Přemluvila jsem ty vesničany, aby nás odvezli do města. Trochu jsem si oddychla. Než ty balíčky najdou, už budeme daleko odsud. Konečně jsme odtamtud vypadli. Odjížděli jsme z místa činu a zdálo se, že nás neodhalili. Vypadalo to, že nám to opravdu prošlo.
Asi po pěti minutách jízdy se auto zastavilo. Okamžitě jsem si říkala, že je to v hajzlu. Mířil k nám pick-up s rozsvícenými výstražnými světly. Vyskočilo z něj šest federálů s puškama. Byli připravení střílet pokud bychom se jen pohnuli nebo neudělali, co chtěli.
Seskočili jsme z korby s rukama nad hlavou. Nemohli jsme utéct, nebylo jak. Nevěděli jsme, co s námi udělají, ale věděli jsme, že nás jen tak nepustí. Panikařila jsem, protože nás mohli klidně i za takové množství zastřelit. Tady v Mexiku to bylo jiné než ve Státech a oni Američany nesnášeli.
Vzali mě do nějaké místnosti a chtěli po mně, abych podepsala přiznání. Obtloustlý fízl mi podsunul nějaký list papíru s propiskou a přiblble se usmíval.
Podívala jsem se na to a bylo to samozřejmě celé španělsky. Něco málo jsem španělsky rozuměla, ale v tomhle případě jsem netušila, co se tam psalo. Nemohla jsem to přeci podepsat.
Pak mě začali šťouchat puškami do boku a křičeli na mě, abych to podepsala. Brečela jsem a bylo mi jasné, že pokud to nepodepíšu, tak mě vážně zmlátí, ať už jsem byla žena či ne. Neměla jsem na vybranou, nakonec jsem ten proklatý papír podepsala.
Mezitím nás posadili každého do jednoho auta a chystali se nás poslat na místo, kde jsme měli čekat na soud. Byla jsem na dně.
Auto s Dannym se rozjelo, ale to mé stálo a na něco čekalo. Řidič venku kouřil cigaretu a tak podivně si mě prohlížel. Měla jsem na sobě jen dlouhé tričko a kalhotky. Neměla jsem čas se oblékat, když se loď potápěla.
Vůz se rozjel a moje nervozita stoupala. Jeli jsme nějakými rozpadlými cestami mezi stromy. Povrch vozovky byl plný děr a kráterů. Jeli jsme krokem, když se náhle auto zastavilo. Nikde nebyla žádná budova a ani žádný člověk.
Snažila jsem se jen domýšlet, o co šlo. Jako první mě napadlo, že tou vozovkou se poškodilo něco na autě, ale ten řidič mi otevřel dveře. Chytl mě za ruku a vytáhl prudce z vozu.
Upadla jsem na zem. On se ke mně sklonil a divně se usmál. Jeho pohled zůstal na mém odhaleném břiše. Snažila jsem se stáhnout lem trička níž, ale to už si nade mě klekl a chytl obě zápěstí. Semkla jsem pevně stehna k sobě a nejspíš tušila, o co mu šlo. Kolenem mi ryl mezi stehny, abych je roztáhla, ale já jsem byla ztuhlá a nešlo mu to. Něco španělsky zanadával a použil násilí. Tentokrát jsem ucítila prudkou bolest mezi stehny. Podařilo se mu dostat to svoje koleno mezi moje stehna, ale ještě neměl vyhráno.
Pustil mi jedno zápěstí, aby si mohl rozepnout kalhoty, jenže to mi stačilo. Vrazila jsem mu to největší pěstí, které jsem dokázala rovnou do nosu. Celé zápěstí bylo jako v ohni. On se chytl za nos a já se snažila vstát. Ještě jsem se pojistila kopnutím mezi nohy a to už ležel v bolestech a sténání.
Vyběhla jsem do útrob toho lesa a běžela jako bych byla nabitá energií. Adrenalin mě popoháněl dál a já jsem se během několika hodin chůze a běhu dostala na nějakou polní cestu. V dálce jsem zahlédla budovy a vypadalo to jako město. Trošku jsem si oddychla.
Po několika dalších hodinách jsem došla k malému domu. Venku před ním byl unavený stařík a okopával cosi na poli. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mě přepadli a všechno mi ukradli. Věnoval mi nějakou starou sukni po zesnulé ženě, umyla jsem se a vydala dál do města.
Vypadala jsem jako normální člověk až na to, že tu byli jen hispánci. Byla jsem nenápadná jako sáňky v létě. Ještě ke všemu jsem byla zrzka a oni se tvářili jako by nikdy neviděli rudé vlasy.
Neměla jsem peníze a netušila jsem, kam odvezli Dannyho, ale byla jsem rozhodnutá ho dostat ven. Zastavila jsem nějakého mladšího chlápka, který by pro mě mohl mít pochopení a požádala ho o zavolání jeho mobilem.
Nakonec mi ho podal a já jsem zavolala Royovi. Vysvětlila jsem mu situaci a on běžel na letiště, aby přiletěl. Hned na to jsem se chlápka zeptala na vězení a slíbila mu tučnou odměnu za pomoc mému příteli. Usmíval se a souhlasil.
Obvolal mi několik vězení a pak přišel s tím, že je Danny v nedalekém lapáku, kde sedí i jeho známý.
Nemohla jsem uvěřit tomu, když z taxíku vylezl Roy. Hned jsem ho radostí objala.
,,Potřebuju prachy a tady Pepe si zaslouží odměnu." nenápadně mi vložil do ruky stodolarovku, kterou jsem podala Pepemu za výpomoc.
Ten byl úplně mimo, když tolik peněz viděl. Jeho úsměv se rozšířil a málem mi padl k nohám, jak děkoval.
,,Potřebuju se spojit s tím tvým známým z toho vězení."
,,No problemo." usmíval se Pepe.
,,Chci dostat mého kamaráda ven."
,,Necesito dinero..." hulákal na mě, že jsou potřeba peníze.
,,Kolik potřebuješ?"
Domluvili jsme se na postupu, ale nejvíc ty peníze jsou potřeba uvnitř. Zvenku nebylo možné podplatit strážné, proto jsme museli vymyslet plán. Roy se za Dannym vydal do vězení na návštěvu.