Wattpad /w MenT

Hřbitov

Pohled Bety: Dny ubíhaly pomalu. Hodně pomalu. A s tím se blížily i Vánoce, ovšem taky pomalu. Vánoční náladičku jsem vážně neměla, nemyslela jsem na nic jinýho než na Honzu.

Jelikož jsem měla všechny dárky vyřízené, měla jsem spoustu času pro sebe. Bohužel jsem ho věnovala právě přemýšlení o Honzovi.

Napadlo mě, že jsem úplně zapomněla na dárek pro něj, a pak zase, jestli bych mu vůbec něco dávat měla. Ten nápad s letem do Ameriky jsem z hlavy úplně vyhnala. Nakonec jsem se rozhodla, že mu koupím něco, co může uplatnit v oblasti aut, který má rád.

V krámě jsem koupila pár věcí, nějaký čistič interiérů a tak. Rozhodla jsem se, že za ním zajdu 25. prosince a dám mu to jako dárek od kamarádky.

Bylo mi divně když jsem přemýšlela o slově ,,kamarádka". Nevěděla jsem, jestli mě za ní ještě považuje, bylo to ode mě docela hnusný, takovej rozchod.

Ani jsem si nevšimla jak, ale bylo najednou 24., Štědrý den. Vzhledem k situaci, ve které jsem byla, jsem se hodně divila, když jsem se usmála potom, co jsem si to uvědomila.

Jako lusknutím prstu jsem najednou měla Vánoční náladu. Na stole v kuchyni bylo vyskládané cukroví, už tam na mě čekala horká čokoláda.

Po snídani jsme začali s mamkou vařit rybí polévku a bramborový salát. Pak jsem si lehla na gauč a zkoukla několik pohádek. K obědu jsem si pak dala jenom chleba, protože si většinou nechávám místo na večeři. To se vždycky přežeru řízků a kapra se salátem.

Odpoledne jsem zabalila dárky. Zavolala jsem Simče, pokecaly jsme o blbostech. Před večeří celá naše rodina šla na hřbitov, jako to děláme každý rok. Jenže kdybych bývala věděla, co mě tam čeká, zůstala bych radši doma.

Když jsme vešli bránou na hřbitov, okamžitě jsem si všimla Honzy. Prostě tam byl, stál u hrobu zřejmě s jeho rodiči a sestrou. Můžu mít větší smůlu? Komu se podaří potkat svýho ex na Štědrý den na hřbitově, když má kolem sebe celou svou rodinu a to samý on, komu?

Začala jsem instinktivně pomaličku couvat, i když jsem si tím stejně vůbec nepomáhala. Bylo mi jasný, že si Honza dřív nebo později musí všimnout buď mě a nebo rodičů či Alexe, všechny už přece znal.

A nebo si jeho všimnou oni. Nic z toho se mi nezdálo jako dobrá varianta. Ještě že náš hrob byl daleko od toho jeho.

,,No, tak, zapalte tu svíčku a jdeme..." popoháněla jsem rodiče a nervózně jsem přešlapovala na místě. U toho jsem se pořád otáčela na Honzu, vypadal, že o nás neví.

,,Nikam nespěcháme, máš snad hlad?" zeptal se táta.
,,No docela jo." řekla jsem.
,,Co by měl říkat váš praděda s prababičkou, co tu oba leží, ti měli za..."
,,Měli za války větší hlad, já vim." skočila jsem mámě do řeči. Každý rok říká to samé.

Konečně svíčka chytla a my mohli odejít.
,,Dones to prosím vyhodit Bety." poprosil mě táta a dal mi do ruky prázdnou korbičku od sirek.

To snad nemyslí vážně! Popelnice byla umístěná tak, že jsem prostě musela projít vedle Honzy, jiná cesta nebyla.