"Počkej, Rose, mám žízeň, nezajdeme si sem dát něco k pití?" Astrid měla ale oči stále upřené do výlohy, na blýskavý obraz Lokiho. Přitahoval ji jako magnet, nedalo se tomu odolat. Jeho oči pronikavě zářily, ačkoliv to byla jenom malba - ale velmi zdařilá. Vypadal doopravdy jako Loki a Astrid nedokázala pochopit, kde se tam ten obraz vůbec vzal. O minulosti Lokiho a Sigyn na Midgardu zatím neměla ani tušení a přímo hořela nedočkavostí zjistit nějaké pikantní informace.
"Děláš - si - srandu?" Vyhrkla Rose zděšeně. "To JÁ... mám vkročit do takového pajzlu? Vždyť je to jako peklo..."
"Co je to pajzel? Něco zakázaného?" Astrid byla nadmíru vzrušená. Jo, přesně tak. Lokiho obraz by očekávala v pajzlu. Nebo v pekle... Každopádně tam MUSELA jít.
"Ty jsi fakt z venkova, viď? V Kanadě takové hospody snad nemáte? Pajzel je... no prostě tohle je místo, kde je špína, kde se schází podivíni a tak. Nosí dlouhé vlasy a vousy, starobylé oblečení a za opaskem sekyry nebo co to je..."
"Bezva, to musím vidět!" Vyhlásila nekompromisně Astrid a bez okolků nastrkala Rose přímo do vchodu do ošuntělého baru. Společně vešly dovnitř. Chvilku musely čekat, než si jejich oči zvykly na přítmí, které tu bylo a rozhlédly se kolem sebe.
Bar byl poloprázdný, špinavý, zpustlý a páchl. Astrid se s úlevou zhluboka nadechla. Vypadalo to tu přesně jako v její oblíbené hospodě na Asgardu. Dřevěné stoly a židle, cínové holby, na zemi sláma a hnůj a lidé oblečeni v něčem, co silně připomínalo asgardskou módu zpřed dvaceti-třiceti let. Prostě takové asgardské retro.
"To je nádhera!" Vykřikla Astrid a vzápětí zaregistrovala další zajímavé obrazy, visící nakřivo na všech zdech. Byl tam Thor i Odin a zase Loki. Ale tenhe obraz byl trochu jiný, než ten, na kterém byl vyobrazen ve výloze baru.
Astrid fascinovaně zírala na temně zelený obrázek, plný svíjejících se nahých lidí, kteří vypadali dost zmučeně a utrápeně. Uprostřed obrazu se zřetelně vyjímala vysoká, štíhlá silueta Lokiho, který se tvářil vznešeně a zároveň neústupně. Měl na sobě své typické oblečení v černé a zelené a kolem úst mu pohrával ironický úšklebek. Vypadal úplně jako živý, jako kdyby v tu chvíli stál přímo před ní.
"Loki..." zašeptala zhypnotizovaně Astrid a měla co dělat, aby se toho obrazu nedotkla. Její domov k ní promluvil a ona najednou v hlavě pocítila silné nutkání ihned se sebrat a jakýmkoliv způsobem odplout zase na Asgard.
"Cože?" Zeptala se nepřítomně Rose, s rukama těsně přitisnutýma k břichu, aby náhodou o něco nebo někoho nezavadila. "Nepůjdeme radši někam jinam?" Měla pocit, že se ihned pozvrací.
"Nebuď taková citlivka," vyhlásila pohrdavě Astrid. "Dám si holbu silné medoviny," kývla na umaštěnou servírku, stojící u pultu. Servírka na ni podezíravě hleděla a kousala se do rtu, ale Astrid jí nevěnovala pražádnou pozornost. Sedla si k nejbližšímu stolku a Rose ji chtě-nechtě následovala, házejíc bojácné pohledy po svém okolí.
Servírka jim po hodně dlouhé chvíli donesla dvě plné cínové číše a razantně je postavila před ně na stůl, až část medoviny vytekla ven a potřísnila už tak dost špinavý ubrus.
Astrid se zhluboka napila. "Neuvěřitelné...chutná to opravdu jako..." Větu nedokončila. Tihle smrtelníci kolem by stejně nerozuměli. Jak by mohla popsat tu známou chuť domova, sladkou, svěží a omamující. Chuť, která ve vás vyvolává nádherné vzpomínky na události, které se mohly stát jenom na Asgardu.
Ta umoulusaná servírka u nich stále postávala a bez obalu civěla na Astrid jako by se marně snažila vzpomenout, odkud ji zná. Její pohled byl nepříjemný a pronikavý, ale Astrid se to rozhodla ignorovat. Prozatím.
Způsobně si utřela pusu a namířila prstem na Lokiho podobiznu na zdi.
"Odkud máte ten obraz?"
Servírka zmateně zamrkala očima, jako by se probírala z hlubokého zamyšlení. Upřela pohled na Lokiho podobiznu a nenávistně zkřivila rty. Začala prudce dýchat a sevřela pěsti. "Ten zmetek... chci říct... tento pán je Loki. A ten obraz tu visí už dlouho. Všechny je nechala namalovat kdysi dávno jedna dívka, která tu pracovala. Jmenovala se Dahlia Lambert."
"Hm," pronesla zamyšleně Astrid, "o té jsem v životě neslyšela. Ona byla nějak ve styku s Lokim?"
"Cha!" Vyrazila servírka silný, chraplavý zvuk a Rose se vyděšeně strhla. Začínala toho všeho už mít dost. Všechno bylo tak podivné. A přitom Astrid vypadala, jako by se nic nedělo.
"Moment, slečinko, vy to říkáte, jako byste Lokiho znala, nebo co," založila si servírka s umaštěnou zástěrou ruce v bok, "vy jste ho snad někdy potkala?"
Astrid skryla úsměv. "Možná... Ta malba vypadá dost realisticky. Tak kdo je ta Dahlia?"
Servírka si k nim najednou z ničeho nic sedla, aniž by ji k tomu dívky vyzvaly. Naklonila se přímo k Astrid, umaštěné vlasy jí visely kolem znaveného obličeje a její dech byl přímo smrtící. Zřejmě již předtím vypila pár piv.
"Tak já vám něco řeknu, milé dámy, já jsem kdysi s tou Dahliou pracovala. Ona byla zamilovaná do někoho, komu říkala Loki, stále o něm básnila. My všichni, co jsme tu tehdy byli, jsme se jí jenom smáli. Ale jednoho dne... sem ON opravdu přišel. V celé své kráse. Přišel si pro ni. A přitom tu svedl bitvu se svými nepřáteli a zničil celý bar. Měl takové žezlo nebo co. A ona pak mu řekla, aby ještě zabil její bývalou spolužačku, jenom tak, z pomsty. A potom zmizeli. Definitivně, jako by se vypařili do vzduchu..."
Astrid znehybněla. V hlavě jí divoce vířily myšlenky. Snažila se poskládat střípky toho, co kdysi zaslechla v tajných vyprávěních na Asgardu s vyprávěním té podivné servírky, ale hlavní ten kousek stále chyběl. KDO JE DAHLIA?
"A ta Dahlia... jak vypadala?" Zeptala se nakonec, i když odpověď již tušila. Zbývala jenom jediná možnost.
"Vysoká, blond, zelenooká a strašně namyšlená. Velmi silná. Paličatá. Tvářila se jako nějaká bohyně, nebo co. Jako by jí patřil celý svět. Vždycky se chovala jako královna vesmíru."
Astrid se usmála a napila se medoviny, aby získala čas. Nemohla, a ani nechtěla před těmi smrtelnicemi dát najevo žádné pohnutí. Sklopila oči a v duchu odříkala kouzlo, které mělo zkrotit její emoce. Zabralo to.
"Vy jste asi nebyly moc dobré kamarádky, že?" Usmála se Astrid na servírku a dopila medovinu. "Zaplať to, Rose, já nevlastním vaše platidlo. Myslím tím... nemám žádné peníze."
Rose bez odporu zaplatila a rychle vyšla ven. Astrid se ještě jednou podívala na Lokiho obraz za skleněnou výlohou a pocítla silné vzrušení. Věděla, proč se na ni ta servírka tak podezíravě dívala, ta podoba se nedala zapřít. Každý, kdo v sobě měl Lokiho krev, měl na obličeji znamení.
ZNAMENÍ BOHŮ.
"Tak půjdeme do toho obchodu?" Zeptala se unaveně Rose.
"Víš co, právě jsem si na něco vzpomněla," odpověděla rychle Astrid. "Mohla bys mě vzít zpátky k Tonymu? Musím udělat něco důležitého." Rose jenom převrátila oči, ale neprotestovala. Vlastně to pro ni byla docela úleva. Během chvilky ji dopravila zpátky k sídlu Tonyho Starka a okamžitě odfrčela, ani se nesnažila zjistit, zda je už Ace doma.
Astrid se bleskově dopravila výtahem nahoru a vpadla do pokoje, který sdílela s Helou. Ta ležela na posteli a znepokojeně se dívala na divoce poběhující štěně, které vypadalo, že ho postihl amok.
"Proboha, co s ním je?" Zeptala se Astrid pobaveně. Tohle byl Asgard v celé své kráse. Pekelné štěně a její nejlepší kamarádka - což byl někdo, komu mohla říct cokoliv.
"Myslím, že chce jít ven..." Zašeptala Hela bezradně. "Musím ho vyvenčit. A doufat, že přitom nezbořím celý pitomý Midgard." Hela se sklonila a s námahou natáhla Garpovi obojek. Ten byl vyroben ze speciálního materiálu, z kůží Serpentů, obřích hadů, žijících v divočinách Asgardu.
"Fajn, můžeme jít na jedno zajímavé místo, které jsem objevila ve městě. A vezmeme sebou i Narfiho." Astrid doufala, že Hela bude souhlasit. Chystala překvápko, i když dobře věděla, že Hela i Narfi překvapení přímo nesnášejí.
"Jak chceš, hlavně, že s ním už nemusím být sama," Hela na sebe hodila mikinu s nápisem Rock Star a silně zatahala Garpa za obojek. Ten ze sebe vyrazil ohnivý plamen, který málem zapálil kobereček před postelí, ale naštěstí všechno dobře dopadlo.
Během půl hodiny je všechny Astrid pomocí taxíku dopravila tam, odkud před chvíli odešla. Všichni tři společně vystoupili a Hela s Narfim se rozpačitě rozhlíželi kolem sebe. To místo vypadalo hnusně, i na midgardské poměry. Narfi byl první, kdo zaregistroval nápis Valhalla a podobiznu svého otce ve výloze. Zadržel dech a okamžitě se snažil vzpomenout na všechno, co kdy o pobytu svých rodičů na Midgardu slyšel. Zatahal svou sestru za rukáv.
Hela se otočila a zkroutila rty. "Jak to... to je nádherný obraz... téměř dokonalý. Ale co dělá na Midgardu?"
"Tak na to se právě chci zeptat..." řekl Narfi a rázným krokem vešel dovnitř. Holky ho těsně následovaly. Už byl pozdní večer a bar byl téměř plný. Prodírali se hustým davem lidí, kteří vypadali, že se snaží přidat se k Vikingům, ale občas působili legračně. Jejich kostými byli přímo žalostné a Narfi zatínal zuby, aby někomu nevrazil pěstí za to, že si dělá legraci z jeho domova.
Zamířil přímo k barovému pultu a postavil se před tu umaštěnou servírku, která měla stále službu. Po levé ruce měl svou sestru Helu a pro pravé Astrid.
Servírka zvedla oči a znehybněla. Její bledá pleť teď byla téměř průsvitná, přímo jste mohli pozorovat, jak v jejích žílách proudí krev. Oči měla vytřeštěné a výraz jejího obličeje vypadal jako tragikomická posmrtná maska.
"To není možné..." Zavrtěla hlavou. "To nemůže být pravda, to ne, ne, ne..." Opakovala stále dokola. "Vy dva... jste přišli přímo z pekla?"
"Zatím ne, ale už brzy..." odpověděla klidně Hela, držíc v náručí své pekelné štěně, kterému se rudě blýskaly oči. Vůbec nechápala, o co té smrtelnici jde.
"My se známe?" Zeptal se Narfi servírky. Začínal mít určité podezření, takové to šimrání na zádech, když víte, že se něco stane a nebude se vám to líbit.
"Ty vypadáš... máš JEHO oči a JEJÍ vlasy. A ona," kývla servírka směrem k Hele, "je úplně jako... to nemůže být..." Fascinovaně zírala střídavě na Narfiho a na Helu, jako by celý svět kolem přestal existovat. Měla pocit, že čas se zastavil a nějaká neznámá síla ji vrátila zpátky - tam, kde prožila nejhorší chvíle svého života.
"Tak dost," přerušil Narfi drsně její snění. "A teď, ženská, mi povíš všechno, co jsi kdy slyšela o Lokim."
Astrid se usmála. "A ještě něco, moji drazí. Otázkou dne je: kdo je Dahlia Lambert?"
"Kdožeto?" Zeptala se nepřítomně Hela, se zrakem upřeným na obrázek Thora. Z nějakého důvodu tam Thor vypadal jako nejmocnější Bůh, což bylo podivné.
"Proč myslíš, že nás sem Sigyn poslala?" Vykřikla netrpělivě Astrid, chytla Helu za ramena a silně s ní zatřásla. Narfi na ni upřel podezíravý pohled, ale nepohnul se, aby své sestře pomohl. Ani to nepotřebovala.
"Muselo to mít nějaký důvod. Myslím, že máme pátrat po její minulosti a vzít si z toho ponaučení. Nebo to tu máme všechno rozsekat na kousky, to zatím nevím."
Hela konečně odvrátila zrak od Thorova obrazu a upřela své zelené, pronikavé oči na ubohu servírku. Ta se roztřásla.
"Tak já vám řeknu, kdo je Dahlia Lambert," řekla ztěžka ta smrtelnice.
"A vy konečně pochopíte, proč ji tak nenávidím."