Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

14) Pět etap smutku

Ticho následovalo ta Vaughnova strašná slova. Moje srdce mi spadlo až do kalhot. Scénáře těch nejhorších možných věcí prolétávaly mou hlavou a všechny ve mě vzbuzovaly oslepující paniku. Zhluboka jsem se nadechla, neschopná jediné souvislé myšlenky. Bylo to, jako by byl zbytek mě oddělen od mého mozku. Právě jsem procházela pěti etapami smutku. 

Popírání: ,,Flora není pryč. Zkontrolovali jste celý dům? Je jí šest, ona by se nikdy jen tak nezatoulala. Dveře byly zamčené. Možná dostala hlad nebo si jen musela dojít na záchod. Flora rychle usnula, ještě něž jsme od ní odešli. Nebylo možné, aby jen tak zmizela. Jak je to vůbec možné?"

Vztek: ,,Tohle všechno je tvoje vina, Luciáne! Nenávidím tě. Už pro mě nejsi nic. Tak strašně tě nenávidím. Všechno je to tvoje vina! Bože, kdybys byl jen o trochu víc opatrnější, tohle by se nikdy nestalo! Moje sestra je nezvěstná, protože jsi ji dostatečně nezabezpečil kolem jejího pokoje! Kdo dělá něco takového? Zatraceně, vždyť jsi miliardář, Luciáne. To poslední, co jsi mohl udělat, bylo ujistit se, že se jí nic nestane. Vlastně, víš co? Není pravda, že tě nenávidím. Já nenávidím sebe. Bože, já jsem pitomá! 

Vyjednávání: ,,Možná ji můžeme dostat zpátky. Možná je pořád někde v domě. Kdybychom ji jen šli zkontrolovat dřív...zavolej někoho, Luciáne! Udělej něco. Udělám cokoliv po mně budou chtít. Možná je stále v bezpečí a živá. Možná..." 

Deprese: ,,Flora je pryč, že? Je mrtvá. Ach bože, jsem příšerná sestra. Nenávidím se. Tohle je moje vina. Byla vším, co mi zbylo a já byla vším, co zbylo jí.Nebyl tu nikdo jiný na světě. Bože, zabij mě. Nenávidím se. Chci umřít."

Nikdy jsem to nedotáhla až k Přijetí.

Panika svírala mou hruď tak pevně, že mi to způsobovalo potíže s dýcháním. Lucián něco říkal Vaughnovi, ale já je nevnímala. Nešťastné slzy si našli svou cestu dolů po mých tvářích, trhané vzlyky otřásaly celým mým tělem. 

,,Viktorie!", Luciánův drsný řev mě vtáhl zpátky do reality. Začala jsem kráčet tam a zpět před ním i Vaughnem jako šílenec, bolestivě kroutíc mýma rukama a mumlajíc nesouvislá slova o mé nezvěstné sestře. Neměla jsem ponětí, co říkám. Šok otupěl mou hlavu, způsobujíc, že se mi všechno zdálo mlhavé. Lucián popadl mou ruku a tvrdě mě k sobě přitisknul. 

,,Musíš se uklidnit!", zavrčel mi do obličeje. Jeho čisté stříbrné oči mi pomáhaly vyčistit mou mysl. Zhluboka se nadechujíc jsem se donutila uklidnit. Hysterie, kterou jsem předtím cítila, začala mizet, následovaná rozpaky z mého výbuchu vzteku. Nemohla jsem znovu takto vyšilovat, pokud jsem chtěla Floru zpět.

Ale byla jsem naštvaná.

Předpokládala jsem, že jsem s touto etapou ještě neskončila.

,,Nedotýkej se mě!", položila jsem každou svou ruku na jinou stranu jeho hrudníku a zatlačila jsem, jak nejvíc jsem mohla. Ale Lucián se ani o píď nepohnul. Pouze utáhl své prsty kolem mých rukou, dokud mi nepřišlo, že je rozdělí v půl. S tichým zavrčením je pustil a jemně mě odstrčil. Vyklopýtala jsem se ven ze dveří s třesoucíma se rukama. Lucián začal po Vaughnovi cosi pokřikovat, ale v tu chvíli jsem nedokázala sestavit žádná slova. 

Běžela jsem celou cestu k Flořině pokoji. Postel byla rozházená. Všimla jsem si, že jedno z prostěradel na posteli chybělo. Alespoň, že její únosci byli natolik hodní, že ji zahřáli. Dveře od balkonu byly mírně pootevřené. Mimo to nebylo nic jinak. Sevřela jsem kliku, čerstvé slzy mě štípaly v očích. Žluč stoupala mým krkem, trpká a bez chuti.