Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

8) Polibky ducha

Tiše jsme vstoupili do pátého poschodí. Lucian nemluvil a já taky ne. Hlavu měl svěšenou a okamžitě vstoupil do nějaké části apartmánu, když jsme vešli dovnitř. Upravila jsem Floru v mém náručí. Už skoro spala. Viděla jsem její seschlé slzy a nenáviděla se za to, čemu jsem ji vystavila. 

Všechno, co jsem udělala, jsem dělala pro Floru. Byla jediná věc pro kterou mělo smysl žít. Má rodina nebyla vždy nejlepší a bylo pro mě požehnáním mít takovou sestru. Možná jsme neměli opravdovou matku a o otci ani nemluvím. Perfektní rodiny nebyly v téhle části Draycottu zvykem. Bylo zde jen pár opravdových rodin a většina z nich se přestěhovala na lepší místo. 

Vyšla jsem nahoru po schodech a naposled jsem Floru jemně uložila do postele v jejím pokoji. Zasloužili jsem si alespoň poslední noc v našich vlastních postelích, něž skončí nadobro zamknutá v Lucianově příšerném sídle. Flora něco zamumlala ve spánku. Její matné vlasy a zrudlý obličej vypadali nepřirozeně. Nikdy jsem neviděla svou malinkou sestřičku tak vystrašenou, jako tu noc. Její křiky mi bude v hlavě zvonit už navěky. 

Sešla jsem zpět po schodech dolů, mé srdce tlouklo při myšlence na Luciana. Byl ovládající monstrum, ale zajímal se o mě. Možná i navzdory jeho chladným očím bez lásky a jeho strašným slovům měl za tím vším nějaké srdce. Flora mu rozhodně pomohla projevit jeho lidskou stránku, alespoň trochu.  Jeho úsměv, když držel Floru, bylo něco, na co nikdy nezapomenu. 

Lucian nebyl nikde k nalezení. Zkontrolovala jsem kuchyň, obývací pokoj, ale jeho šedé oči se nikdy nesetkaly s mými. Po pár minutách hledání jsem znovu vyšla po schodech nahoru, potom co jsem zhasla dolní světla.

Svou matku jsem také nikde nenašla. Dokonce jsem se zašla podívat do jejího pokoje, ale byl chladný jako londýnské noci. Oblečení a cigarety byly poházené na zemi na kobercích. Okno bylo otevřené. Dovnitř vnikla chlad, až jsem z toho měla husí kůži. Po špičkách jsem vyšla ven a zamkla za sebou dveře. Upřímně jsem doufala, že odešla a bude žít lepší život. Matčiny chyby byly vinou mého otce. Kdyby od nás neodešel, možná bychom já s Florou měli normální rodinu. Bylo to dost ubohé, abych byla upřímná.

Našla jsem Luciana v mém pokoji, prohlížejíc si zarámované fotografie mě a Flory. Ruce měl v kapsách. Můj obličej zrudnul, při pohledu na ten nepořádek, co jsem v pokoji měla. Stejně jako zbytek domu vypadal příšerně. Oblečení, včetně spodního prádla pokrývalo celou zem. Vzhlédla jsem vzhůru, zhrozena při pohledu na růžovou krajku visící ze stropního větráku. Zatímco Lucian byl stále zády ke mně, vyskočila jsem, jak nejvíc jsem dokázala. Podprsenka byla očividně mimo můj dosah. Postel příliš vrzala, na to aby si nevšiml mé nechtěné pozornosti. Skrčila jsem se a vyžila své nohy k tomu, abych se odrazila nahoru a natáhla pro podprsenku, zrovna ve chvíli, kdy s Lucian otočil.

"Co to děláš?"

Otřásla jsem se a zhoupla se na patách svých nohou. Obličej mi zčervenal. Byla jsem si jistá, že i rajče by nade mnou prohrálo. Lucian mě podezřele přejížděl očima.

"Nic", odpověděla jsem pokorně. Podprsenka tam stále visela, jako uvolněná nit z mého trička. Modlila jsem se, aby to neviděl. Jeho nádherný vzhled byl už dost. Nevím, co bych dělala, kdyby si začal hrát i s mým spodním prádlem.

"Zůstaneš tady přes noc?", zamumlala jsem, zatímco jsem nenápadně schovávala kusy oblečení pod postel mou holou nohou. Vzduch tu byl zatuchlý, jako starý chleba a levný parfém. Přelila se přese mne další vlna hrůzy, když jsem spatřila zeleno-růžový obal mého starého deníčku, toho, který jsem si psala, když mi bylo třináct. Nedaleko od něj se válelo pár tub spotřebovaných řasenek a zlikvidovaný plyšový medvídek. Může to být ještě horší?