Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

12) Řešení? Čokoláda.

Čokoláda je skvělá, že? Čokoláda je váš kámoš. Čokoláda se s vámi nehádá. Čokoláda vás nesoudí. A čokoláda vás v žádném případě nekousá do krku. Narozdíl od určitých lidí. Ale tentokrát nedokáže ani čokoláda nic vyřešit.

Možná bych měla namísto toho zkusit pití. 

Uběhlo pět minut od doby, kdy Luciánovi hráblo a kousnul mě. Byla jsem teď v kuchyni, vzlykajíc a vkládajíc si do úst jednotlivé čtverečky čokolády. Obal čokolády byl nadepsán nápisem Silvina čokoládová kolekce. Některá z nich byla dokonce pozlacená opravdovým zlatem. Pro dekoraci. Tohle je to, co bohatí lidé dělají se svými penězi? Jak znudění musíte být abyste si kupovali pozlacenou čokoládu a koberec z tygra. 

Upřímně. 

Flora seděla na kuchyňské lince, cucajíc červené lízátko, které jí daroval Vaughn. Dokonce i šestileté dítě si všimlo, že s její sestrou není něco v pořádku. Během dalších pěti minut, jsem stála opřená o chladničku, představujíc si, jak ho vraždím.

Místo, kde mě Lucian kousnul, stále pulzovalo bolestí. Po chvíli už jsem to nemohla vydržet. S tím, jak jsem odstrčila čokoládu, jsem otevřela chladničku a vytáhla balíček mražených hrášků. Flora se na mě žalostně dívala, když jsem si pokládala mražený hrách na zraněné místo. 

,,Jsi v pohodě, Viki?", zeptala se mě ustaraně. Její sladké malé tvářičky se na mě mračily. Její šaty byly upatlané od lízátka. Vložila jsem si další kousek čokolády do úst, cukajíc sebou, když mě zasáhla ostrá chuť višní. Stírajíc si slzy z tváře, jsem přikývla. 

Nenáviděla jsem Luciána.

Se spalující vášní. 

Zrovna, když jsem přemýšlela nad způsoby, kterými by se dal zabít vlkodlak, samotný satan nakráčel do kuchyně. Samozřejmě, měla jsem vědět, že se to stane. Lucián byl jako ten záhadný spolužák ze střední. Ten, do kterého byly všechny holky potajmu zamilované. Ale teď jsme nebyly na střední. Ach, co bych dala za to, kdybych se tam mohla vrátit.

,,Viktori-"

,,Sklapni."

,,Vik-"

,,Jdi do prdele."

,,Poslou-"

,,Vypadni."

,,Můžeš prostě-"

,,Jdi si šlápnout na lego."

,,Viktorie!", zavrčel Lucián. Donutila jsem se spolknout nadávky, co jsem měla na jazyku. Lucián si povzdychl a poškrábal se na nose, jakoby se mnou ten pitomý pes měl nějaký problém. Ehm, ne. Lucián byl tím, kdo se nedokázal uvolnit a chvíli si užívat. Všechno muselo být seriózní. Všechno muselo být po jeho a já už toho měla dost. Nebyla jsem ten typ holky, co by padnul chlapovi k nohám, pro to, jak moc byl okouzlující. Nevzdávala jsem to. 

,,Proč Luciáne?"

Jeho oči se zableskly. ,,Musel jsem si tě označit dřív nebo později! Věř mi Viktorie, když ti říkám, že jsem nechtěl, aby se tohle stalo. Měl jsem v hlavě kompletně jiný scénář, opravdu. Prostě jsem...ztratil kontrolu. Ty jsi vždycky tak vzdorný malý človíček a já jsem prostě tentokrát vybouchnul. Prosím. Omlouvám se. Co mám udělat, abys mi odpustila?" Luciánův hlas byl tak jemný a přesvědčivý, že jsem mu skoro odpustila.

Skoro.

,,Můžeš mě a Floru nechat na pokoji."

Lucánovi z krku vyšel přiškrcený zvuk. ,,Něco reálného, lásko."