Wattpad /w MenT

Konec.

,,Ach zlatíčko!" vrhla se na mě máma, jakmile jsem otevřela oči. Nebyla jsem u sebe v pokoji. Bílý strop, bílé stěny, nepříjemný zápach naprosto sterilního prostředí. Nemocnice.

Ležela jsem na lůžku, vedle něhož seděli na židlích oba rodiče, mamka ale téměř u mě v posteli, protože mě pevně objímala. Táta mě držel za ruku.

Ve vteřině mi došlo, co se vlastně stalo.

,,Kde je Honza?! Musím ho vidět!" vyšvihla jsem se do sedu. Zasyčela jsem bolestí. Na zátylku mě to pálilo. Uvědomila jsem si, že mám obvázanou hlavu.

,,Lehněte si slečno Ptáčková, musíte odpočívat." promluvil někdo po mé levé straně. Až teď jsem si všimla nemocniční sestry stojící u mé postele.

Neposlouchala jsem.

,,Co je s ním? S Honzou? Je v pořádku?!" naléhala jsem.

Máma s tátou se na sebe pomalu podívali.

,,Je mi to moc líto zlatíčko." zašeptala máma a stiskla mi ruku.

Věděla jsem, co to znamená. Ne, ne, ne, ne, ne! To nemůže být pravda!

,,Chci ho vidět!" zakřičela jsem. Po obličeji se mi začaly koulet slzy jako hrachy. ,,Mami!" Zlomil se mi hlas. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Brečela jsem a brečela a nemohla jsem přestat. Utěšování od rodičů nemohlo pomoct, natož pak utěšování od sestry.

Nadechla jsem se a zašeptala jsem: ,,Andul?"

,,Je v pořádku." pohladila mě mamka po čele.

Nijak mě to ale neuklidnilo. Byla jsem ráda, že je Andula v pohodě, ale to mi Honzu nevrátí. Nic mi ho nevrátí.

Propukla jsem v další záchvat pláče.

_________________________________________
                        O rok později

Je to rok, co Honza odešel. Jistě se dá pochopit, že jsem nemohla zůstat v Česku po tom, co se tam stalo. Nebo možná nedá...

Každopádně jsem a budu dlouhodobě pryč. S Andulou jsme se po úspěšném zvládnutí maturity sebraly a projíždíme jednu zemi za druhou.

Kde jsme vzali peníze, ptáte se? Nuže, Andulina matka bývala docela zámožná a své úspory se rozhodla uložit do bitcoinů. Jejich hodnota za těch spoustu let, co je její máma na stejném místě jako můj Honza, značně stoupla.

Všechna kyberměna připadla Andule a ta jí zpeněžila a použila k cestování.

Simona s námi nejela. Taky nemá důvod. S Markem je šťastná i v Česku, chodí na vysokou a má tam celou rodinu. Ale nezapomněla na nás. Kdykoliv jsme někde, kam může v pohodě doletět, navštíví nás.

Na Honzu nemyslím. Nechci. Zakázala jsem si to. Pokaždé bych se cítila hrozně. Ale teď, když je to přesně rok od jeho smrti, jsem udělala výjimku.

Od jeho pohřbu jsem na hřbitově nebyla. Vlastně jsem se k žádnému ani nepřiblížila. Věděla jsem, že bych se zhroutila. Ale teď jsem cítila nutkání zapálit na jeho hrobě svíčku.

Což se jevilo jako problém, jelikož jsme s Andulou byly zrovna na cestě do Finska.

,,Dnes je to rok." zašeptala jsem.
,,Říkalas něco?" zeptala se Andul, vytahujíce jedno sluchátko z ucha.
,,Říkám, že dneska je to rok." zopakovala jsem stejně potichu.

Na ruku mi dopadla studená slza. Začínala jsem brečet. Andula to zpozorovala a objala mě. Nedělá to vůbec často a tak mě to potěšilo.

,,Hele," řekla, ,,Nebyl by rád, že kvůli němu brečíš."
,,Já vím..." šeptla jsem.

A tak jsem brečet přestala...

Ahoj Okurčáčci💚
Všechno jednou musí skončit a tak ani tenhle příběh nemůže být nekonečný. Spousta z Vás mě teď jistě proklíná za to, jak jsem příběh skončila😬 Ale zase se to odlišuje od fanfikcí ostatních, ne?🤷‍♀️
Snad jste si příběh užili, a i když jste z konce možná smutní, nezoufejte🤗 Mohlo to být horší, a přeci jen, je to JEN příběh😉 Jestli z toho máte deprese (což snad ne!) jděte si přečíst nějaký veselejší příběh, popřípadě fanfikci o mafiánech plnou gramatických chyb a podobně😘 (nic proti těmto skvostům, sama si je někdy pro pobavení přečtu😊).
Nuže, mějte se krásně, a možná někdy u dalšího příběhu AHOJ!
Užívejte života