouhé špičáky. Dívenka dojela na konečnou. Chystala se zpátky, když jsem jí popadla za ruce. Strhla jsem ji ke stromu, rukou zacpala pusu a zabodla své špičáky do jejího malého krčku. Trefila jsem se přímo do její tepny. Zoufale vystrašená dívka se z posledních sil snažila vymanit z mého sevření. Její teplá krev mi proudila do mých úst. Polykala jsem doušky a cítila svoji nově nabitou sílu. Užívala jsem si každičký lok. Dokonce jsem ji konějšivě pohladila po vláskách, jako bych ji chtěla utěšit. Miu pomalu opouštěl život a já si to užívala. Její modrá očka se zavřela a tělo se mi zcela podmanilo. Tep se jí zpomalil a byl nepravidelný. Až jí nakonec srdce přestalo bít úplně. Vytáhla jsem svoje špičáky z jejího krčku, naposledy oblízla její ranku na krčku, zvedajíc oči k jejímu obličeji. Pustila jsem její bezvládné tělíčko k zemi.
Zapnula jsem režim do reality. Miina mamka pobíhala po hřišti a zoufale volala svoji dcerku „Mio! Tohle není hra, ukaž se mi!" Nemohla jsem ubránit úšklebku, který se na moji tvář dral. Zoufalost, strach a bezmoc z ní vyzařovali na míle daleko. Hřbetem ruky jsem si utřela pramínky krve. Žena pobíhala okolo sklůzavky a pomalu propadala panice. Kdyby ve mně nezaplál adrenalin a chtíč, tak bych ji určitě litovala. Teď mi byla k smíchu. Vyšla jsem na světlo. Vyšla jsem na světlo, jako nevinná zrzavá holka, co se prochází. S falešným úsměvem jsem přistoupila k ženě. S úlekem se otočila a upřela na mě své modré oči. Zrovinka stejné jako měla malá holčička.
„Hledáte někoho?" usmála jsem se na ni vlídně. Očima jsem nenápadně tikla k lemu její halenky. Tepna, kterou by normální člověk nejspíš nespozoroval na mě div né nemávala. Slastně jsem si oblízla rty, které mi při pohledu na proud oné tekutiny pod její kůži zcela vyschly. Viditelně si oddychla, kdyby tak věděla.
„Moje dcera se tady někde schovala" zasmála se, i přes očividné obavy. Je zvláštní, jak vnímám lidské emoce. Její strach mi však byl jako pohon. Jako pohon zaútočit.
„Aha a není támhle?" ukázala jsem prstem za ní, aby se musela otočit. Žena se jako na povel otočila.
„Ale" nedopověděla. Sladce jsem se usmála, chytla ji pod krkem, nakloňujíc hlavu doprava „promiňte" zakřenila jsem se na vyděšenou ženu. Pohybem ruky jsem ji hodila ke stromu, kde leželo mrtvé tělíčko dítěte. Rychlým krokem jsem se spolu s ní schovala za mohutný strom, dopřávajíc jí pohled na své mrtvé dítě. Nadechla se nejspíš, aby mě zasypala salvou nadávek. Já ji však promluvit nenechala. Stejně jako u Mii jsem se zakousla do místa tepny. Žena se všeljak kroutila, sýpala a sem tam se snažila i zahriznout do mé ruky, která jí svírala krk. Já jen více přitlačila, tím ženu uvedla do mdlob. Její dcera chutnala líp. Zaryla jsem špičáky, co nejhlouběji do masa. Její krev mi proudila celým tělem a já cítila pocit naplnění. Stejně jako u holčičky se jí pomaloučku vytrácel tep až nakonec utl úplně.
Oblízla jsem pramínky krve, které jí tekly po krku a odhodila ji na zem. Slastně jsem přivřela oči, pohledem jsem ani nezavadila o mrtvá těla. Moje emoce, myšlení a pocity se vrátily, jak mávnutím kouzelného proutku. Jako kdyby ta krvelačná bestie uvnitř mého těla vystřídala moji pravou podstatu. Znechuceně jsem si odplivla, když jsem v ústěch ucítila jejich krev. Jak rychle jsem se v tomto městě objevila, tak rychle taky zmizím. Nemohu za rodinou. Nemůžu za Roxy, za matkou ani za přáteli. Běžela jsem zpátky na kopec, zpátky na místo, kde jsem alespoň trochu blíže svým blízkým.
Už si to přiznat můžu. Jsem krvelačná zrůda.
Ahojky!!!
#Tak jsem tu s další kapitolou! Slíbila jsem,že se zde objeví ženská a mužská postava, kterou Kim nebude mít ráda. Jistě vám došlo, že za ženu to byla upírská slečna, jejíž jméno se dozvíte v následující kapči. Za mužské postavení to byl již zmíněný Kurt. Neobjevil se zde úplně, ale i tak ho Kim nenávidí..#
#Tohle psaní jsem si neskutečně užila..trochu krveprolití? Jen krapet^^#
Jak se vám líbila Mia s její matkou? :3 -ano,minulý čas xD
°Tak zase u další kapitoly,bye!°
-Tady je naše upírská slečna..↓-