Wattpad /w MenT

Štědrý večer nastal

Pomalu jsem kráčela ke kontejneru, co krok, to vzpomínka na Honzu a náš vztah. Nechtěla jsem, aby si mě všiml, ale zároveň jsem s ním chtěla hrozně mluvit, na což rozhodně nebyla vhodná chvíle. Rozhovor mě a mého ex mezi hroby za přítomnosti našich rodičů a sourozenců se mi lákavý nezdál.

Nevím jak, ale ke kontejneru jsem došla bez toho, aby mě Honza zpozoroval. Krabičku jsem hodila dovnitř a snažila jsem se co nejrychleji odejít. Jen co jsem se otočila od popelnice, strnula jsem. Honza zvedl hlavu od náhrobku a namířil svůj pohled na mě.

Je to v prdeli! Bleskurychle jsem se sebrala a běžela k bráně, kde na mě už rodina čekala.                 ,,Jdeme." zavelela jsem.

,,No jo, jen klid, máme celý večer na dárky." uklidňoval mě táta.

Prošla jsem bránou a ještě jednou se otočila. Honzovi rodiče a sestra se pořád skláněli nad hrobem, zatímco on sám se na mě pořád díval. Z dálky jsem neviděla, jestli je jeho pohled zlostný, smutný nebo snad zamilovaný, ale šťastný rozhodně nebyl.

Doma jsme si všichni sedli kolem stolu. Máma jakožto hospodyně a tudíž jediná, kdo podle tradice smí vstát od stolu, nalila polévku a potom donesla řízky, kapra a salát. 

Obyčejně, když jím Štědrovečerní večeři z toho krásného svátečního porcelánu, cítím se jako nějaká princezna a zaplavuje mě pocit štěstí, že mám tak skvělou rodinu. Tentokrát ne. Myslela jsem zase jen na MenTa, na jeho pohled když jsem odcházela a na to, jak se asi musí cítit. Uklidňovala jsem se tím, že je to takhle lepší, že si zaslouží někoho, kdo bude vědět, že ho miluje.

Po večeři jsme rozkrojili jablko. Hvězdička. Značí štěstí do nového roku. Že by štěstí čekalo i na mě? Po tom, co jsem si hodila pantoflem a ten dopadl špičkou ke dveřím a tím oznámil, že do roka a do dne vypadnu z domu, jsem se vážně líp necítila.

Šla jsem s Alexem pro naše dárky a uložili jsme je pod stromeček k těm, které tam už dali rodiče. Pak začalo velké rozbalování, focení a tak. Jako to u nás máme každý rok, ačkoliv teď už jsme na to s Alexem dost staří.

Následovalo společné sledování pohádek a Pelíšků, při čemž jsem absolutně nedávala pozor. Znám to už nazpaměť. Byla jsem už unavená a za zvuku televize jsem usnula na gauči. Nikdo mě nevzbudil, abych si šla lehnout k sobě do pokoje. Probudila jsem se za tmy, hodiny ukazovaly půl jedné ráno. Neměla jsem klidný sen, zdálo se mi o Honzovi.

Posadila jsem se a koukala do zdi. Potom jsem se zvedla a vydala se nahoru do mojí postele. Lehla jsem si tak, jak jsem byla, na převlíkání jsem neměla náladu. Chvíli jsem tak ležela a přejížděla očima po pokoji. Můj pohled zastavil na taštičce s dárkem pro Honzu. Nevím proč, ale zase jsem vstala a došla ke stolu, kde byl dárek položený. Vzala jsem tašku do ruky.

Bez rozmyšlení jsem vyšla z pokoje jako přízrak a potichu jsem sešla schody. Celý dům spal, bylo ticho, občas pode mnou vrzly parkety. Hodila jsem na sebe svetr, kabát, čepici, obula jsem si boty. Co to sakra dělám? zeptala jsem se sama sebe a začala si boty zase zouvat. Pak mi v mozku zase přeplo a nazula jsem si je zpátky.

Odemkla jsem dveře a potichu se vykradla z domu. Nevěděla jsem, co se se mnou stalo, ale něco mě donutilo vzít dárek pro Honzu a donést mu ho teď. Nevěděla jsem, kde mám hledat, mohl být kdekoliv, například u jeho rodičů. Přesto jsem se vydala to temných městských ulic.