David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be (Part 20)

Na Urgentu byl klid, což Davida zneklidňovalo. Obvykle tam bylo živo, pořád někoho někde potřebovali, vozili nové a nové pacienty, jenže dnes jakoby se nikomu nic nestalo. Uvědomoval si, že by si měl užívat volnějšího režimu dokud to šlo, ale nemohl se zbavit pocitu že tohle je jen ticho před bouří. Pil s Mery kávu a povídali si, když k nim přišel mračící se Bojan.
"Davide? Můžu s tebou na chvíli mluvit?"
David kývl a šli spolu dál od ostatních.
"Co potřebuješ Jirko? Tváříš se dost vážně. Něco s Bíbou?"
"Ne ne, Bíba je v pořádku, ale tvůj táta je na cestě sem. Před chvílí mi volal z auta, tak jsem tě na to chtěl připravit. Tobě se o návštěvě asi nezmínil, co?" usmíval se omluvně Bojan.
David v duchu zaklel. Jeho otec bylo to poslední, co tu potřeboval.
"Neberu mu telefony. Říkal ti, co tu chce?"
Bojan jen pokrčil rameny a rozloučil se, že má ještě nějakou práci. David se zkroušeně vrátil ke své kávě. Mery se na něj ustaraně podívala.
"Otec je na cestě sem." vysvětlil.
"Chceš krýt?"
"To ne, našel by si mě tak jako tak. Budu dělat svoji práci." usmál se a dopil.
Aby to nebylo málo měl dnes službu s Romanem a Zojou. Na Romana se těšil, ale Zojina přítomnost jej znepokojovala. Zvlášť když ráno přišla se spokojeným zlým úsměvem. Byl si skoro na sto procent jistý, že tu radost jí způsobilo něco, co jemu mohlo ublížit. Kdyby si nemyslel, že to bude i na ni moc, dokázal by si představit že jeho otce zavolala ona. Vstal a šel zkontrolovat jednoho svého pacienta. Když procházel chodbou, minul se se Zojou a Romanem, kteří šli ruku v ruce.

Čekání, než si jej otec najde bylo asi to nejhorší. Snažil se na to nemyslet a soustředit se víc na práci, ale šlo to těžko, protože byl pořád všude zvláštní klid. Rozhodl se že to riskne a zamíří za Mery, jestli něco nepotřebuje. Už když se blížil do středu Urgentu, slyšel nějaký hluk a známý hlas. Až moc známý. Tiše zanadával a přemýšlel, jestli by nebylo lepší se otočit a utéct na lékařák nebo se přidat k nějaké operaci. Nakonec se rozhodl proti a vyšel zpoza rohu. Naskytl se mu pohled na to, jak se jeho otec mračí na Mery a půlka Urgentu napjatě sleduje, co se bude dít.
"Potřebuješ něco?" upoutal na sebe pozornost David.Všichni se na něj otočili, Mery s omluvným úsměvem a jeho otec s hraným nadšením.
"Davide, jsem rád že jsi tu. Tady paní vrchní tvrdila, že nemáš čas, ani na svého otce. Prý jsi zaneprázdněný."
"Staral jsem se o pacienta, tohle je nemocnice, tady se netočí všechno jenom kolem tebe." usmál se na něj David jízlivě.
Stál opřený kousek od svého otce, takže když slyšel komentář jedné ze sester, byl si jistý, že jej Hofbauer starší také zaslechl.
"Staral? Beztak mu dělal dobře, buzerant."
Všichni co to slyšeli na moment zamrzli, včetně Davidova otce, který se vzpamatoval asi nejrychleji ze všech.
"Můžu s tebou mluvit?" ptal se odměřeným tónem, na což David neodpověděl, jen se vydal k lékařáku.Jeho otec začal mluvit v momentě, kdy Davida dohnal.
"Myslíš to vážně?! Nejen že tě to nepřešlo po tom, co ses dostal z Prahy, ale teď to o tobě i všichni ví?! Chápal jsem že jsi potřeboval být rebel a vzepřít se mi, takže sis nikdy nenašel dívku, ale nejsi na tohle už trochu starý? Takhle mě zesměšňuješ na dálku?!" rozkřikl se.
David, který zrovna otevíral dveře k lékařáku, se zastavil a otočil čelem ke svému otci.
"Uvědomuješ si, že se svět opravdu netočí kolem tebe a to co dělám, dělám pro sebe a ne abych tě naštval? Nikdo na tvoje zaostalý kecy není zvědavej, máš prostě teplýho syna a buď se s tím smiř nebo mi dej pokoj."
"Myslím že si neuvědomuješ, že tohle tvoje období je důsledek toho, že nebereš léky. Je to jen součást tvé manické fáze, nic víc. Vrátíš se do normálu, jakmile začneš brát léky jako rozumný člověk."
David viděl rudou. Normálně by podobné názory svého otce ignoroval, ale od té doby co se vyoutoval měl víc sebevědomí a tyto a podobné kecy jej doháněly k nepříčetnosti.
"Víš co? Strč si ty svoje léky do prdele a táhni zpátky do Prahy, nikdo tu na tebe není zvědavej. Nazdar." odpověděl a práskl za sebou dveřmi.
Když se otočil, jeho oči se střetly s Romanovými. Jeho přítel se na něj soucitně usmál.
"Vypadá to, že budeš po práci potřebovat panáka."
David se vděčně zasmál a sedl si na pohovku, rozhodnutý nevystrčit nos dokud jej nebude potřeba.

Jakmile mu Mery napsala že jeho otec odešel, vydal se za ní, aby jí poděkoval. Věděl, že se ho snažila krýt a i když to moc nevyšlo, byl jí vděčný. Samozřejmě se ale znovu muselo něco stát, protože ten den byl David očividně prokletý. Když přišel k Mery, veškerý hovor doktorů a sester utichl a všichni jej sledovali. Počítal že to asi bude otcovým výstupem, takže to nijak neřešil, dokud nepromluvila Zoja, která seděla na Romanově klíně a spokojeně se usmívala.