Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

4) Bastard

Nepamatuji si, že bych někdy byla tak šťastná, když jsem se dívala na Draycott. 

Jela jsem rychlostí, která porušovala zákon a otočila auto jako maniak na Duwart Street. Lucianovo auto bylo rychlejší, než jsem si myslela. Více než jednou jsem málem někoho srazila, ale nějakým kouzlem jsem stále ještě byla naživu. Zpomalila jsem, když jsem míjela Draycottskou knihovnu. 

Žlutá páska s nápisem Policie byla obtočena kolem jejího okraje. Nejvíce zabezpečení blo kolem uličky, kde Lucian zabil toho muže. Nikdo se obyčejně nezajímal o to, co se v Draycottu děje. Drogy a znásilňování tu byly na denním pořádku, ale policie to všechno přehlížela. Tahle vražda poskytovala městu zvláštní ochranu.

Vsadím se, že to byl nějaký superbohatý politik, koho zabil. Proč by se jinak policie zajímala o jakoukoliv zatracenou vraždu, co se tady stala? Byla to běžná událost.

Jela jsem dál kolem toho všeho rozruchu směrem k mému domu. Zchátralý bytový dům se mi objevil před obličejem. Přinejmenším ale nebyl v plamenech, jak jsem očekávala. V naději, že Flora bude nejspíše v pořádku, jsem zaparkovala a vyskočila z auta.¨

Lucian mi byl bezpochyby někde za zadkem, ale já bych bez boje nikdy jen tak neutekla. Jestli ne pro ně, tak alespoň pro Floru. Draycott by jí neposkytl žádnou ochranu ani bezpečí. Matka byla po všech jejích stránkách k ničemu, jako bychom zapomněli, že tu s námi žije jeden další člověk. Nezajímalo mě, co si o tom Lucian myslí. Flora takový život žít nemohla. Nikdy bych nedopustila, aby se mé malé sestřičce něco stalo. Byla prakticky všechno, co jsem měla. 

Schody se mi zdály delší, než obvykle. Dřevěné schody zavrzaly pokaždé, když jsem po nich přešla. Pot mi stékal po krku a košile se mi přilnula k mé zpocené kůži. Cítila jsem se nechutně, všechno mě svědilo a růžové vlasy mi při každém pohybu foukaly do tváře. Při posledních pár krocích jsem zrychlila a vběhla dovnitř bytu.

Obývací pokoj vypadal stejně, jako když jsme ho minule opouštěli. Stůl byl stále rozbitý na místě, kde do něj narazil jeden z mužů, a nebezpečné střepy z lampy byly rozházené po bytě. Matku jsem nikde neviděla. Plechovky od piva a náznaky kokainu pokrývaly podlahu spolu se srolovanými bankovkami pod špinavým gaučem. Panika svírala můj hrudník tak silně, že jsem se skoro nemohla hýbat. Přinutila jsem se chodit a vešla jsem do kuchyně. Při nevinném pohledu na Floru do mě narazila obrovská úleva.

Seděla u stolu a jedla cereálie. Kromě rozlité láhve od mléka kapajícího na podlahu, hrnců a pánví rozházených po celém prostoru a kousku cereálií na podlaze tu nebylo nic neobvyklého. V kuchyni byl sice nepořádek, ale Flora byla alespoň v pořádku.

"Viktorie!", rozplakala se. Usmála jsem se a poklekla před ní, aby mě mohla se svojí výškou obejmout. Její jasný úsměv nezmizel. Sčísla jsem jí vlásky svými prsty jemně dozadu a odvedla zpátky ke stolu.

"Kde jsi byla? Myslela jsem, že jsi mě opustila.", zahuhlala s pusou plnou cereálií. Přešla jsem k zrcadlu na chodbě, ujistila jsem se , že na ni mohu dávat pořád pozor a začala jsem si upravovat své vlasy. Mé růžové vlasy vypadaly díky světlu prosvítajícímu z okna ještě více bonbónově  zbarvené. Pot, slzy a rozteklá řasenka stékali po mých tvářích. Přešla jsem k umyvadlu a opláchla svou tvář studenou vodou.

"Musela sem něco udělat", zalhala jsem. "Ale vrátila jsem se, ne? Nikdy bych tě neopustila Floro. Co jsi udělala včera potom...potom, co nás ti lidé navštívili?"

"Schovala jsem se pod postel. Nevěděla jsem, jestli to jsou špatní lidé, Viky. Nedokázala jsem to určit. Slyšela jsem někoho křičet. Zůstala jsem pod postelí dokud nebylo ticho a pak jsem vyšla ven. Ti lidé byli i s tebou pryč. Maminka byla v koupelně. Viktorie, proč spala ve vaně? Vypadala u toho hloupě. Co jsi dělala ty?"