Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

15) Nemůžeš mě ovládat

,,Victore, mám něco, co ti patří." Vytáhla jsem nefritový řetízek.

Možná to nebyl ten nejlepší nápad.

Nejenom, že Victor ztratil nervy, ale Lucián se k taky. Popadl řetízek a hodil ho Vaughnovi. Victor ze sebe vypustil hlasité nelidské zavrčení a konečně zaútočil, cílíc na Luciána, který mě zakryl svým tělem. Flora s křikem spadla na zem. Přispěchala jsem k ní, abych ji zvedla. To bylo před tím, než jsem si uvědomila, že na nás míří tak sto párů očí. 

No do hajzlu.

První černý vlk ze sebe vypustil hluboké nebezpečné zavrčení. Pot stékal dolů po mém krku. Za mnou jsem slyšela bojujícího Victora s Luciánem. Všechno to byla změť vzteklých zavrčení a nechutných zvuků těl padajících k zemi. Má kolena se zatřásla náhlým chvěním. Nemohla jsem najít kuráž k tomu se pohnout. Příliš jsem se bála toho, že na nás možná zaútočí, když to udělám. Naštěstí pro nás to tak nebylo. Zapoměla jsem, že Vaughn tu byl také s námi, dokud nevyjel po jednom z těch psů. 

Stalo se to všechno najednou. Bylo to jako když hrajete domino a jedno z nich najednou spustí všechny ostatní. 

Všechno se dělo příliš rychle. Všichni ti vzteklí vlci spěchali k Floře a mě, ale byli nuceni zastavit, když se z lesa vynořilo cosi hnědého. Byl to vlk, následovaný dalším, a poté dalším. Luciánova smečka! Mohla jsem jen přihlížet hororovému pohledu přede mnou. Jejich těla začala lítat vzduchem. Krev byla všude kolem jako voda po bazénové párty.

Bylo toho na mě moc.

Flořiny nářky mě přivedly zpátky ke smyslům. Pohnula jsem se zrovna ve chvíli, kdy kolem nás proletěla urvaná vlčí hlava. Oči se změnily zpět v hnědé, inkoustově černá srst přetrvala. Část těla, kde byla kůže roztrhlá, visela jak zpřetrhaná šlacha. Cítila jsem, jak se moje dnešní snídaně vrací zpátky nahoru. 

,,Viktorie!"

Byla jsem příliš ztuhlá na to, abych viděla, kdo volal mé jméno. Skrývajíc se vedle zruinované dodávky, schovala jsem svou tvář ve Flořiných vlasech. Vrčení a zvuky boje neunikly Flořiným nevinným uším. Obě jsme věděly, co se dělo, ale byly jsme příliš zbabělé na to, abychom se dívaly. Cukla jsem sebou, když se ozval zvuk cákance a střechu auta zahalila černá krev. Pak následoval zvuk těžkých kroků. 

Lucián se zjevil před námi, jeho dříve čisté oblečení teď bylo prosáknuto nechutnou černou tekutinou. Má pusa byla otevřena dokořán, neschopná slov. V jeho ocelově šedých očích byla jasně vidět lítost, když obtočil ruku kolem mého pasu, ale já se od něj odtáhla pryč.

Chtěla jsem utéct. Ale jak daleko by se mi povedlo dostat? Předtím jsem utíkala od Luciána. Teď jsem se snažila utéct s ním po mém boku od všeho toho nebezpečí a překážek, které mi tohle pouto způsobilo. Chtěla jsem uniknout těm zvukům smrti, které se kolem nás ozývaly, ale nikdy bychom nebyly doopravdy v bezpečí před jeho nepřáteli. Oni nás vždycky najdou. Dnešní večer byl příklad všech hororových scénářů, které mohly přijít a my oba jsme to zatraceně věděli.

Zvuky boje se pomalu začaly tišit, ale já se stále neodvažovala podívat. Můj žaludek se již kroutil strachem a nechutenstvím. Polkla jsem svou nervozitu a zuřivě jsem se na Luciána zadívala. Jeho oči se ostražitě dívaly kolem. ale uvnitř nich stále skýtaly viditelný smutek. Jeho ruka se k nám natáhla a poté znovu sklouzla dolů. Budu v hajzlu, když nechám tuhle zrůdu, aby se mě znovu dotkla. Neudělali jsme všichni dostatek chyb?

,,Je smrt odpovědí na to, jak daleko jsi schopný zajít, abys mě ochránil?" Nechtěla jsem, aby má slova vyzněla, jakože ho obviňuji, ale přesto to takhle vyznělo. ,,Protože já to neakceptuji, Luciáne. Já tohle nechci! Nechci být tvojí pitomou družkou! Naprav to Luciáne, protože já ti zaručuju, že tohle nebude fungovat. Promluv si o tom s někým. Musí být nějaká cesta, jak rozdělit tohle pouto. A já si ji najdu, když to neuděláš ty. Já nenechám lidi, aby kvůli mně umíraly."