Bruce a Tony užasle pozorovali chaotické a zároveň nádherné a nepostižitelné hemžení buněk na obří průsvitné obrazovce, která se lehce vznášela uprostřed supermoderní tajné laboratoře, v nejvyšším patře Tonyho sídla.
Ani jeden z nich nedokázal pochopit, co se to vlastně děje. Oba dva byli vědci, již od útlého mládí se věnovali studiu těch nejtěžsích věd, ale to, co teď viděli, odporovalo všem zákonům fyziky a biologie. Pozorovali pár kapek Aceovy krve, která mu náhodou ukápla z nosu, když s Narfim a Ragnarem hrál včera na dvoře ragby. Ještě nikdy předtím nekrvácel, protože žádný ze smrtelníků, kteří s ním chodili do školy, neměl na to, aby mu doopravdy ublížil. Nikdy nebyl nemocný, nepotřeboval ošetření a neměl žádná očkování. Protože Tony to považoval za zbytečné.
Ovšem Narfi a Ragnar v sobě také měli krev bohů a jejich sílu, takžeh ho lehce dokázali zranit. Tony měl poprvé v životě možnost vidět na vlastní oči krev svého adoptovaného syna. A byl z toho docela v šoku. Nikdy předtím ani na jediný okamih nepomyslel na zranitelnost svého dítěte, protože nikdy předtím se mu absolutně nic nestalo.
"Teď mnoho věcí dává smysl," otočil se k němu znenadání Bruce. "Tvůj syn nikdy nestonal a nikdy nedostal žádnou injekci, protože byl až nenormálně zdravý. A nemá ani to očkování, takže..."Větu nedokončil. Tony teď vypadal jako málo starostlivý a opatrný rodič, což se mu pranic nelíbilo.
"Ne a proč jako," pokrčil Tony naoko lhostejněrameny, "naco taky? Nikdy neměl ani tu blbou rýmu. Myslel jsem, že má skvělou imunitu, nebo tak něco."
"No právě," přerušil ho rychle Bruce, "na Midgardu není nic, co by ho mohlo ohrozit. Teď už je to jasné." Oba dva se pak znova mlčky ponořili do pozorování mnohonásobně zvětšené kapky boží krve. Bylo naprosto jasné, že DNA Bohů je naprosto odlišná od té lidské.
"Tak v tomhle to je? Mají prostě jenom jinou DNA?" Poklepal si Tony zamyšleně prstem po bradě. "Ale jak potom vysvětlíš schopnost kouzel? Viděl jsem Lokiho čarovat... a můžu tě ujistit, že v tom byl vážně dobrej. Zkustil jsem jeho kouzla na vlastní kůži." Poškrábal se na hlavě a snažil se zaplašit z mysli ten dávný okamih, kdy ho Loki napadl a shodil z mrakodrapu dolů.
"Možná v tom je ještě něco jiného," odpověděl pomalu Bruce, jako by nad něčím uvažoval. "Nějaká schopnost daná vyšší mocí. Nebo něco takového... Já jsem svou schopnost proměny získal tím, že můj pokus prostě nezdařil, ale mé děti... pokud bych nějaké měl... by tuto schopnost automaticky nezdědily. Ale potomci Bohů se rodí mocní, se zděděnými schopnostmi a ještě s dalšími navrch. Jak to sakra funguje?"
"Anebo se prostě podstata božství nedá pochopit," přerušil je náhle ženský hlas, přicházející ode dveří. Nataša se upřeně zadívala na obrazovku s obrazem kapky krve a pak znechuceně odvrátila pohled.
"Mohli byste toho nechat, pánové a jít se se mnou podívat na něco zajímavého?"
"Co může být zajímavější, než zkoumání boží krve?" Zeptal se překvapeně Tony.
"Pes z pekel, který za jediný den vyrostl o 10 centimetrů."
Tony a Bruce se na sebe podívali s neskrývaným nadšením. "Tak to bude pecka," vyhlásil Tony nadšeně, protože v tu chvíli netušil, že ta pecka bude tak silná, že zničí jeho celoživotní dílo.
***
Všichni se shromáždili ve velkém pokoji, který sloužil jako dočasné ubytování pro Helu a Astrid. Byl zařízen stroze, jenom s nejnutnějším vybavením, ale jeho obyvatelkám to vůbec nevadilo, líbil se jim ten přísný styl a rovné linie nábytku, což bylo tak odlišné od asgardské kultury se vším tím zdobením a ornamenty. Cítily se kvůli tomu víc jako Pozemšťanky.
Ten, kvůli kterému sem všichni přišli, se teď líně rozvaloval uprostřed místnosti, na čistě vydrhnuté podlaze a občas zívnul a protáhnul přitom dlouhé, špičaté uši. V této poloze vypadal docela mírumilovně, skoro jako obyčejný pes. Až na to, že měl krvavě rudé oči a neuvěřitelně ostré tesáky. Švihal do rytmu ocasem, který vypadal jako nebezpečná zbraň, která vás dokáže zabít jedinou ránou. Hodil líný pohled na Helu, ale ta se ani nepohla, tak se zase převrátil a jen tak ze srandy trochu štěkl. Při tom zvuku se zatřásla nerozbitná skla v oknech.
Tony si k němu klekl a ostražitě ho pozoroval. Na první pohled bylo jasné, že štěně - teď už skoro pes - bylo o poznání větší, než včera. Jestli ten proces růstu půjde takhle dál... Bude si muset koupit nový dům. Nebo spíš nedobytnou jeskyni.
"Cos mu dala k žrádlu?" Zeptal se Hely, s očima stále upřenýma na nebohého Garpa, který teď neklidně švihal ocasem. Cítil, že se něco děje, měl smysly daleko ostřejší a vytříbenější, než obyčejní psi.
"Právěže nic," namítla klidně. "Byli jsme venku... v jednom baru, kde jsme chvíli poseděli s Narfim a Astrid. A když jsme se vrátili, zjistila jsem, že je nějakej velkej..."
"V jakém baru?" Otočila se Nataša k Hele s překvapeným výrazem v obličeji. "Kdy jste tady stihli objevit nějaký bar a ještě tam i zajít? A proč vlastně? Vždyť ani nepijete alkohol... Ani by vám tam nenalili. Nemáte žádné doklady."
"Byli jsme v baru jménem Valhalla," odpověděl Narfi klidně. Měl ruce založené za zády, nohy rozkročené a mírně skloněnou hlavu. Jeho oči byly jasné a klidné. A velmi ostražité, všímal si každičký detail na lidech, stojících před ním.
Nataša, Tony a Bruce při zvuku toho jména trochu ztuhli, ale snažili se tvářit klidně. Všichni tři věděli, že jednou k tomu muselo dojít. Můžete to nazvat osudem, nebo náhodou. Ale stejně se to muselo stát.
"A jak se vám tam líbilo, děcka?" Zamumlal Bruce pod nos a svezl se na kolena vedle Tonyho. Opatrně poškrabal Garpa za ušima a ten zase štěknul, ale tentokrát to bylo mírný, téměř přátelský zvuk.
"Je to tam zajímavé," připustil Narfi. "Z našeho hlediska. Máma mi nikdy neprozradila, že se kdysi jmenovala jinak."
Ragnar to všechno zaujatě poslouchal, ale nic neříkal. Zatím byl rozhodnutý stát v úzadí a jenom do sebe nasávat co nejvíce informací. Věděl, že jeho otec Midgard zbožňoval a teď už znal i příčinu a důvod té zvláštní náklonnosti, ale netušil nic o tom, co Loki a Sigyn na Midgardu dělali předtím, než to tady zničili. Jeho společníci z Asgardu nevěděli, proč se k nim doopravdy rozhodl přidat a jít na Midgard. V jeho hlavě již klíčil určitý plán - velmi smělý, dalo by se říct až šílený. Každopádně ale ani Ragnar nemohl vědět, že Sigyn ten plán zná a dokonce ho už i viděla ve svém prozření a Narfi je ten posel, který se má postavit smrti.
A tak se teď všechno točilo kolem Garpa, který mezitím unaveně usnul.
"Jestli teda nic nežral, co ho tak zvětšilo? Použila jsi nějaké kouzlo?" Zeptala se Nataša zpříma.
Hela potřásla hlavou. "Neudělala jsem vůbec nic, přísahám. Jenom jsme tam tak seděli a poslouchali nějakou ženskou, jak nám vypráví zkazky o Sigyn a Lokim. Teda... hlavně o Dahlii, ona netuší, že teď se jmenuje jinak. Její vyprávění bylo plné nenávisti, nevraživosti a strachu. A také zloby a závisti. Samé negativní emoce..." Hela se zarazila, protože ji napadlo, co se vlastně w s Garpem stalo, proč se tak zvětšil. Rozhlédla se kolem sebe, ale ostatní se stále tvářili nechápavě.
"Už vím, co to je!" Zajásala nahlas, protože se potěšila, že nikdo jiný na to nepřišel. Dokonce ani Narfi, její dokonalý bratr to nepochopil. "On se živí EMOCEMI!"
"Co prosím?" Zamrkal Tony překvapeně. Znělo to dost šíleně, i na to, že to byl pes přímo z pekla.
"Je to pekelný pes, strážce brány, který má zabránit hříšníkům, aby utekli z Hellheimu. Nepotřebuje jídlo ani vodu, k životu mu stačí nasávat do sebe všechny negativní emoce jako je zloba, závist, nenávist a hlavně - strach. A toho včera dostal vrchovatě. Proto se tak rychle zvětšil..."
"Kristepane!" Zafuněl Tony zhrozeně. "Ještě tohle... nestačí, že jste tady vy čtyři nezvladatelní puberťáci s nadliskou mocí, musím mít na krku ještě pekelné štěně..." Tony zaplavila náhlá, neovladatelná slabost. Měl panický záchvat, nemohl dýchat a měl pocit, že se mu rozskočí plíce i hlava - na tisíc kousků.
"Jen klid, já ho zkrotím," odfrkla Hela bezstarostně. Garp se mezitím probral a rozhlížel se kolem sebe, jako by něco hledal.
"Pojď sem, broučku, pojď k mamince," poklepala si Hela po stehnech.
Garp po ní sjel unuděným pohledem, postavil se a důstojně se vybral někam pryč. Úplně je všechny ignoroval.
"To nevypadá, že by měl k tobě nějaký respekt," utrousila Nataša sarkasticky.
"Garpe!" Zařvala Hela hromovým hlasem, až si Tony rychle přikryl uši.
Pes se ani neohlédnul, vyskočil nahoru a lehce zmáčknul kliku u dveří, které se pootevřely, čehož on rychle využil a zmizel.
"To si děláš srandu..." Hlesla Astrid. Narfi, Ragnar, Astrid a Ace se najednou začali smát a nijak nejevili snahu Hele pomoct.
Tony, Nataša a Bruce rychle vyběhli ven a začali honit pekelného psa po všech koutech obřího mrakodrapu, používajíc přitom velmi neslušné výrazy. Hela se ani nepohla. "Ty jim nepomůžeš, sestro?" Zeptal se Narfi, stále s úsměvem od ucha k uchu.
"Dostala jsem toho psa, abych ho naučila poslouchat, měl mě respektovat a bát se mě jako své velitelky. Ale já nemám tušení, jak toho dosáhnout..." přiznala sklesle.
"Tak proč se někoho nezeptáš, jak to udělat?" Zeptala se Astrid s významným úsměvem na tváři.
"Jak tom myslíš?"
Astrid místo odpovědi natáhla prst a ukázala na jistý předmět. Hela to ihned pochopila.
"Omluvte mě," zašeptala a vyklouzla ze dveří. Naskočila do výtahu a zamířila do suterénu, kde měl Tony několik zvukotěsných místností a Hela se v jedné z nich zamkla. To, co se chystala udělat, bylo dost odvážné a ona netušila, zda to vyjde. Ale musela to risknout.
Prudce dýchala a snažila se uklidnit se, aby nevypadala jako vyplašená malá holka, chtěla udělat dojem, že je dospělá a všechno má pod kontrolou. Přesto se její ruce třásly jako by měla zimnici. Sklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Po pár minutách usoudila, že je ten pravý čas. Oběma rukama se dotkla tmavého náhrdelníku na svém krku.
"Daimone, potřebuji tvou pomoc," zašeptala a vyslala tiché zaklínadlo napříč vesmírem.
Chvilku se nic nedělo a Hela měla dojem, že to nebude fungovat, ale náhrdelník najednou začal pulzovat rudým světlem a stále se to zrychlovalo a světlo bylo intenzivnější, až z něho nakonec vyšlehl silný záblesk.
Hela zavřela oči. Když je zase otevřela, před ní stál samotný vládce pekla s úsměvem na tváři.
"Chyběl jsem ti?" Zeptal se a prudce ji objal. Hela ucítila nádhernou vůni, což ji trochu překvapilo, protože si myslela, že někdo jako on musí být cítit dýmem a spáleným pachem lidského masa. Ten chlap byl plný překvapení. A Hela najednou věděla, že bez ohledu na to, co si o tom myslí její matka, ona bude jednou vládnout Hellheimu a stane se nejobávanější ženou vesmíru.
"Helo..." Daimon se na ni nejistě podíval, protože zatím netušil, proč ho přivolala.
"Říkej mi radši HellGirl, miláčku," usmála se a náhrdelník na jejím krku se rudě rozzářil tak silně, že by oslepil každého smrtelníka. A ona to poselství pochopila.