Měli by jsme vymalovat...

315 13 1
                                    

Vrátila jsem se do kuchyně a psychicky se připravila na přednášku, která taky záhy přišla.

,,Copak se to dozvídáme? Naše dcera randí s youtuberem... Pane Bože." začal táta.

,,Tati ale... Vždyť se vám líbil! Říkali jste že je milej a tak." připomněla jsem oběma.

,,To nic nemění na tom, že je to youtuber." prskla máma a pak dodala: ,,A že s tebou dělá bůhvíco!"

,,Bože mami, je mi skoro devatenáct! Můžete mě přestat hlídat jako nějakýho malýho fakana? Co na tom že je to youtuber? Práce jako každá jiná, a vydělává slušně! Viděla jsem jeho byt." bránila jsem sebe i Honzu.

Táta zděšeně vytřeštil oči: ,,Tys byla i něj doma?! Co jste tam jako dělali?"

,,Hele mě to fakt nebaví! Staráte se o mě jako o pětiletou... Jdu se učit." odcekla jsem.

,,Nesnaž se to zamluvit!" křikla máma, ale to už jsem byla v půlce schodiště. Najednou jsem se otočila: ,,Nebo vlastně ne, jdu radši ven."

,,Nikam!" zavelela máma i táta sborově.
,,Vy mi nedopřejete už ani svobodnej pohyb!" vyjekla jsem naštvaně.
,,Alespoň si pěkně rozmyslíš, s kým si příště začneš." řekl táta.

,,Žádný příště nebude, Honzu mám ráda a s ním taky zůstanu!" prosadila jsem si.

Koukla jsem po Alexovi který se na mě jen debilně usmíval. Krypl. Dupla jsem si a jako malé děcko jsem naštvaně odešla do pokoje.

Švihla jsem sebou na postel a naštvaně zírala do stropu, který byl z neurčitého důvodu hrozně špinavý. Měli by jsme vymalovat...

V hlavě mi vřela zlost. Věděla jsem, že to rodiče se mnou myslí asi dobře, ale proč tak přehání? Dalo se snad čekat, že si v tomto věku najdu kluka ne? Vlastně můžou být rádi, že k tomu došlo až teď.

Dlouho jsem přemýšlela co teď. Jednu chvíli jsem dokonce uvažovala, že zruším objednávky dárků, ale to mě rychle přešlo. Pěkně debilní cesta jak se pomstít, hmm.

Nejvíc naštvaná jsem byla na Alexe. Zřejmě si užívá, že mám problém. A co, alespoň nejsem tak neschopná jako on, který ve svých dvaceti jedna letech měl jedinou holku ve školce.

Rozhodla jsem se prostě zavolat Honzovi. Zvedl to okamžitě.

,,Ahoj lásko." pozdravil.
,,Ahoj, snad neruším... Potřebovala jsem tě zase slyšet, v domě momentálně není nikdo normální. Asi se z toho zcvoknu." konstatovala jsem a řekla mu všechno o rodičích a o jejich velice "adekvátní" reakci.

,,Nemohla bys nějak nenápadně - vždyť víš - proklouznout ven? Třeba ke mě do bytu a..."
,,To bych asi nepřežila, rodiče by mě zabili." odtušila jsem.

,,Třeba to nebude tak horký. Možná tě jen pár dní podusej a pak to bude dobrý." hádal MenT.

Tím bych si nebyla tak jistá, řekla jsem si.

,,Tak dobře." povzdechl si Honza. ,, Až budeš moct ven, tak mi zavolej, už teď mi chybíš zlato."
,,Určitě. Tak pa." ukončila jsem rozhovor a smutně típla hovor.

Jediné dobré na tom dni bylo, že už mi sundali obvaz a už jsem nemusela chodit o berlích.  Ale stejně to bylo na nic...

Wattpad /w MenTKde žijí příběhy. Začni objevovat