Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

25) Pohřeb

Nikdy jsem nepochopila proč lidí nosí na pohřeb černou. Vím, že tak lidi vyjadřují truchlení nad ztrátou milované osoby, ale já to prostě nechápala. Neměla by to spíš bílá, která vyjadřuje čistotu a radost ze života? Měli bychom smrt oslavovat a ne se jí bát. Měli bychom nosit zářivé barvy a věnce z květin na oslavu života, který ten člověk prožil.

Smrt byla v lidském světě nevyloučitelná. Bez ní by byla země přelidněná a nastaly by komplikace, díky kterým by svět, tak jak ho známe, neexistoval. Netvrdím, že na dnešním světě není nic špatného, vlastně je to přesně naopak. Smrt je kvůli lidskému přežití nutná. Jen si představte, jak by to vypadalo, kdyby se z nás po smrti stávali zombíci.

Myslím, že to je to, co by Vaughn chtěl.

Naneštěstí pro mě, v našem kulturně založeném světě nebyl můj názor normální. A to bylo důvodem, proč jsme teď s Luciánem celý v černém jeli na pohřeb ke smuteční vrbě, pod kterou byl pohřben náš kamarád. Neviděla jsem Genie od doby, kdy ztratila Vaughna. Všechny ty věci okolo jeho smrti byly nad mé chápání. To ale stačilo na to, abych na něj byla naštvaná po zbytek cesty a to i když mě ještě před pár hodinami obdaroval tím nejlepším potěšením, které jsem kdy zažila. 

Zamračené mraky mi napovídaly, že bude bouřka. Slunce jsem nikde neviděla. 

,,Viktorie, můžeš na minutku poslouchat?," prolomil Lucián ticho, které se s námi táhlo posledních pět minut. Díval se na mě, jakoby se bál, že každou chvíli začnu křičet a rozbíjet věci  kolem sebe. 

,,Omluvám se za všechno, opravdu. Ale jsou tu jistá pravidla, která musím jako Alfa dodržovat. Nemůžu je jen tak ignorovat. Genie byla po mnoho let součástí smečky a také mou kamarádkou. Vaughn byl mým Betou, druhým nejdůležitějším členem smečky hned po mě a po tobě. Pro mě je to taky těžké. Nikdy ho nebudu moct nahradit. Beta je velmi náročná pozice. Jednou to jistě pochopíš, Viktorie."

Lenivě jsem zabořila své prsty do kožených (černých samozřejmě) sedaček auta. Lucián semkl rty a zadíval se ven skrz chladem zamlžené okno. ,,Nepochopím," odpověděla jsem mu. ,,Ale kvůli tobě budu lhát a řeknu, že ano. Celá tahle věc s vlkodlaky je pro mě tak...komplikovaná. Nevěděla jsem o tom, že existují, dokud ses mi nevloupal do bytu. Mám potíže to pochopit. Myslím, že někdy zapomínáš, že jsem stále jen člověk. Že jsem před tímhle vedla úplně jiný život. Měla jsem sny a naděje a touhy a city, sakra. Promiň, ale s tebou to nikdy nebude stejné jako s kýmkoliv jiným. 

Klouby na jeho rukou zbělaly. ,,Prostě to přijmi. Už jsou to týdny."

,,Nemyslím si, že chápeš, jak je to pro mě těžké," zašeptala jsem. ,,Vaughn byl i mým kamarádem. Já se v tobě nevyznám a možná bych ani neměla. Ale vím, že pod tvým chladným zevnějškem máš srdce, ať už bije nebo ne."

Zašklebil se. ,,Lichotíš mi, maličká."

,,Nevím, jestli si to zasloužíš."

,,Dobře, Viktorie."

,,Dobře, Luciáne," ušklíbla jsem se posměšně. 

Jestli to Lucián slyšel, nic na to neřekl. Zastavil auto, ale dveře nechal stále zamčené. Když jsem mu věnovala kousavý pohled, stále nic neřekl. Vypadalo to, že chce něco říct, ale nemůže najít správná slova. Po chvilce ticha se tiše zeptal: ,,Jak se cítíš?"

,,Fajn," odpověděla jsem nerozhodně. Opak byl ale pravdou. Zevnitř mě vše bolelo, ale byla to krásná bolest. Byla to vzpomínka na to, co se stalo jen před pár hodinami. Bolest v mém srdci byla ale něco úplně jiného.