Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

21) Nezvěstný

Moje vlastní chrápání bylo to, co mě vzbudilo. Se sténáním jsem se překulila. Spánek byl jako bublina, která právě praskla. Mám mysl pomalu se pomalu střetla s realitou z bezesné otupělosti. Spala jsem jako mrtvá po vší tý včerejší eskapádě...jestli jsem to tak tedy mohla nazvat. Pak se ozval tichý hlásek v zádi mé mysli. Byl to zlomyslný zvědavý hlas, který byl obvykle plný špatných nápadů.

Byl Lucián vůbec živý? Jeho srdce netlučelo. Nebyly vlkodlaci obvykle formou mrtvých?

Můj mozek se stáhl při myšlence na člověka, který za tím vším stál. Posadila jsem se, protahujíc celé své těla na luxusní posteli. Slabé ranní světlo prosvítalo skrz balkonových dveří. Vážně bych si měla pamatovat, že mám příště zatáhnout závěsy. 

Dům působil tiše. Bylo to až skoro divné, sedět tu sama jen se zvukem tikajících a hodin a zvukem jemného oddychování. Po konečném zívnutí jsem se vyškrábala z postele. Tygří hlava na mě hleděla. Měla bych si také zapamatovat, abych Luciánovi řekla, ať ho odstraní. Musí existovat nějaká hranice mezi "v pohodě" a "až příliš".

,,Luciáne!" dokonce i můj hlas zněl příliš hlasitě v tak velké místnosti. Stoupla jsem si. Má zvědavost se zvyšovala. Věděla jsem, jak velká je tahle vila. Můj šepot mě nikam nedostane. Nicméně jsem měla takový pocit. Něco bylo špatně. Pot na mých dlaních. Divoký tlukot mého srdce. Bolest v mé hrudi se rozrostla, jakmile jsem bosa prošla dveřmi.

Bylo to prostě špatně. Něco bylo špatně. Lucián a já jsme sdílely pouto, pouto nekonečné lásky, jak podotkla Genie. Tu noc, kdy na nás zaútočili ti cizí muži, nás přišel zachránit, přestože Flora, já a ti muži jsme bylijediní, kdo věděli, co se dělo. Lucián prostě věděl, že je něco špatně. Cítila jsem se o to víc panicky, když jsem vstoupila do kuchyně, ve které nebylo po zlatých vlkodlačích  očích ani památky. 

,,Luciáne!" vběhla jsem do obývacího pokoje, zoufale ho hledajíc. Zasáhla mě realita. Lucián byl očividně pryč a Vaughna ani Genie jsme nemohla nikde najít. Přední dveře byly nejspíš odemčené, mohla jsem lehce manipulovat s klíčovou dírkou. Měla jsem perfektní šanci na to sebrat Floru a opustit Londýn,dokud bychom nebyly tak daleko, že by ani žádné pouto nepomohlo Luciánovi k mému nalezení. Měli jsme šanci konečně uniknout jeho dominanci, jeho manipulacím. 

Neudělala jsem to. 

Abych řekla pravdu, Luciána jsem potřebovala. Ne proto, aby mě držel naživu, ale proto, že jsem ho prostě potřebovala. Lucián se postupně stal mou oporou. Znala jsem odpověď na Genieninu otázku. Ano, milovala jsem ho. Teď, když byl pryč, tak mi to došlo. Nebyl perfektní princ z pohádky ani hrdina z knížek. Byl jen zlomený vlk, který potřeboval lásku stejně jako já. I když to znělo smutně, byla to pravda.

Nutíc se k hlubokým nádechům jsem prohledala celý dům. Na ledničce v kuchyni nebyl ani žádný vzkaz. Jeho postel byla kompletně ustlaná a bez záhybů. Taneční sál byl stejně krásný jako vždycky, jen v něm chyběl jeden muž, který hrál na klavír. Nebyly tu žádné stopy po souboji. Luciánovo auto bylo zaparkováno na příjezdové cestě.

Lucián byl prostě...pryč.

Byla jsem úplně sama. Flora byla ve škole, ale já bych ji nikdy nezatahovala do svých problémů. Genie s Vaughnem nebyly nikde vidět a já jsem neznala žádný způsob, jak je kontaktovat. Má matka mě opustila, stejně jako můj otec. Předtím jsem alespoň měla svou sestru. Teď už mi nezbylo nic. Ani muž, který mi sliboval, že mě vždy ochrání. Lucián mi řekl, abych od něj neutíkala. Ale teď se karty obrátily. A byl Lucián, kdo mě opustil.