Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

30) Konec hry

Pomalu jsem otevřela oči. První, co jsem viděla byla černá. Nebo tedy černý strop. A to bylo divný. Stropy obvykle bývaly bílé. Sluneční světlo prosvítalo skrz okno z balkónu a hladilo mou kůži. To bylo taky dost divný. V mém pokoji přece žádný balkón není. A v Draycottu nikdy nezářilo slunce tak silně. Nic nedávalo smysl.

Další věc, které jsem si všimla byl muž na velké posteli hned vedle mě. Byl ke mně obrácený zády, která byla celá zjizvená. A posledním faktem, který jsem si uvědomila, bylo že na sobě nemám nic jiného, než spodní prádlo. Měla jsem chuť si pořádně zakřičet.

Celé tělo mě ohromně bolelo, ale nejhůř na tom byla moje levá noha. Prohlédla jsem si svou postavu a byla šokovaná, když jsem zjistila, že je má bílá kůže pokrytá hlubokými jizvami. Snažila jsem se vzpomenout na to, co se stalo, ale jako bych měla vymazanou paměť. Nepamatovala jsem si jedinou věc. Bylo to jako bych utrpěla ztrátu paměti. Panika v mém těle se stupňovala.

Vyškrábala jsem se ven z postele a vzala sebou černé prostěradlo, abych se něčím mohla zakrýt. Šokovaně jsem se rozhlížela kolem. Všechno kolem bylo černé, včetně královsky velké postele a ručně tkaného orientálního koberce. Nejvíc mě ale děsil koberec z tygra, který se rozprostíral na mramorové podlaze. 

Byl to koberec.

Byl to zasraný kožený koberec.

Ten týpek měl koberec z tygří kůže. 

Konečně jsem vzhlédla, abych se podívala tomu neznámému muži do očí. Srdce se mi na chvíli zastavilo. Ten muž byl prostě krásný. Jeho oči byly bouřkově šedé a odráželo se v nich sluneční světlo, které sem pronikalo skrze okna. Jeho vlasy byly rozcuchané a na bradě měl menší strniště. Ale něco v jeho očích mě naprosto odrovnalo. Díval se na mě zvláštním pohledem a vypadal až smutně a lítostivě. Ale v tomto momentu bylo až těžké myslet na něco jiného, než na to, že jsem polonahá v posteli s mužem, kterého jsem nikdy neviděla a v pokoji, ve kterém jsem nikdy nebyla, uprostřed ničeho. Jak jsem se sem dostala bylo nad moje chápání. 

,,Ahoj," promluvil ke mně ten neznámý. Jeho hlas byl hluboký a chraplavý se zvláštním přízvukem, který určitě nebyl anglický. Mé srdce poskočilo pokaždé, když jsem se na něj podívala. Něco na jeho očích bylo zkrátka zvláštní. Něco bylo špatně. Ne s ním, ale přišlo mi jako by mi něco chybělo. Narovnal se a prohlídl si mě opatrným pohledem. ,,Jmenuji se Lucián Nayati. Nejspíš máš na mě spoustu otázek, Viktorie."

Podezíravě jsem zúžila oči. ,,Jak znáš moje jméno?," zeptala jsem se vystrašeně. Ten muž, Lucián, vypadal pobaveně. ,,A proč jsem tady? Ty jsi mě zdrogoval nebo tak něco? Jsi nemocný! A proč...proč si nic nepamatuju?"

Všechno to vypadalo jako jeden velký vtip. Tohle přece nemohlo být reálné? Nebo jo? Nic nedávalo smysl. Všechno bylo špatně. Mé zjizvené tělo, ztráta mých vzpomínek, ten muž a pokoj...

Lucián se posadil na postel. Černý kožený náhrdelník se houpal kolem krku, když se naklonil dopředu. Měl na něm přívěšek s nějakou starou černou kotvou. Z přívěšku jsem zdvihla svůj pohled znovu k jeho očím. Měly tu nejzvláštnější barvu. Nebyly úplně modré, ale ani zcela šedé. Luciánovy ruce signalizovaly, že se vzdává a jeho oči na mě hleděly s nepopsatelnou emocí.

,,Včerejší noc jsi byla unesená mužem jménem Victor DeClaine. Nějakou dobu tě týral, což také vysvětluje ty jizvy na tvém těle." Mluvil jemně a pomalu. Mé rty se otvíraly a zavíraly jako bych byla ryba. Donutila jsem se hluboce nadechnout a poslechnout si, co říká. Ať už to bylo sebehorší. 

,,Nepamatuješ si mě, že Victorie? Utrpěla jsi ztrátu paměti. Zapoměla jsi posledních pět měsíců a proto si také nepamatuješ mě nebo jakékoliv včerejší události. Neboj se, nic před tebou nebudu tajit. Řeknu ti věci tak jak jsou, protože když jsem před tebou naposledy něco tajil, dopadlo to špatně." Najednou vypadal ještě smutněji. Byla jsem dokonale zmatená. Lítostivě na mě hleděl. 

Věděla jsem, že ten muž přede mnou říká pravdu. Nelhal. Nedokázala jsem si vysvětlit, jak jsem to dokázala. Znovu jsem si začal prohlížet své nově získané jizvy. Mé tělo bylo plné řezných ran. Na levé noze jsem měla něco, co vypadalo jako hluboké škrábnutí drápem.

Bolelo mě, když jsem se snažila vzpomenou si na to, co se stalo. Z mých spánků se začala rozléhat bolest pokaždé, když jsem se snažila si cokoliv vybavit. Cítila jsem nějakou vzpomínku, ale byla pomíjivá, Jako když rádio ztratí signál. Pamatovala jsem si hodně temna. Něco se včera stalo, něco špatného, něco zlého. Jediné, na co jsem si vzpomněla, byl jakýsi bílý flek a a dva zářivě žluté body, jako bych se příliš dlouho dívala do slunce. 

Nevěděla jsem, že pláču, dokud po mé tváři nestekla slza. 

,,Viktorie-," Luciánův hlas se zlomil. Cítila jsem nevysvětlitelnou touhu se ho dotknout, cítit jeho kůži na té své. Bylo to jako déja vu. Mé tělo na něj reagovalo způsobem, který jsem nechápala. Chyběly mi velké části mého života. Poslední věc, kterou jsem si pamatovala, bylo jak odvádím Floru do školy. 

,,Omlouvám se, lásko. Nemůžu vrátit čas zpět. Nejspíš se musíš cítit jako blázen. Jsi v Castletonu na východní straně Londýna. Byli jsme spolu...v podstatě. Žiješ se mnou. Tvá sestra Flora je na Riverwellské internátní škole. Opustili jste vaši matku před pár měsíci," šeptal Lucián. Setřela jsem si slzy z tváří a třesouc se posadila na postel vedle něj. 

,,Co - já to nechápu...co ode mě chceš?," rozhodila jsem rukama a mým ramenem prošla bolest. 

"Jmenuji se Lucián," zopakoval ten muž. Věnoval mi malý úsměv a přivinul mě k sobě. ,,Jsem pátá generace smečky Winter Wolfs. Můj, nyní zesnulý otec, byl Demetrius Nayati. Prvorozený syn nastupuje na jeho místo. Jsme jednou z nejstarších a nejmocnějších smeček v historii. Jak jsem šťastný, že má moje družka zrovna takové vlasy. Vypadáš velmi zmateně, lásko, dovol mi ti to vysvětlit. Jsem alfa smečky Winter Wolfs a ty, lásko, jsi má družka. Ptala ses co chci? To je jednoduché. Chci tebe."

Za jeho zvláštními slovy následovalo ticho. Lucián mě nedočkavě sledoval a čekal na mou reakci. Vypadalo to, že opravdu věří tomu, co říká. Šokovaně jsem na něj zírala. A pak jsem udělala něco totálně nevhodného. 

Začala jsem se smát. 

( 1121 slov )

1) Tak tohle byla poslední kapitolka týhle knížky :)! Omlouvám se, že jsem to dopsala až teď, byla jsem pár dnů bez wifi a tak jsem nemohla psát. Jedný holčině jsem slibovala, že ji vydám už včera, ale pak se mi jí kus smazalo a já byla moc unavená na to, abych ji dopisovala. 

2) Děkuju všem za vaši podporu, vážím si každý hvězdičky a každého vašeho hezkého komentáře. Opravdu. Je to ta nejlepší motivace k tomu, abych pokračovala v tom co dělám. 

3) Kdo si chce přečíst další knížku ode mě, už je na mém profilu. Zatím má jen pár kapitol, ale vypadá to slibně. Knížka bude mít okolo sedmdesáti kapitol, které jsou tak dvakrát  dlouhé jako kapitoly téhle knihy. Jde v podstatě o fantasy propojené s reálným světem a zároveň jde o romanci. Takže jestli vás bavila tahle kniha, moje nová knížka vás bude bavit taky. :D Užijte si prázdniny a čtěte! 

Vaše Luna