David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be (Final)

Roman měl v hlavě větší zmatek než obvykle. Od té doby co mu David potvrdil, že je do něj zamilovaný, se mu snažil vyhýbat. Nebylo to nic proti němu, jenom nevěděl, jak se chovat. Potřeboval si to všechno promyslet, co s nimi teď bude. Když přišel od Davida domů, Zoja tam už nebyla, dokonce na stole nechala i klíče. To bylo dobré znamení, ale Roman věděl, že se s ní bude muset vídat v práci. Takže se teď snažil vyhýbat dvěma lidem. Jedno si zavinil sám, to přiznával, ale nechtěl s Davidem mluvit než bude mít jistotu že ví, co chce. Jinak by se nikam nedostali a jejich přátelství by nejspíš bylo úplně v háji. Tedy víc, než bylo teď. Uvědomoval si, že jen tak z Davidova bytu odejít nebyla nejlepší volba, ale sám si nebyl ničím jistý a nechtěl udělat nebo říct něco, čeho by mohl litovat. David pro něj byl až moc důležitý, aby jej kvůli něčemu takovému ztratil. Kdykoliv něco potřeboval nebo si chtěl jenom popovídat, jeho první kroky vedly k Davidovi. Poznal, kdy jeho přítel nebyl na sto procent v pohodě a vždycky se snažil být nablízku, kdyby potřeboval s něčím pomoct. Byl jeden z mála, komu se svěřil se svou minulostí. Tohle všechno bylo skvělé, ale Roman přece nikoho nepotřeboval. Nemohl nikoho potřebovat, co kdyby ho našli? Být se Zojou byl velký risk a to, že o něm věděla ještě větší. Nesměl se na nikoho vázat. Musel to zvládnout sám. Dříve jej představa samoty děsila, ale teď už na ni byl celkem zvyklý. Nebylo to nic příjemného, ale aspoň si mohl být jistý, že tím nikomu neublíží. Raději se bude trápit sám. Povzdechl si. Takhle si svůj život tedy nepředstavoval, tuhle samotu a nejistotu, ale co mohl dělat. Kdyby se tak mohl alespoň někomu svěřit..

Najednou se mu vybavil citát, který kdysi někde zahlédl. 'People need people.' Lidé potřebují lidi. Tehdy se tomu zasmál, protože mu to přišlo dětinské. Lidé zvládají žít sami, někteří to dokonce preferují, tak proč by potřebovali ostatní lidi? Teď mu to ale začalo docházet. Jsou věci, které sám nezvládne. Nemůže být celý život sám a odmítat všechny kolem sebe, jenom aby je ochránil. Nikdy se nikoho z těch lidí nezeptal na jejich názor, jestli to tak chtějí. Rovnou je od sebe odstrkoval, aby byl sám, a to bylo špatně. Rozhodl se. Musí jít.

David vstal a šel otevřít dveře. Neměl na Kida náladu, ale věděl, že by otravoval tak dlouho, dokud by jej nepustil dovnitř. Už se na něj chystal řvát, ale jakmile otevřel dveře, nedostal se ke slovu. Z části protože nečekal, že za dveřmi bude stát Roman, a z části protože hned jak jej Roman viděl, tak ho políbil. David ztuhnul. Byl zmatený. Už si myslel, že s ním Roman v životě nepromluví a teď tohle. Nestihl ani nijak reagovat, protože když Roman zjistil, že svým chováním Davida překvapil, hned se odtáhl, začal se červenat a omluvně se usmál.
"Promiň. Můžu? Chci ti něco říct." ukázal směrem do bytu a David jen kývnul.
Roman vešel, ale neposadil se. Jen se díval na Davida a čekal, než se probere natolik, aby zavřel dveře a otočil se k němu. Poté promluvil.
"Chci to zkusit." oznámil Davidovi.
"Jako co?"
"Nás dva. Přemýšlel jsem nad tím a mohlo by to fungovat."
David na něj překvapeně díval. Nechápal co se dělo, jestli třeba náhodou neusnul a teď se mu to celé akorát nezdá.
"Nedělej si ze mě srandu." mračil se.
"Nedělám, věř mi."
Roman se na něj povzbudivě usmál, přešel k němu a pohladil jej po tváři.
"Zkus to se mnou, prosím. A jestli udělám něco špatně, můžeš mi nakopat prdel." dodal s malým úsměvem.
To Davida nakonec donutilo se také usmát. Věděl, že to nebude lehké, ale bylo mu to jedno. Život byl moc krátký na to, aby neriskoval.
"Tak jo." usmál se na Romana a políbil ho.