Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

9) Překrásná nevěsta

Špatně jsem viděla. Bylo to jako bych osleplah. Vše, co jsem viděla byla tma. Nevěděla jsem, jak hluboko jsem. Čas tu neexistoval. Zakřičela jsem, aby někdo rozsvítil. Přišlo mi, jako by se moje výkřiky zasekli v krku. Mé ruce  se třásly strachem jako rosol. Snažila jsem se něco nahmatat konečky svých prstů, zoufale jsem chtěla něco cítit, ale všude byl jen vzduch.

Světla zablikala a znovu se rozsvítila.

Trvalo pár vteřin, než si mé oči přivykly. Když se tak stalo, má čelist ochabla a mé srdce poskočilo. Přímo přede mnou stáli moji rodiče spolu s Florou. Svírala otcovu nohu. Byl vysoký, hezky vypadal a měl na sobě uhlově černý oblek s černým motýlkem. Jeho vlasy byly chlapsky uhlazené dozadu. V rukou držel zlatou kartu a bílou růži, jeho modré oči byly též prázdné a bez života.

Matka byla oblečena v červených šatech. Její plavé vlasy byly spleteny v princeznovském účesu. Rty měla natřené tmavým odstínem červené. Kruhy pod očima z dlouholetého užívání drog zmizely. Nahradila je opálená kůže hluboce kontrastující s jejími zářivými modrými oči. Něco ale nebylo v pořádku. Byly to jen maličkosti, jako malá slza tekoucí po tváři nebo kousanec na jejím krku, které tomu všemu dodávali paranoidní pocity. Vypadala nádherně, ale přesto nějak špatně. Krása, která neměla existovat. Nechápala jsem to.

Flora na sobě měla růžové šatičky a v rukou držela košík plný okvětních lístků růží. Uprostřed košíku byl jemně uložený ostrý nůž. Jeho špička byla zbarvená rudou krví. Flora se také neusmívala, jen se na mě dívala, jako bych byla někdo cizí.

,,Ach Viktorie", zašeptala jemně má matka. Její hlas zněl jakoby vzdáleně. Byl hlubší, než jsem čekala. Mé srdce mě nutilo chtít se vrhnout do náručí  mých rodičů a plakat, ale byla jsem příliš vyděšená na to, abych něco udělala. Usmála se na mě, ale byl to úsměv chladný a bez života. ,,Vypadáš překrásně", řekla.

Najednou jsem si uvědomila, co mám vlastně na sobě. S hrůzou jsem si uvědomila, že mé tělo bylo vtěsnáno do bílé róby. Byly staromódní s vysokým výstřihem až ke krku a s těsným krajkovým korsetem ze kterého mě bolelo na hrudi. Rukávy byly nafouknuté jako obláčky a měli na sobě vyšívané malé ptáčky. Perle a diamanty na mě visely. Zadní část sestávala z květované vlečky s hedvábnými záhyby a krajkovými volánky, díky kterým jsem nemohla skoro chodit. Krajkovaný závoj ,připevněný k mé hlavě, splýval ve vlnách bílého hedvábí až na zem.

Panika ve mně vzrůstala. Dotkla jsem se svých vlasů a celá zděšená jsem zjistila, že se mi vrátila má původní  barva. Mé vlasy barvy cukrové vaty byly pryč. Nahradily je karamelové prameny až po pas. Uvědomila jsem si, že v ruce držím buket bílých růží a upustila je. 

Něco bylo definitivně špatně. Nebyly jsme v Draycottu. Namísto toho jsme stáli v místnosti. Špína a plíseň svírali cihlové zdi pokoje. Nemohla jsem najít dveře. Přišlo mi, že ani nejsem ve svém vlastním těle. Nic se nezdálo opravdové. Tohle se nemohlo vážně dít. 

,,Jsem na tebe tak pyšný, Viktorie", řekl otec. Jeho hlas byl hluboký a chladný. Zněl potěšeně, ale zdálo se mi to divné. ,,Všichni jsme se tu dnes shromáždili jen pro tebe. Prostě jsem se nemohl dočkat, až se má dcera vdá." Podíval se na něco za mnou a radostně se rozesmál. Otočila jsem se a do očí se mi vtlačily slzy. 

Přímo naproti mě se odehrávalo něco hrozného. Lidé seděli na zdobených židlích, ale byli mrtví. Plesnivý kostlivci v krásných šatech a upravených oblecích se mi dívali přímo do tváře. Všichni postrádali jakýkoliv kus kůže či masa. Byly to jen zažloutlé kosti a prázdné oči. Vypadalo to, že se na mě usmívají, s elegantně složenýma rukama, dívají se, jako by to vše skutečně existovalo.  Mušky tančili kolem pokoje. Pach hnijícího masa a rozkládajících se zbytků naplňoval vzduch. Hlava se mi zatočila. Začala jsem ze sebe hystericky stahovat šaty, chtíc, aby to všechno zmizelo.