Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

29) Lidská přirozenost

,,Ne," z posledních sil jsem zavrtěla hlavou, i když jsem věděla, že je to k ničemu. ,,Nevím, co chceš, Victore. Zabij mě, jestli chceš, už nemám pro co žít. Už ne. Když to neuděláš, udělám to já. Nebudu tady jen tak sedět, zatímco ty mi ubližuješ. Nebudu tvoje hračka. Měl bys vědět do čeho jdeš. Já nejsem slabá holka, která se dá tak lehce zlomit. Nejsem. Vyrůstala jsem v té nejhorším městě, co to jde. Naučila jsem se přežívat."

,,Jak statečné," zasyčel. ,,Už chápu, proč tě dal osud dohromady zrovna s Luciánem. Neumíš zavřít pusu. Naneštěstí pro tebe, lásko, to bude tvoje smrt," zlověstně se zasmál.

Na chvíli se odmlčel a pak znovu promluvil.

,,Řekl ti Lucián pravdu o jeho matce? O tom že ji zabil?"

,,Lháři! Říkáš to jen abys mě obrátil proti němu. Ale já už ti nikdy nebudu věřit. Tvé lži nezmění, co k němu cítím!"

,,Proč se ho potom sama nezeptáš?" zašeptal úlisně. ,,Kolik toho o něm vůbec víš, dítě? Řekl ti někdy o jeho minulosti? O tom, co udělal? Jaké monstrum ve skutečnosti je? No, hádám, že už nikdy nebudeš mít šanci to zjistit. Jaká škoda, Viktorie. Zvlášť když jsi tak krásná."

Polkla jsem. Bohužel, všechno, co teď řekl v sobě mělo trochu pravdy. Je hrozné na to myslet, před vaší smrtí, vaším posledním nádechem. Ale byla to pravda. Kdy jsme spolu opravdu mluvili? Tolik toho přede mnou tajil. Bála jsem se, že se ukáže, že Victor říká pravdu. Chtěla jsem věřit, že byl Lucián pod jeho chladnou maskou stále dobrým člověkem. Chápala jsem, že se často musí chovat bezcitně. To bylo úkolem Alf, aby přežily. Ale věděla jsem, že pod tím vším měl srdce. Musel mít. Triumfální pohled do Victorových očí ale prozrazoval opak. 

,,Tak to prostě udělej," cítila jsem, jak mi ubývají poslední zbytky energie. ,,Zabij mě."

Svým nelidským úsměvem mi ukázal své tesáky. ,,Jak se má Flora?"

,,Prosím přestaň. Nezatahuj ji do toho. Prosím tě," byla jsem žalostně slabá. 

Jeho krutý smích naplňoval místnost. ,,Drahá, o tomhle dni jsem snil roky. Družka mocného Alfy v mé moci, prosící o mé slitování." Tvrdě mě kopl do kolena. Ozvalo se tvrdé křupnutí a z toho místa se začala linout bolest do celého těla. Zatočila se mi hlava. Rozplakala jsem se. ,,Je na tebe tak krásný pohled. Věř mi, že si to užívám. Tvá bolest nevyjde nadarmo."

V životě nastávají chvíle, které prostě musíte přijmout. Například smrt. Každý jednou zemře. Je to lidská přirozenost. Já prostě jen umřu dřív, než jsem měla. Ale možná, že to tak mělo být. Možná bylo mým osudem skončit takhle. Bylo to psáno ve hvězdách už od chvíle, kdy jsem se poprvé nadechla. Můj osud byl šílený a zvrácený. Ale já ho přijala. Přijala jsem, že zemřu rukama Victora DeClaina.

Před očima se mi začalo zatmívat. Bylo to tady. Můj konec. Najednou jsem zachytila nějaký pohyb. Byla jsem příliš opilá bolestí na to abych zřetelně viděla. Dokud jsem neuslyšela zvyku trhání masa a křupajících kostí. Donutila jsem se otevřít oči a následovala jimi krvavou kaluž na zemi. Vedle ní ležela utržená končetina. Při tom pohledu se mi zvedl žaludek. 

Donutila jsem se postavit, i přesto, jak jsem se třásla. Na moment mě oslepila bolest. Před očima mi vyvstaly hvězdičky. Pak jsem uvědomila, že už tady nejsem jen já a Victor. 

Ta bílá srst...poznala bych ji kdekoliv.

,,Luciáne," zavzlykala jsem z posledních sil, které mi zbyly. Můj hlas se téměř vytratil ze všeho toho bolestivého křiku. Otřela jsem si z tváří slzy a upřela zrak před sebe, zrovna ve chvíly, kdy něco tvrdě dopadlo na zem. Ozval se nechutný zvuk křupnutí. Byl to Victor. Ale ne on celý, pouze jeho hlava v kaluži krve. Znovu jsem zakřičela a odvrátila jsem zrak od toho nechutného pohledu. Něco mě popadlo za ruku a přitáhlo k sobě. Byla jsem obklopena teplem něčího těla. ,,Luciáne..."

,,Luciáne, on ho zlomil, zlomil naše pouto," zašeptala jsem mezi vzlyky. ,,Už-už nejsme...je po všem. A-a řekl mi věci, kterým nechci věřit. Bylo to t-tak hrozné. Myslela jsem si...nemyslela jsem si, že mě najdeš. Pane Bože děkuju..." 

Moje levá noha pomalu odumírala z té bolesti. Svým způsobem jsem se ale uklidnila. Bylo po všem. A taky to bylo divné, být v rukou mého bývalého druha. Ještě víc mě k sobě přivinul. Byl cítit krví a smrtí a já to nenáviděla. Odstrčila jsem jej od sebe a znovu se rozbrečela. 

,,Už je po všem." Nic neříkal, jen se mi díval do očí. ,,Victor zlomil naše pouto. A-a taky řekl, že jsi zabil svou vlastní matku, Luciáne! A že tvůj otec zabil jeho rodinu..."

,,Opravdu tomu věříš, Viktorie? Vážně?," zavrčel. Jeho oči se zlatě zableskly. Natáhl ke mě ruku, aby se mě dotkl, ale já ucukla. V jeho očích se zračila bolest. Pak ji ale rychle zakryl svou chladnou maskou. ,,Victor se tě jen snaží obrátit proti mě. Prosím, Victorie. Nevím co ti řekl, ale není to pravda. Neodvracej se ode mě, prosím."

,,Zabil jsi svou matku?"

,,Neodpověděl, ale jeho mlčení mluvilo za vše. Jednu věc, co jsem věděla o lidské přirozenosti bylo to, že nebyla příliš silná. V momentech strachu či nebezpečí jsme zkrátka nezvládali tu tíhu. Hroutíme se a brečíme, protože je to v tu chvíli normální. Sníme o věcech, které se nikdy nestanou a nesoustředíme se na náš opravdový život. Smrt byla součástí této přirozenosti. Stejně jako krutost. 

Už jsem to prostě nezvládala. Poslední zbytky energie ze mě vyprchaly. Zhroutila jsem se. Poslední věc, kterou jsem viděla, byly zlaté oči.

( 899 slov )

Zbývá poslední kapitolka. :D