Země Valkýr před několika lety...
Zenia stála v plné zbroji před svou nenáviděnou královnou a hruď se jí prudce zvedala a klesala. V žílách cítila adrenalin, který v ní vzbuzoval pocit, že je nepřemožitelná. Ale její soupeřka - nenáviděná Hildra, byla velmi zkušená a obratná bojovnice, takže věděla, že ji čeká souboj, ze kterého buď vzejde jako nová panovnice, nebo bude poražená a vysmívaná stejně, jako kdysi její ubohá matka.
Hildra se na ni nevěřícně dívala, jako by nedokázala pochopit, že se opravdu některá z jejích podřízených odvážila vyzvat ji na souboj a drze čekat na to, že s ní snad nakonec doopravdy bude bojovat.
Navíc Zeniu speciálně nesnášela, protože byla potomkem ženy, se kterou od narození bojovala - o přízeň davu, o postavení a prestiž a nakonec i o muže, který se stal otcem Zenie a oplodnil její matku a Hildra se musela spokojit s někým jiným. Ten muž byl jedním z asgardských Bohů a Hildra o něj stála od útlého věku, jakmile se o něm jednou dozvěděla a další roky trávila tím, že posedle sbírala všechny jeho podobizny a hltala všechny informace o tom, co dělá a kde právě je.
Ale když tento Bůh dostal pozvání na slavnost oplodnění od dvou různých Valkýr, nakonec si vybral Zeniinu matku a Hildře dal jednoduše košem.
Zenia netušila, kdo je jejím otcem, protože tato informace byla všem dcerám důsledně zapovězena. Vždycky se to sice toužila dozvědět, ale jejím prvotním cílem bylo získání postavení, které považovala za své svaté právo následnice trůnu. Ale nejdřív musela porazit Hildru - zákeřnou, lstivou a obratnou Valkýru, která zde vládla tvrdou rukou.
Ostatní Valkýry vytvořily kruh, uprostřed kterého zůstaly osamoceně stát Zenia s Hildrou. Každá z nich byla již v plné zbroji - v rukách měly ostré meče a sekyry, na hrudi, ramenou a nohách měly lehké, ale pevné brnění a na hlavě přilby s dlouhými rohy.
Nejdřív kolem sebe kroužily a častovaly se nenávistnými pohledy.
"Jsi stejně nemožná jako tvoje matka," procedila Hildra mezi zuby, "a tvůj otec nebyl o nic lepší. Byl to flákač, lhář a zákeřný manipulátor."
Kolem nich to zašumělo. Hildra ZA ŽÁDNOU cenu nesměla prozradit jméno otce Zenii. Kdyby tak učinila, musela by okamžitě navždy opustit společenství Valkýr. A Zenia taky. Ani jedna z nich by se už nikdy nesměla vrátit, musely by se zařadit mezi nejnižší společenskou vrstvu Asgarďanů a celý život trpět ústrky a posměšky. Hildře by nevadilo, kdyby Zenia skončila na ulici, ale to by tam pak skončila i ona - a na to si sama sebe až příliš cenila. Proto Zeniu jenom zlehka provokovala, protože tušila, že Zenia přímo bytostně toužila poznat svého sploditele.
"Sklapni!" Vyštěkla najednou Zenia ostře. "Umíš jenom žvanit, ale nic jiného!" Prudkým pohybem sekla mečem Hildru rovnou do ramena, na kterém zůstala tenká, rudá stopa.
"Ty malá štětko!" Zařvala Hildra. "Proč si raději nejdeš sehnat chlapa? Proč si zahráváš s dospělou ženou, na kterou absolutně nemáš? Teď bys měla plodit děti a ne tady poběhovat s mečem, ještě si ublížíš..."
"Ne, díky," odsekla Zenia, "já si svůj osud určuju sama. A mým osudem je vládnout Valkýrám."
Po těchto slovech se mezi nimi strhl prudký boj a vítězství se přiklánělo chvílemi na jednu nebo na druhou stranu, ale Zenia byla přece jenom o dost mladší a co jí chybělo na zkušenostech, doháněla obratností a rychlostí.
Hildra se najednou ocitla na zemi, úplně bezbranná a její odhalený krk přímo lákal k přímé ráně z milosti. Prudce dýchala a modlila se, aby jí Zenia dlouho netrápila, ale úder stále nepřicházel.
Zenia stála a útrpně se na ni dívala svrchu, jako se člověk dívá na obyčejnou žížalu, kterou může kdykoliv zašlápnout a ani si toho nevšimne.
"Tak dělej, na co čekáš!" Zasyčela Hildra zlostně. "Tohle jsi přece chtěla, ne? Můžeš se mě navždycky zbavit, ty malá mrcho, ale štěstí ti to nepřinese. Minulost nezměníš a musíš se smířit s tím, že tvá matka přišla o své postavení kvůli své neschopnosti."
Zenia přitlačila ostří meče Hildře na krk, takže jí prudce vytryskla krev a smáčela trávu kolem její hlavy.
"Už - nikdy - nemluv - o - mojí - matce..." Odsekávala ta slova pečlivě a důrazně, jako by něco vysvětlovala malému, hloupému dítěti. "Nejsi hodná toho, vyslovit její jméno... A teď se seber a odejdi. Nezabiju tě. To by bylo příliš jednoduché. Budeš žít dál - jako obyčejná žena z lidu, ta nejposlednější z posledních. Já už na tebe nikdy nepomyslím. Ale vsadím se, že ty na mně budeš myslet každičkou chvíli po zbytek celého svého života."
Po těch slovech stáhla ruku a odstoupila bokem. Hildra se pomalu posbírala a dívala se kolem sebe, jako by u ostatních hledala záchranu, ale nikdo jí nemohl pomoct. Byla poražena v řádném souboji a protože si za ty roky své krutovlády nezískala žádné bližší spojence, nikdo nestál o to, aby zde zůstala i nadále.
Zaťala zuby a z posledních sil zadržovala slzy. Nechtěla, aby si ji ostatní pamatovaly jako ubrečenou a ublíženou, ale hrdou a stále mocnou Valkýru. Nakonec po ní nezbyl ani stín.
"Ať žije Zenia - zabijácká královna Valkýr!" Vykřikla jedna z přítomných a ostatní se k ní připojily. A tak se Zenia v den své plnoletosti nestala matkou, nýbrž královnou.
Splnila si sen, který naplňoval několik posledních let jejího bouřlivého života. Takže teď, když seděla na trůně, kam patřila, její mysl ovládla jediná myšlenka. Kdo je k čertu můj otec...????
******
Yorvik, současnost
Zenia se tiše a opatrně plížila ve stínu mohutných stromů, a obratně se vyhýbala paprskům měsíce, až nakonec dorazila až k malé, dřevěné hospodě, ve které předtím s ostatními večer hodovaly.
Ani na okamih se nedala zmást podobou starého, vetchého hospodského, který je tehdy obsluhoval. Od první chvíle věděla, že to je jenom jedna z mnoha forem prohnané, staré čarodějky Einar.
Usadila se kousek od dveří hospody a ani nečekala moc dlouho, když si všimla, že se vrata pomalu rozevřela a vyšla z nich malá, shrbená postava.
Zenia se mohutným skokem dostala přímo před ní a bleskově jí svázala ruce za zády speciálními hedvábnými provazy a do úst nasadila stříbrný roubík, takže zabránila tomu, aby Einar provedla jakékoliv kouzlo.
"Ráda tě poznávám," usmála se Zenia křivě a pohlédla do vodových očí stařeny, ze kterých šlehaly blesky. "Už dlouho toužím po tom, abychom se my dvě setkaly a popovídaly si. Nejdřív udělám nezbytná opatření," posadila stařenu a přivázala ji o kmen mohutného stromu, který vyrostl ze semena Yggdrasilu, takže byl odolný vůči jakékoliv magii.
Poté ji sundala roubík a pohodlně se usalašila naproti Einar, takže se jí dívala přímo do očí.
"Proč jsi to vůbec udělala?" Zeptala se Zenia bez úvodu, ale Einar ihned věděla, na co myslí.
"Původně jsem se chtěla jenom pomstít," odpověděla stařena chrchlavě. "Freya měla od narození všechno, po čem jsem já kdy toužila - mocného otce, bohatství, slávu, magické schopnosti... Všichni ji chtěli poznat, každý muž po ní toužil, každá žena chtěla být jako ona... Když beze stopy zmizela, tak se mi ulevilo, lidé začali chodit za mnou, abych jim pomohla svými kouzly. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Freya žije a ještě k tomu má dítě... Překrásnou holčičku, která vypadala jako její malá, věrná kopie. Hrozně moc jsem to dítě chtěla mít, ale bylo mi jasné, že si ji nemůžu nechat tady na Asgardu. Proto jsem ji vzala na Midgard a hlídala ji, aby vyrostla bez jakékoliv újmy. A musíš uznat, že se mi to povedlo, dokonce jsem k ní poslala i jejího strýce, aby se převtělil do hada, který s ní bydlel. To, že Sigyn stále žije, je jenom moje zásluha."
"Možná máš pravdu," řekla Zenia klidně a Einar se viditelně ulevilo, ne však na dlouho.
"Ale moje matka nežije a je to taky jenom tvoje zásluha." Zenia se postavila a s hlasitým zařinčením vytáhla dlouhý, ostrý meč, který se nebezpečně leskl ve svitu měsíce.
"Počkej," zakřičela zoufale Einar, "Sigyn chce, abys mě přivedla. Nemůžeš mě zabít!"
"Řeknu jí, že jsme tě našli mrtvou. Něco si vymyslím..."
"Ne, nedělej to!" Einar se zoufale kroutila v hedvábných poutech, které se jí bolestivě vrývaly hluboko do vyschlé kůže. "Jsem velmi mocná čarodějka, můžu ti dát co budeš jenom chtít! Cokoliv!"
"Ne, díky," odpověděla zdvořile Zenia, jako by odmítala šálek čaje na čajovém dýchánku. "Mám všechno, po čem jsem kdy toužila. Jsem královnou Valkýr a sloužím své Bohyni, která mi absolutně důvěřuje. Nic jiného nechci."
"Opravdu ne?" Zkoušela to stále Einar. A poté ji napadla spásonosná myšlenka. "Můžu ti prozradit, kdo je tvůj otec!"
Zenia se zarazila uprostřed smrtícího pohybu, kterým chtěla Einar useknout hlavu. Meč zůstal stát těsně u jejího tenkého krku a Einar přímo cítila pach oceli, ze kterého byl ten meč vykován.
"Proč bych ti měla vůbec věřit?" Zeptala se tiše Zenia. "Můžeš mi říct jakékoliv jméno ve vesmíru, jak mám vědět, že je to opravdu on?"
"Mám poslední lahvičku Séra pravdy. Posledních pár kapek, které zamezí tomu, abych tě obelhala. Toho nápoje už víc na světě není, protože už neexistují potřebné ingredience. Mám ho tady u sebe, v tajné kapse poslední spodničky pod sukní. Když mi dáš napít pár kapek a položíš mi otázku, dozvíš se pravdu. A s tou pak můžeš naložit dle libosti."
"Dobře," rezignovala Zenia. "Ale neslibuji ti, že tě pak nakonec nezabiju. Jenom to chci vědět."
Sáhla jí do sukně a vyštrachala malou, černou lahvičku, na dně které bylo pár průzračných kapek. Otevřela ji a nakapala nápoj do stařeniných úst. Chvilku ji nerozhodně pozorovala a poté se konečně odhodlala zeptat se na to, o čem přemýšlela od svého nejranějšího dětství.
"Einar... Řekni mi, kdo je můj otec!"
Einar vyslovila jedno jméno a se Zeniou se zatočil svět.
"To ne," vzdychla a klesla na kolena. "Proč zrovna on...? To nemůže být pravda!"
Ale Einar to jméno stále opakovala, tiše a hlasitěji, s nadšením, výsměchem i bolestí.