Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

26) Problémy s důvěrou

,,Matko?"

V tu chvíli se mi chtělo ještě víc brečet. Hlas zněl zpoza mých zad. S hlubokým nádechem jsem se postavila a obrátila směrem k ní. 

Ta žena, co stála přede mnou se vůbec nepodobala mé drogově závislé a neschopné matce, která ignorovala mě a mou sestru po většinu života. Po celou dobu žila jen v pozadí jako stín. Ani po odchodu mého otce se nijak nezměnila. Už pro mě...ničím nebyla. No, až do tohoto bodu. 

Měla na sobě černou blůzku se štrasovými kamínky a pouzdrovou sukní. Velké modré oči, které jsme po ní s Florou zdědily, na mě teď hleděly zpět. Kruhy pod jejíma očima zmizely a nahradila je bezchybná kůže, která vypadala až příliš dokonale na to, aby to byla pravda. Její rty byly zvýrazněné červenou rtěnkou a na nose měla naražené černé brýle. Její vlasy byly staženy do pevného drdolu, podobnému tomu, který nosila profesorka Puchovová. Vypadala přísně, profesionálně a ani trochu jako ta žena, kterou jsem znala. Jestli to bylo dobře nebo špatně, to jsem nevěděla. 

Zmatek byl mým největším dilematem. Proč tady byla? Proč vypadala takhle? A jak mě vůbec našla? Věděl o tom Lucián? Polkla jsem slzy a dál stála zkoprněle na místě. Možná, že se mi to všechno jen zdálo.  Možná to byl jen výplod mé fantasie. 

,,Viktorie...," moje matka se nadechla. V jejích očích byly slzy, kterým jsem nerozuměla. Po všech těch letech, proč by se mnou chtěla mluvit? Tolikrát jsem ji potřebovala a ona tady nikdy nebyla.  ,,Moje sladká holčičko. Jak ses měla?"

,,Mami...co tady děláš?," zeptala jsem se rozklepaným hlasem a polkla jsem slzy. Má matka si setřela slzy z tváří a smutně se na mě usmála. Nechápala jsem, proč se cítím, jako bych měla zlomené srdce. Ze všeho co se stalo bych měla být naštvaná. Naštvaná, protože mě nechala na výchovu Flory samotnou, naštvaná, protože nás tak zanedbávala. Naštvaná na to, že nechala drogy a cigarety, aby ovládly její tělo. Ale jediné, co jsem cítila, byla úleva.

,,Všechno ti vysvětlím," její hlas se třásl. ,,Zlato, můžu ti říct, co se stalo, abychom se už pohnuli z místa. Potřebuju své dcery zpět ve svém životě. Ty a Flora jste vše, co mi zbylo, zlat-," najednou se zastavila a zadívala se na něco za mými zády. 

Následovala jsem její pohled a spatřila za sebou Luciána. Jeho oči žhnuly jasnou žlutou a místo zubů měl tesáky, které cenil na mou matku. Jeho ruce se chvěly. Čekala jsem, že matka začne vyšilovat, ale nic se nestalo. Její výraz byl prázdný, jakoby všechno, co se právě dělo, bylo normální. Luciánovy oči se obrátily ke mně. 

,,Pojď sem, Viktorie," zavrčel tak tiše, že jsem ho mohla slyšet jen já. Jeho hlas byl tak plný nenávisti až mě to děsilo. 

,,Luciáne, přestaň," zašeptala jsem. ,,To je moje matka. Všechno je v po-"

,,Neodporuj mým rozkazům, Viktorie! Nezajímá mě, kdo to je. Kdo říká, že je. Hned pojď sem," procedil skrz zatnuté zuby. ,,Prosím Viktorie. Nechoď k ní."

,,Viktorie," přerušila jej matka. ,,Já jsem tvůj domov, zlatíčko. On ne. Neposlouchej ho. Není snad tím, před kým ses vždycky snažila utéct? Nesnaží se tě snad stále kontrolovat? Znám svou dceru a vím, že nenechá nic říkat, zvlášť od mužů. On tě týrá. Možná ne fyzicky, ale psychicky ti ubližuje. Není pozdě na to, abys před tím unikla. Pojď za svou matkou. Já se o tebe postarám. Ochráním tě."

,,Viktorie, ani se kurva neopovažuj! Není to tvoje matka! Jen to předstírá, lásko," řekl Lucián zrovna ve chvíli, kdy nad našimi hlavami zaburácel hrom. Tak mě to vyděsilo, že jsem klopýtla zpět k matce, což ho jen víc naštvalo. Jeho oči žhnuly vztekem a barvami ohně. A v tu chvíli jsem si uvědomila, kdo je tím pravým monstrem. Celou dobu jsem to měla přímo pod nosem, ale byla jsem příliš zaslepená na to, abych to viděla. Ale teď jsem procitla a ta pravda mě vyděsila. Vždy, když jsem potřebovala svou matku, nikdy tady nebyla. A teď, když jsem konečně objevila, jsem si ji nehodlala nechat uniknout.

,,Matko," zalapala jsem po dechu. 

,,Viktorie, ne!"

,,Mami!," rozběhla jsem se do jejího náručí, než mě Lucián stihl zastavit. Její náruč mě uklidňovala jako světlo na konci tunelu. Má rodina mi byla tak dlouho zapírána. Bylo hezké být zpět v náručí mé rodiny. Uklidňovalo to mé bolavé srdce. Dodalo mi to takovou útěchu, že jsem ji nemohla popsat slovy. Nezajímalo mě, co si Lucián myslí. Cítila jsem jeho vztek ale prostě mě to už nezajímalo. 

Moje matka ale trochu divně smrděla, jako něco kovového. Skoro jako síra. Nebyl to jen pach ve vzduchu. Bylo to jakoby to vycházelo z jejího těla. Její prsty se semkly kolem mého krku. Když jsem se jí podívala do tváře, v jejích modrých očích jsem neviděla žádnou emoci. Byly jen temnější a více zlomyslné. 

,,Viktorie," usmála se na mě. ,,Jsi příliš důvěřivá, zlatíčko."

( 796 slov )