Ale jen tak...

285 13 0
                                    

Užili jsme si hezkou chvilku, jenže to samozřejmě nemohlo zůstat jen tak. Normálnímu člověku by to došlo hned, ale já jsem prostě já.

,,Doprdele kolik je vůbec hodin?" vykřikla jsem zděšeně.
,,Kolem osmý." odhadl Honza
,,Tak teď se modli, abys mě ještě někdy viděl živou! Jelikož jakmile překročím práh našeho baráku, rodiče okamžitě začnou plánovat moji vraždu."

Pak jsem ještě po chvíli zamyšlení dodala: ,,A dávej si bacha, aby náhodou nezrakvili i tebe."

MenT po mě švihl odměřený pohled:
,,Děláš z toho moc velkou aféru. Nebude to tak zlý..."
,,Já? Spíš rodiče ne? No to je jedno, mizim, pa."

Honza mě chytl za zápěstí a přitáhl si mě zpátky k sobě. Potom co mě obdaroval polibkem ještě řekl:
,,Ale zavoláš mi?"

Na souhlas jsem se usmála a odběhla ke dveřím.

Nevěděla jsem, jestli se mám loudat a nebo radši pospíchat. Nakonec jsem došla k našemu domu svižnou chůzí.

Pomalu jsem otevřela dveře. Táta zrovna procházel chodbou.

,,Ahoj." pozdravil mě úplně normálním tónem.
,,Ahoj?" řekla jsem trochu překvapeně.
,,Na stole máš večeři."
,,Jo, díky." skoro jsem zašeptala.

Ani zbytek večera mi nikdo na můj pozdní příchod nic neřekl. Už bylo deset a já se rozhodla jít spát. Lehla jsem si do postele a pak si uvědomila, že jsem vlastně nezhasla.

Takže jsem se zase zvedla a šla k vypínači. Někdo zaklepal.
,,Dále." vyzvala jsem dotyčného. Rozhodně to nebyl Alex, ten nikdy, ale zásadně NIKDY neklepe.

,,Můžu?" zeptala se máma.
,,Jo, jo, pojď." souhlasila jsem.
,,Hele, půjdu rovnou k věci. Je nám samozřejmě jasný, že jsi nebyla jenom
se Simčou."
,,Byla..."
,,Ne, nebyla. Jsem si téměř jistá, že jsi šla i za Honzou. Je to tak?"
,,No- no jo." přiznala jsem se.

,,Každopádně, chtěla jsem se tě na něco zaptat. Miluješ ho?"

What the fuck, kam tím míří? Rozhodla jsem se říct jasnou pravdu.

,,Samozřejmě, tě ho miluju."
,,Vážně?"
,,J-jo! Zachránil mě, nasměju se s ním jako s nikým jiným, je hezkej, milej a..." zastavila jsem se. Nenapadlo mě nic víc, čím bych dokázala, že ho fakt miluju.

,,A?" zopakovala máma.
,,No je prostě úžasnej." dokončila jsem.
,,Přemýšlela jsem, sama i s tátou, a došli jsme k názoru, že jsme se zachovali neadekvátně. Takže se s Honzou můžeš vídat, jak jen budeš chtít."

Byla jsem nadšená, ale ne tak, jak bych to ode mě čekala. Myslela jsem, že mě úplně pohltí vlna radosti, místo toho jsem se jen usmála a obejmula mamku.

Ta pak odešla a já zůstala sama se svými myšlenkami. Přemýšlela jsem pořád nad tou otázkou, jestli miluju Honzu. Myslela jsem že jo, ale teď jsem si najednou nebyla jistá...

,,Nazdar Simi! Tvoje máma mluvila s mýma rodičema?" zeptala jsem se další den Simči ve škole.
,,Ne, máma říkala, že je nikde nezastihla."
,,Tak to měli z vlastní hlavy, pak ti všechno řeknu." ujistila jsem jí.

,,Ale nejdřív se tě na něco zeptám, a odpověz pravdivě: Jak jsi poznala, že Marka miluješ?"
,,To prostě poznáš. Nejde to slovy popsat, je to takovej pocit, kdy jsi si jistá, že spolu zvládnete cokoli. Proč?"
,,Ale jen tak..."

Wattpad /w MenTTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon