Když přistáli na soukromém letišti v Seattlu - ve čtvrti, kde všechno patřilo Tonymu, čekala tam na ně ohromná černá limuzína. Tony jenom mávl rukou a parta dětí z Asgardu (stále oblečena ve svém slavnostním asgardském oblečení) ho poslušně následovala.
Na Asgardu měli jenom koně nebo létající stroje, takže tohle auto je přímo vyvádělo z míry.
"Je to nějaké kouzlo? Ty koně jsou skryté pod tou černou lesklou zbrojí?" Zeptala se Astrid bezelstně.
"Ne, myslím, že to má nějaký zvláštní pohon," ozval se Narfi a zahleděl se přes okénko na podivné obří budovy, které míjely.
"Na Asgardu máme také vysoké domy, ale ne až takhle..." Pronesla zamyšleně Hela. Tato planeta na ni působila velice zvláštně. Jako by tady už někdy byla... i když nic nepoznávala. Všechno bylo jiné. Lidé, stromy, budovy, silnice... Úplně odlišné od Asgardu, ale stejně se tu cítila skoro jako doma.
V náručí držela Garpa, kterého se za nic na světě nechtěla vzdát. I když jí rodiče vymlouvali ten nápad vzít ho sebou, přesto dosáhla svého. Ale její pejsek teď vyváděl jako pominutý. Štěkal a prskal kolem sebe jako smyslů zbavený.
Tony si jenom povzdechl a nonšalatním pohybem otevřel bar. Trochu zaváhal nad několika druhy skotské a poté se jeho ruka přesunula k osamělému pomerančovému džusu, jež se skromně krčil v koutku. Smutnou pravdou bylo, že jeho bar byl plný různých druhů alkoholu, ale nealko v jeho okolí nikdo nepil. Pak někde vzádu objevil obyčejnou francouzskou minerálku a s úlevou ji začal nalévat. Rozdal sklenice všem kolem sebe a oni se napili.
Tony rozhodně nečekal tak prudkou reakci na obyčejnou perlivou vodu. Všichni puberťáci z Asgardu začali prskat a plivat kolem sebe.
"Ale no tak děcka, nedal jsem vám přece alkohol!" Vykřikl rozhořčený Tony.
"V tom jsou nějaké bublinky, to studí na jazyku!" Zvýskla nadšená Astrid.
"Je-ží-ši..." Zmohl se Tony na jediné slovo. Právě si plně uvědomil rozsah celé té katastrofy. Přivedl na ubohou matičku Zemi partu Bohů, kteří nevěděli vůbec nic. Netušili, jako to chodí na Zemi, neuměli se ovládat, neznali základní pojmy a především... měli kouzelné schopnosti. Mohli udělat cokoliv. COKOLIV.
Tony se rezignovaně svezl dolů z koženého sedadla a zůstal sedět na zemi, se zrakem upřeným do otevřeného okénka na střeše auta a s doprovodním koncertem zběsilého štěkotu štěněte, které posedl amok. Zbytek cesty jenom nečinně pozoroval oblaka a přemýšlel nad tím, do kterého kouta vesmíru by měl ihned zdrhnout, aby zapomněl na Apokalypsu, zvanou Mládež Asgardu.
****
Připadalo mu to, že si vzal na starost stádo právě vylíhnutých kůzlat, které jsou na světě první den. Ani jediné dítě z Asgardu nemělo pražádné informace (natož zkušenosti) s jakoukoliv pozemskou technikou. Híkali a vzdychali úplně nad vším, počínaje dálnicí, přes výtah, midgardské oblečení až po nábytek v jeho pracovně. Zkoumali akvárium plné barevných rybiček, přehazovali si v ruce dálkové ovládání ke klimatizaci a úplně nejvíc je fascinovala razítka, které používal Tony na firemní dokumenty.
Hela a Narfi se okouzleně dívali z obřího okna, protože se nacházeli ve 43. patře mrakodrapu, patřícího Avengers. Nemohli pochopit, jak tak obrovská budova může vůbec stát a přitom nespadnout, když k její stavbě lidé nepoužili žádná kouzla.
Dovniř vpadla nadšená Nataša (alias Černá vdova) a Tony si oddechl. Vytáhl z tajné zásuvky malou placatku a zhluboka se napil. Potřeboval otupit svou mysl, protože tušil, že proces obyčejného oblékání normálních pozemských oděvů půjde velmi ztuha.
Ta děcka byla zvyklá na okázalé, drahé a přezdobené oděvy, které zdůrazňovaly jejich společenské postavení. Těžké látky, složité výšivky a drahokamy byly to, čeho si na svém oblečení cenily nejvíc. Jejich rodiče navíc nosily na hlavách helmy vykované ze vzácných kovů, nebo přímo královské koruny. Pochyboval, že by se Hela a Astrid spokojily s nějakou obyčejnou bižuterní čelenkou.
"Nazdar, děcka!" Pozdravila rozjařeně Nataša. "Přinesla jsem vám nějaké oblečení, pojďte si vybrat!" Hodila na gauč hromadu džín, triček, mikin a tenisek. Ze svého nového úkolu byla přímo ve vytržení. Sama děti mít nemohla a tak se s nadšením ujala výuky asgardské mládeže.
Ale parta Asgarďanů zůstala nehybně stát a zírat na tu hrůzu, kterou jim předložili. Nakonec Astrid štítivě vzala do ruky nějaké kalhoty a prohlásila: "Tohle je ale část oděvu, která je určena pouze mužům. Co nosí vaše ženy?"
Tony se zoufale podíval na Natašu a zakroutil hlavou. Ona jenom potlačila smích. "Hele, naše ženy nosí cokoliv, nepotřebují se nikoho ptát na dovolení. Třeba i kalhoty. Nebo kožený korzet. Nebo speciální kombinézu z kevlarového vlákna. Nebo mužský oděv... Midgardské ženy si mohou dovolit všechno."
"Báječné," užasla Astrid a hned se začala prohrabávat hromadou, aby si vybrala ty nejlepší kousky. Sice to vypadalo hnusně, ale byla rozhodnutá zapadnout mezi místní, ať už by musela udělat cokoli. Jestli midgardské ženy nosily mužský oděv, bude ho nosit taky. Ale s elegancí a grácií, kterou Pozemšťanky nemohly nikdy dosáhnout.
Vytáhla světlemodré džíny, bílé triko s černým nápisem Bella a bílé kecky s barevným zapínáním. Ihned se šla převlíct do vedlejší místnosti a když zase vešla zpátky dovnitř, Narfi a Ragnar zůstali civět s otevřenou pusou. Takhle oděnou ženu ještě nikdy neviděli a připadalo jim to dost odvážné. Astridiny výrazné křivky nic nezakrývalo, právě naopak. Její boky a stehna těsně obepínaly mužské kalhoty a triko kolem jejího poprsí bylo až příliš vyzývavé.
"To oblečení je přímo necudné," vyhlásil Narfi nespokojeně. Kdyby měl dívku, nikdy by nepřipustil, aby se oblékala TAKHLE.
"Tos ještě neviděl, co nosí holky ve škole, kam nastoupíte, kamaráde..." Zasmála se Nataša.
"Ve škole? V jaké škole?" Hela byla v šoku. Oblečení najednou nebylo vůbec důležité. "My budeme jako chodit do školy? Děláte si srandu? Odešla jsem z Asgardu hlavně proto, abych se škole vyhla." Všichni kolem ní souhlasně přikývli. Nikdo z nich se školou nepočítal. Čekali něco jako bojový výcvik, krocení dravé zvěře, zabíjení monster a tak podobně. Ne obyčejnou školu.
"Děcka, je vám třináct a čtrnáct, MUSÍTE chodit do školy. I když jste Bohové. Takový je pořádek ve vesmíru," řekl klidně Tony. Byl rád, že se jich na několik hodin denně zbaví. Takže oblečení nakonec nebude ten největší problém. Bude to škola, jaké překvapení...
"Já tam chodit teda nebudu," kladla stále odpor Hela. Založila si ruce v bok a ušklíbla se. Hloupé oblečení je jedna věc, ale škola to je docela něco jiného. Měli splynout s místními, ale o tom, že se budou vzdělávat, nikdo nic předtím neříkal.
"Úkol zněl, že máte splynout se zdejším obyvatelstvem a zcela se přizpůsobit, tak si to přáli vaši rodiče. Chceš se snad protivit přání svého otce, Helo?" Nataša věděla, jak přitlačit na strunu. "Musíte chodit do školy, protože to je zde povinné. A nutné. A normální."
"No dobře," zafuněla nakonec Bohyně naštvaně, "dej sem to pitomé oblečení. U Odina, budu vypadat jako ta nejposlednější elfská služka." Popadla do ruky první věci, co jí přišly pod ruku a šla se převléct.
Narfi s Ragnarem teď bez odporu shodili ze sebe to, co měli na sobě a vcelku nadšeně se přestrojili za mladíky z Midgardu. Když na sobě měli jenom spodní prádlo, Tony s údivem zaznamenal, jak divně se na ně Nataša dívá. Sice byli oba dva mladíci podle věku téměř ještě děti, ale rozhodně tak nevypadali. Pevné, vypracované svaly na celém těle, tmavé tetování a široká ramena by slušely spíše dospělým mužům. Oba dva měli mohutnou šíji a vysokou postavu, dlouhé vlasy a pronikavé oči, vlastně vůbec nevypadali jako děti, spíše jako dva opravdu nebezpeční chlapi, které byste rozhodně nechtěli nasrat.
Nataša se kousala do rtu a pečlivě studovala jejich postavy, držení těla a celkový projev. Vypadali trochu jako lidé. Trochu. Stále tu něco nesedělo. Jedním z problémů se zdály být krátké rukávy na tričkách, které oblékli.
"To vaše tetování je dost výrazné," řekla nejistě. Něco takového neviděla ani v ruském gulagu.
"Je to něco jako odznak," prohlásil Narfi s neskrývanou hrdostí v hlase, "každé tetování má svůj specifický význam. Značí úkoly, které jsme splnili a čeho jsme dosáhli. A jaký máme původ a schopnosti. Časem ještě budou přibývat. Lidi a monstra, které zabijeme v soubojích, ženy, které... budeme mít v posteli a tituly, kterých dosáhneme." Ragnar souhlasně přikývl a tvářil se zcela klidně, na rozdíl od Tonyho a Nataši.
"Doprdele, " řekl Tony, "tohle nám tady asi fakt neprojde. Který čtrnáctiletý kluk se pyšní tím, že bude zabíjet monstra a prznit ženy?"
"To nevadí," mávla rukou Nataša, předstírajíc klid, který absolutně necítila, "aspoň vás ve škole budou považovat za drsňáky, což se může hodit. Je to státní škola, plná nevycválaných spratků.... takže tam parádně zapadnete," ušklíbla se sarkasticky.
Narfi a Ragnar ovládnou celou školu, to bylo nad slunce jasné. Astrid a Hela, teď zcela oděné do midgardských šatů se postavili vedle nich. Všichni čtyři vypadali skvěle - možná až příliš. Narfi a Ragnar měli dlouhé světlé vlasy, což jim dodávalo vzhled andělů, i když to podivné a rozsáhlé tetování na jejích ramenech jim na druhou stranu dodávalo jakousi temnou a nebezpečnou stránku.
Holky byly výrazně krásné - obzvlášť Astrid, jejíž dokonalé črty poutaly nevídanou pozornost. Navzdory svému útlému věku měly obě dvě již plné ženské tvary a jejich dlouhé, tmavé kadeře byly příliš husté a příliš lesklé na to, aby byly lidské.
"Sakra, nejsem si tak jistá..." Zamumlala Nataša. "Vypadáte fakt dobře. Možná byste měli nosit čepice, nebo alespoň mikiny s kapucí. Jste příliš výrazní. Vaše oči - zelené, hnědé a modré... Dobrá, i lidé mají takovou barvu, ale ne tak výraznou a pronikavou. Vyzařujete ze sebe nějaké kouzlo... nebo co. Je to ve vašem postoji, vašem pohledu, ve vaších gestech - nezapřete, že jste Bohové.
"A za to se jako máme stydět?" Ozvala se drze Hela, nejmenovaná mluvčí celé skupiny. Všichni čtyři stáli kolem sebe a vyzařovali zcela zřetelnou auru moci a nadřazenosti. Nikdo na světe by neuvěřil, že jsou to obyčejní lidé.
"Ne. Ale snažte se to skrývat. Zkuste se vžít do toho, že jste obyčejní smrtelníci. A jediné, co vás zajímá, je hudba, film, poflakování se, telefonování a sdílení vtipných statusů."
"Tak z toho jsem nerozuměla ani slovo," přiznala Astrid. Cítila vzrušení, jako nikdy předtím. Tento neznámý, podivný svět skýtal tolik možností k prozkoumání...
"Děsím se té doby, až tomu fakt porozumíš," zažertoval chabě Tony. "Mimochodem, ta škola, do které jsem vás poslal je přesně ta samá, do které chodí i můj syn. On bude něco jako váš patron."
Asgarďané byli v šoku. "Cože, ty máš syna???" Zeptala se překvapeně Astrid. "To nám dosud nikdo neřekl. Ani ty ne..."
"Ano," přiznal Tony hrdě, "mělo to být překvapení. Je malinko starší než vy, letos mu bylo šestnáct. A není to můj vlastní syn. Adpotoval jsem ho, když mu byly dva roky, z nějakého kojeneckého ústavu, který pak zrušili. Pojmenoval jsem ho sám. Jmenuje se Ace Stark."
"To je ale divný jméno," usoudila nevzrušeně Hela a vzala uštěkaného Garpa, který stále pobíhal kolem, do náruče kde se okamžitě utišil. "Potřebuji ho nakrmit. Co by asi tak mohl žrát pekelný pes?"
"Žeby hříšníky?" Pokusila se o nejapný žert Nataša, ale Hela se nespokojeně zamračila. Nikdo by neměl dělat vtipy na téma pekla. "Dobře, seženu nějaké granule, počkej tady." Nataša zmizela.
"No... a kdy ten tvůj syn přijede?" Ozval se Narfi netrpělivě. Tonyho syn pro něj představoval nové, neskýtané možnosti. Potřeboval spojence v tomto cizím světě a zrovinka Tonyho syn se zdál jako velmi přijatelná možnost. Znal místní prostředí, lidi, zvyky i potenciální soupeře. To by se mohlo hodit.
"Mluvíte o mně?" Ozval se znenadání hluboký mužský hlas ve vstupních dveřích a všichni se jako na povel otočili. Spatřili vysokého, urostlého mladíka, s pevně vyrýsovanými svaly, velice pohledným obličejem s výraznýma hnědýma očima a dlouhými vlasy.
Narfi vytřeštil oči, Hela překvapeně vypískla, Ragnar se kousl do rtu a Astrid měla pocit, že omdlí. Čekali by cokoliv, ale ne zrovna tohle... Všichni nehnutě zírali na Ace, dosud stojícího ve dveřích. Nejistě se dívali střídavě na něho a na Tonyho, otáčeli hlavy a snažili se zjistit, o co tady ksakru jde. To má být vtip? Překvapení? Výzva...???
"No to si fakticky děláš srandu..." Vyhekla užaslá Hela, protože ostatní se zatím nezmohli na slovo. Nikdo z nich nechápal, jak se to mohlo stát. Hela a Narfi pojali podezření, že v tom má prsty jejich otec. Nebo matka. Nebo oba dva, každopádně to vypadalo, že je někdo parádně napálil.
"Co se tady děje?" Tony nechápal, proč na Ace všichni tak civí. Zoufale se snažil přijít na to, o co těm zatraceným puberťákům vlastně jde. Na svého syna byl opravdu citlivý a bál se, že mu budou chtít ublížit. Nebo přetáhnout na temnou stranu, obojí bylo špatně. A netušil, jak je porazit. Zatím.
"Neřekl jsi nám, že jsi adoptoval pravého Asgarďana, syna Valkýry a asgardského Boha," zašeptala okouzlená Astrid. "To bylo to překvapení? Teda, to se ti fakt povedlo... Tohle bychom opravdu nečelali, nikdo z nás. Mysleli jsme, že na Asgardu jsou jenom obyčejní smrtelníci."
"Co... prosím...?" Zeptal se Ace tiše s očima upřenýma na tu překrásnou dívku, stojící u okna. Nechápal smysl jejích slov, nechápal vůbec nic, co se tady právě stalo. Slyšel jenom ten okouzlující zvuk jejího hlasu, vnímal tu nebeskou nadpozemskou krásu jejího obličeje, pronikavé oči a dokonalé rty... To nemohla být obyčejná dívka, musela to být samotná Bohyně krásy a lásky...
Hela se nespokojeně podívala na Tonyho. "Dobře, tohle se ti teda povedlo. Vypadáš, že nemáš ani tušení, co se stalo. Já ti to tedy vysvětlím. Měl jsi štěstí. Tehdy, když se rozhodl pro adopci... V tom ústavu si objevil pravého a nefalšovaného potomka Valkýr, které sem dávaly své syny. Nechávaly si u sebe jenom holčičky. Tedy... až donedávna. Teď už si je smějí ponechat, moje matka pozměnila zákony. I synové Valkýr můžou zůstat na Asgardu. Tvůj syn je tedy potomkem Valkýry a nějakého Boha."
"Můj... syn... je Bůh..." Tonymu se zatočila hlava a ztratil vědomí. Když dopadl na tvrdou dlažbu, jeho hlava vydala hlasitý dutý zvuk, ale nikdo se ani nepohnul, aby mu pomohl.
V poloprázdné místnosti stálo pět puberťáků a jeden pes a přesto tam vládlo hrobové ticho.
Nikdo totiž nevěděl, co má říct.