David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

Boy, I don't give a fuck (Part 3)

Nové přátelství Adama s Davidem bylo pro personál Urgentu překvapením. Všichni věděli o facce, kterou dal David svému bývalému v den, kdy nastoupil do práce, takže mnoho z nich nečekalo, že by se k sobě začali v nejbližší době chovat alespoň slušně. Proto v momentě, kdy se s úsměvem pozdravili, všichni kolem nich ztichli. David si toho nevšimnul, potřeboval dodělat nějaké papíry než přijede jeho další příjem. Zato Adam se spokojeně usmál. Byl to pomalý proces, ale to mu nevadilo, hlavně když to někam vedlo.

Roman Adama podezřívavě pozoroval. Když mu David řekl o nabídce přátelství, nechtěl dělat unáhlené závěry. Nečekal, že by mu David tak rychle všechno odpustil, ale věděl, že to nebyla jeho věc, takže se do toho nemíchal. Sám s Adamem příměří neuzavřel, takže nemusel předstírat, že mu nevadí. Adam jej o přátelství ani nepožádal, což na jednu stranu chápal, byl přece jenom přítel jeho ex. Na druhou stranu s ním nemluvil vůbec, ani když se potkali na chodbě, tehdy jej dokonce úplně ignoroval, jenom se usmíval. Nelíbilo se mu to, ale nebylo to nic strašného, takže si Davidovi stěžovat nemohl, protože by vypadal, že bezdůvodně žárlí. Proto raději mlčel a doufal, že se to nějak vyřeší samo a všechno bude v pohodě. To mu ale nezabránilo se na něj pokaždé mračit a nepoddat se tomu jeho 'kouzlu', které fungovalo na většinu osazenstva Urgentu, hlavně tedy na tu ženskou část.

"Proč jsi na Adama takovej?" ptal se David Romana, když spolu doma večeřeli.
"Jakej?"
"Nechci ti kecat do toho, jak se ke komu chovat, ale nemyslíš si, že by bylo lepší, kdyby ses na něj pořád nemračil? Vím, že není nejlepší společnost, ale nic špatnýho ti nedělá, ne?" natáhl ke svému příteli ruku a pohladil jej po té jeho.
"Překvapuje mě, jak rychle jsi otočil a jsi najednou na jeho straně." poznamenal akorát Roman a stáhl svou ruku k sobě.
"Nejsem na jeho straně, jen si z práce nechci dělat peklo, protože mě baví. Nejsme úplně přátelé, spíš fakt jenom kolegové, takže se k sobě chováme normálně. Profesionálně."
"My byli taky kolegové." vyjel po něm Roman, i když věděl, že to nebyl nejlepší tah.
David se zamračil a vstal. Nechtěl se hádat, takže se rozhodl raději vyklidit pole.
"Jdu se projít." oznámil svému příteli a odešel.

David vyšel před dům a došlo mu že vůbec neví, kam jít. Po chvíli přemýšlení vytáhl mobil a vytočil známé číslo.
"Čau, nešel bys na pivo?"
O půl hodiny později už s Adamem seděl v nonstopu a před sebou měl půllitr piva. Nejdřív mezi nimi bylo trochu trapné ticho, ale po chvíli se rozpovídali. Ze začátku se bavili hlavně o tom, co se dělo v práci, ale poté přešli i ke vzpomínkám z jejich společné minulosti. Pomohlo mu to zapomenout na konverzaci s Romanem a trochu se uvolnit, což potřeboval. Domů se vracel až po půlnoci.

"Kdy ses včera vrátil domů?" ptal se Roman Davida druhý den v práci.
"Pozdě."
Roman kývnul. Nechtěl se se svým přítelem znovu hádat, takže se dál nevyptával. Samozřejmě byl zvědavý, s kým David byl, ale nechtěl vypadat jako žárlivec. Až bude David chtít, řekne mu to sám. Doufal v to.

"Dostal ses včera domů v pohodě?"
David se usmál. Byl rád, že se s Adamem už normálně bavili a že se z toho otravného děvkaře znovu stával ten milý a starostlivý kluk.
"Jo, úplně v pohodě. Díky že jsi včera přišel."
"Samozřejmost," mávl Adam rukou, "Co se teda stalo, že jsi se chtěl tak najednou potkat? Nic jsi včera nechtěl říct."
"Nic se nestalo, jen jsem si chtěl pokecat." odbyl jej David, ještě svému bývalému nevěřil natolik, aby se mu svěřoval s problémy svého vztahu.
Adam pokrčil rameny, usmál se na něj a odešel. Můžou si popovídat i jindy.

O pár dní později..
Roman měl na Adama smůlu. Potkal jej vždycky, kdy to nejmíň potřeboval, jako třeba teď. Právě skončil těžkou operaci a jediné co chtěl, bylo si lehnout k Davidovi a několik hodin spát. Bohužel hned jak vyšel z umývárky potkal Adama. Lépe řečeno se s ním srazil.
"Pardon." zamumlal a chtěl odejít, ale Adam jej zastavil.
"Nevypadáte moc dobře. Jste si jistý, že to všechno zvládáte?"
"O čem to mluvíte?"
"No práce, David,.. Není to na Vás moc? Pomohl bych Vám, kdybyste chtěl."
Roman se zamračil. Nelíbilo se mu, kam tím jeho kolega míří.
"S čím jako?" ptal se podezřívavě.
"Jenom bych si vzal zpátky to, co je moje." mrknul na něj.
Jakmile Romanovi došlo, co tím Adam myslel, viděl rudě. Nebyl agresivní člověk, všechno se raději snažil řešit v klidu, ale tohle jej naštvalo. Jak si to Adam vůbec mohl dovolit? David nebyl žádná věc, kterou by někdo mohl vlastnit, a rozhodně nepatřil Adamovi. Ani pořádně nevěděl co se stalo, ale najednou jeho pěst mířila k Adamovu obličeji. Jakmile mu to došlo, nenamáhal se ji zastavit, jeho kolega si zasloužil dostat přes hubu. Zato Adam sám to nejspíš nečekal. Po ráně klopýtnul dozadu a chytil se za nos. Překvapeně se na Romana díval.
"Máte páru, to musím uznat."
Roman se otočil a beze slova odešel, měl už všeho dost.