Paprsky slunce líně vnikaly přes polozatažené závěsy velké komnaty, ve které se několik dívek a chlapců snažilo zůstat vzhůru a neklimbat při poslouchání strašlivě nudné přednášky z asgardské historie, kterou unylým hlasem vyprávěl mladý profesor - vysoký, blonďatý elf s pronikavýma modrýma očima. Svou práci - a historii Asgardu - zbožňoval a myslel si, že ostatní bytosti to tak mají stejně.
Bohužel se škaredě pletl. Při pohledu na jeho studenty bylo nad slunce jasné, že přemýšlejí nad různými věcmi, ale ani jedna z nich není historie. Ani Asgard.
Hela otráveně pozorovala paprsek blikotavého světla v odraze zrcadla na zdi, a přitom intenzivně přemýšlela nad tím, zda jí její otec přichystal překvapení, týkající se jejích dnešních narozenin, nebo ta oslava proběhne úplně v klidu a bez jakýchkoliv fanfár, jako všechny ty roky předtím.
Dneska by to mohlo být jinak, zasnila se Hela, je mi už ČTRNÁCT. Jsem dospělá, můžu se účastnit válečných porad, nebo se dokonce stát rádcem krále, mého milovaného otce. Takhle bychom si byli ještě blíž... Mohli bychom spolu trávit víc času, nejenom ty večerní procházky, nebo víkendové souboje. A Narfi je stejně radši s matkou, mohla bych mít Lokiho jenom pro sebe...
"Znáte správnou odpověď, Helo?" Uslyšela profesorův hlas a trochu sebou škubla, což vyvolalo úškleb u jejích spolužáků. "Netuším, na co jste se ptal, pane," postavila se a důstojně si uhladila temně zelené roucho, "ale jsem si jistá, že kdybych vás poslouchala, tak bych odpověď určitě znala."
Ragnar - její bratranec, kterého považovala za naprostého primitva, se nahlas chraplavě zasmál a potřásl hlavou. Ostatní mladíci ve třídě - synové předních asgardských šlechticů, se usmívali potichu - jako děti nebohů si nemohli na Elfa dovolovat tak, jako potomkové pravých Bohů.
"Velmi mi připomínáte svého otce, slečno Helo," řekl ledově profesor.
"To má být poklona?" Opáčila Hela drzým tónem.
"Ani ne," odsekl Elf, "spíš naopak. Jako dcera krále byste měla znát asgardské dějiny naprosto dokonale. Ale vy i váš otec historii jednoduše ignorujete místo toho, abyste si z ní vzali ponaučení."
"Z historie vím všechno, co vědět potřebuji," oponovala mu, "to znamená, že vím, že můj děda Odin vládu nad Asgardem těžce nezvládal, můj otec opakovaně porazil Thora a převzal vládu a má matka Sigyn je nejmocnější Bohyně. To mi úplně stačí."
Její slova vyvolala v přítomných různé reakce. Ragnar zbledl a kousl se do rtu, Narfi se ušklíbl a Astrid - dokonalá, nádherná a božská Astrid, dcera Zenie a Válího, si svou spanilou bílou ručkou zakryla svá perfektně vykrojená ústa, aby skryla úsměv. Jako všichni, kdo v sobě měli krev Lokiho, nesnášela Thora a celou jeho rodinu.
"Trocha pokory by vám neuškodilo," odpověděl profesor, "do zítřka mi napíšete pojednání o 5000 slovech o tom, jak se můžeme poučit z chyb svých předků."
"Do zítřka?" Vykřikla Hela. "Ale... dnes mám oslavu. Já a Narfi slavíme čtrnáct let. To v žádném případě nestihnu."
"To je váš problém," profesor si posbíral věci a lhostejně pokrčil rameny. "Ať vám třeba pomůže Ragnar. Spolu jistě něco vymyslíte. Uvidíme se zítra."
Elf důstojně a nenáhlivě odkráčel do svých komnat, které se nacházely v pravém křídle paláce, kde bydlelo služebnictvo.
"Do horoucího pekla s ním," ulevila si Hela, jen co se za ním zabouchly dveře.
"Neměla bys tak mluvit," přistavil se u ní Narfi, "on není špatný, jenom ty máš problém s autoritami."
"Ani ne," usmála se Hela nevinně, "tedy...pokud ta autorita není můj otec. On je jediný, koho poslouchám."
"To všichni dávno víme," promluvila Astrid, která se u nich právě přistavila. Trochu pohodila hlavou a jen tak jako by do vzduchu pronesla: "Kdyby tak někdo odnesl moje knihy..."
V tu ránu se strhla mela mezi přítomnými asgardskými mladíky, kteří se doslova poprali o to, kdo bude mít tu nesmírnou čest nést Astrid - nejkrásnější dívce Asgardu - její knížky a bude ji smět doprovodit až před dveře jejích komnat.
"Banda tupců," zašeptala posměšně Hela a Narfi se jenom slabě pousmál. Neuvěřitelná a nadpřirozená krása jeho neteře ho nijak zvlášť nepoutala, měl v hlavě úplně jiné věci. Prozatím. Jeho matka se mu občas smála a ze žertu mu říkala "pane profesore", protože neustále nade vším mudroval a hledal různé možnosti, jak vyřešit věci, které se na Asgardu občas přihodily. Jako například, že občas někdo zmizel, někdy zase jinde vyplavala něčí mrtvola a podobně. Narfi měl silné podezření, že v těchto podivných událostech měl vždycky prsty jeho otec, ale důkazy na to neměl žádné. Prozatím.
"Tak popojedem," ozvala se nabručená Hela, která už chtěla jít za otcem, aby se nenápadně dopátrala toho, co se dneska chystá. Narfi jenom tiše přikývl a poslušně ji následoval jako stín, který se nikdy na nic neptá, ale vždycky všechno ví.
***
"Loki!" Vykřikla Hela rozjařeně, jen co vpadla do jeho pracovny a rozverně se mu posadila na klín.
"Za prvé, říkal jsem ti, že mě máš oslovovat uctivěji - jako například otče," promluvil Loki, ale usmíval se u toho, "a za druhé... nejsi už moc velká na to, abys mi seděla na kolenou?"
"Jasně, že jsem už velká, dneska mi je čtrnáct..." Zapředla mazlivě a rukou mu uhlazovala neposlušné prameny kolem ucha. Její otec vypadal velice mladě, i když mu bylo víc než 1000 let, stále měl vzezření pohledného chlapa kolem třicítky. Působil velmi sympaticky a důvěryhodně, ale Hela moc dobře věděla, že to je jenom krásný obal, pod kterým se skrývá všeho schopný intrikán a nebezpečný vrah. A to ji na něm fascinovalo, milovala jeho dvojtvárnost a to, jak se uměl přetvařovat a mást své nepřátele, aby je vlákal do důmyslné léčky a nakonec je zničil. Zbožňovala to, nemohla se doslova nasytit toho, jak mistrně uměl manipulovat se všemi kolem sebe, včetně její mocné matky.
"Takže..." usmála se lišácky a vlepila mu pusu na tvář, "chystáš dnes pro mě nějaké překvapení?"
Loki se zatvářil udiveně. "A proč bych měl něco takového vůbec dělat?" Zvedl jedno obočí.
"Loki! Teda... otče. Ty víš, proč. U Odina, netrap mě a řekni mi to! Dneska slavíme plnoletost, to si snad zaslouží nějakou oslavu, ne?"
Usmál se a zašeptal. "Už jsi velká holka, musíš se naučit ovládat. Když něco chceš - i kdyby to bylo cokoliv - musíš se tvářit, že ti na tom vůbec, ale vůbec nezáleží. Nesmíš dát najevo své pravé pocity, nikdy. Nikdo nesmí vědět, co se v tobě odehrává. Zapamatuj si to."
"Ano, otče," pípla poslušně. Milovala jeho rady a všechno, co jí kdy řekl, si ukládala v hlavě jako ten nejvzácnější poklad.
"Tak ještě jednou," vyzval ji.
Hela se postavila a uhladila si záhyb na šatech. Poté se zahleděla z okna, jako by pozorovala zapadající slunce a tichým, unylým hlasem řekla: "Asi se půjdu projít do zahrady, venku je dneska krásně. Půjdeme si večer spolu zajezdit?"
"Jistě, drahá," Loki sklonil hlavu zpátky k papírům, které měl poházené na stole. "Mimochodem, dneska tě někdo přijel navštívít, čeká na tebe v tvých komnatách."
Málem upadla do bezvědomí. Nikdo na světě - krom Lokiho a jedné pečlivě vybrané služebné - neměl do jejích komnat přístup, dokonce i její matka a bratr museli zdvořile klepat na dveře a čekat na ni.
"Kdo... kdo se opovážil vejít do mé svatyně?" Zeptala se rozčileně.
"Už zase to děláš," řekl Loki nespokojeně. "Nedávej najevo hněv. Tvař se neutrálně, ať nikdo nemůže číst ve tvé mysli."
"Hmm," odkašlala si a snažila se získat ztracenou koncentraci. "Dobře, takže ještě jednou. Kdopak je ta vzácná návštěva?" Její hlas už zněl klidně, nebyla v něm patrná ani stopa po předchozím vzteku.
"To je překvapení," pronesl Loki záhadně. "Běž a patřičně ho přivítej."
Hela se mlčky uklonila a rychle se otočila, aby Loki nespatřil nespokojený výraz na jejím obličeji. Když za sebou zabouchla dveře jeho pracovny, rozběhla se po chodbě co nejrychleji, aby zjistila, co se to tu u všech čertů děje.
Před dveřma jejích komnat stála obvyklá stráž - dva namakaní borci v přilbách a lehkém brnění, s kopím v ruce. Oni měli na starosti to, že se k ní nikdo nemohl dostat. Prošla kolem nich bez jediného slova či pohledu a šla přímo do své ložnice. Zmateně se rozhlížela kolem sebe - ale vypadala prázdná, nikde ani stopa po nějaké návštěvě.
Už chtěla odejít, když jí padl zrak na velké zrcadlo v rohu pokoje. Uviděla v nich vysokou, tmavou postavu s velkými zahnutými rohy.
Málem strachy vyjekla, ale opanovala se a zachovala klid. Pomalu se otočila.
Spatřila před sebou velice pohledného muže s příjemným obličejem a výraznýma očima. Přátelsky se usmíval a vypadal trochu rozrušeně, ale vcelku působil mile.
Až na to, že na hlavě měl obrovské, černé rohy, které mu vyrůstaly přímo z lebky. Hela si okamžitě všimla, že to není vikingská přilba, ani čelenka, byly to OPRAVDICKÉ rohy, které byly součástí té půvabné hlavy.
"Promiň, že jsem sem tak vpadl," promluvil ten chlap hlubokým, chraplavým hlasem, který ji připadal velice sexy. "Jmenuji se Daimon Hellstrom a přesně za rok se stanu tvým manželem."
Hela v tu chvíli omdlela.