Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

6) Klestí a kamení

"Viktorie", varoval mě Lucian, když jsem praštila dveřmi od auta, jak nejvíc jsem mohla. Obrátila jsem oči vzhůru, když jsem kráčela ke své osobní vězeňské cele s Florou v náručí. Odmítala spát, ale taky nechtěla jít ani po svých vlastních nohou. Takže jsem musela nést svou malou sestru celou cestu až k Lucianově domu.

Vstoupila jsem dovnitř skrz dvojité přední dveře a okamžitě prošla chodbou a pak po schodech nahoru. Je pravda, že jsem sice nevěděla, kam jdu, ale aspoň to bylo daleko od Luciana. Nemohla jsem se mu podívat do očí, aniž bych zrudla.

"Tohle je teď náš dům, Viky?" zeptala se Flora jemně. Věděla jsem, že mluví s palcem v ruce. Otočila jsem se k ní a vyndala jí ho z pusy.

"Ještě na chvilku."

Zvedla svojí hlavičku a zadívala se mi do očí. "A co maminka?"

"Ehm", zarazila jsem se nad její otázkou. Popravdě jsem na naši matku moc nemyslela, dokud ji Flora nezmínila. Předpokládala jsem, že svými drogami se měla jen dobře. Jestli chce, může si pro mě za mě celý ten byt prodat. Plánovala jsem Luciana dnes večer opustit, ale rozhodně jsem se nechtěla vracet zpět do Draycottu.

Lucian by obrátil celé město vzhůru nohama.

"Budě v pohodě, ano? Můžeme ji chodit navštěvovat. Vlastně se za ní můžeme stavit dnes večer." Čím více jsem nad tím přemýšlela, tím více se mi ten nápad líbil. Alespoň uvnitř mé hlavy. "Půjdeme za ní dnes večer jen ty a já, ano? Ale nikomu to neříkej. Je to překvapení." Došlo mi, že svou matku jsem viděla naposledy předtím, než Lucianovi praskly nervy a zavřel mě do sklepa.

"Dobře", souhlasila nadšeně. odvedla jsem ji do místnosti, ve které jsem se předtím poprvé probudila. Flora zalapala po dechu při podhledu na balkon, dychtivě ze mě seskočila a přitiskla nos ke skleněným dveřím. přešla jsem k posteli. Byla ve stejném stavu, v jakém jsem ji ráno nechala. Vzala jsem všechna černá hedvábná prostěradla a odházela je pryč, dokud na posteli nezůstala jen matrace. Poté jsem vylezla nahoru a uvolnila černý baldachýn. Řetězy perel a diamantů padaly dolů a cinkaly o zem. Vzala jsem veškerá prostěradla a strčila je pod postel. Černá barva byla zbytečná. Náš život byl už tak dost temný.

Kdosi zaklepal na dveře. Flora běžela ke mě a vesele vyskočila na prázdnou postel, smějíc se sama sobě. Lucian vstoupil dovnitř. Jeho safírové oči zamířily nejdřív ke mně, pak k prázné posteli a nakonec k Floře.

"Viktorie, já tě miluju", zašeptal. Vím, že je to všechno hrozně rychlé, ale chci, abys věděla, že jsi moje družka a já tě budu chránit celý svůj život. Jdi teď doslova jediná věc, na které mi záleží. Vím, že se někdy chovám jako majetnický hulvát, ale nemůžu si pomoct. Nejsem člověk. Jako alfa musím být chladný a nemilosrdný. Ale s tebou takový být nechci a nebudu.

Beze slov? Ano.

Překvapená? Ano.

Vzrušená? Sakra ano.

"Má tě rád", Flora se za mnou tiše zahihňala. Nevinně pokrčila rameny, když jsem se k ní otočila a zadívala se za ní. Bohužel pro mě, Lucianovy zvýšené smysly sluchu to slyšely. Jen jsem zrudla, když se tiše zasmál. Přešel k nám a můj žaludek udělal pár kotrmelců.

"Ahoj Floro", řekl jemně. Posadil se vedle mě na postel a donutil mě tak opět zrudnout. Flora se sladce zachichotala a jemně bouchla Luciana do paže. Její nevinná důvěra mě překvapovala. Naprosto přesně viděla, jak se Lucian proměňuje v jedno z těch monster a ani se na to nezeptala. ve skutečnosti byla její reakce mnohem vyspělejší, než ta moje. Snažila jsem se Floře dopřát co nejlepší život. Spokojeně se usadila do Lucianova klína.