David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be (Part 5)

Druhý den ráno propouštěli Dominika domů. Když si od Davida přebíral papíry, usmál se na něj a pohladil jej po ruce.
"Doktore, můžu s Váma ještě mluvit?"
David se na něj zmateně podíval, ale kývl a společně šli kousek stranou. Zastavili se u jednoho ze sloupů, o který se Dominik opřel a zářivě se na Davida usmál. Ten zjistil, že se úsměvu černovlasého mladíka nedá bránit, nutil ho usmívat se taky.
"Tak co potřebujete?" zeptal se nakonec David po chvíli, kdy se na sebe akorát usmívali, přece jenom mu za chvíli končila služba a on chtěl konečně domů.
"Pojďte se mnou na drink."
David se zasekl v půli pohybu a zůstal na Dominika zírat.
"Cože?"
"Vy, já, rande. Pak možná sex. Nebo jenom ten drink, záleží na Vás." usmíval se Dominik, jako by mluvil o počasí.
Naopak David se už při slově rande začal vyděšeně rozhlížet, jestli je někdo neposlouchá, a při slovu sex kompletně zrudnul.
"Já.." nedokázal se vyjádřit.
"Víte co? Tady máte moje číslo, rozhodněte se v klidu sám, jestli Vám za to stojím. A kdybyste chtěl přeskočit ten drink.. stačí říct, nebyl bych proti. I když teď nejsem úplně v perfektní kondici, nelitoval byste." nadzvedl zasádrovanou ruku, s úsměvem na Davida mrknul, dal mu do ruky kus papíru s číslem a odešel.
David stál jako zařezaný, oči zabodnuté do místa, kde před pár vteřinami stál Dominik. Z tranzu jej probralo až volání Mery, že mu vezou pacienta. Rychle strčil papír s číslem do kapsy a šel k příjmu.

Pacient na tom nakonec nebyl nijak špatně, takže byl David brzy volný a mohl se jít v klidu převléct a pak domů. Věděl, že Roman před pár minutami odešel se Zojou, takže se nemusel stresovat nad tím, že s ním jeho přítel bude chtít mluvit. Než zavřel svou skříňku, ještě vytáhl papír s Dominikovým číslem a strčil si ho do peněženky, hned k vizitce od Dana, aby jej neztratil. Prošel Urgentem, rozloučil se s Mery a odešel.
Bohužel se David rozhovoru s Romanem nevyhnul. O pár dní později setkali na lékařáku a Roman vypadal, že Davida nepustí, dokud mu nevysvětlí, co se s ním děje.
"Už na mě máš čas?" zeptal se hned nabroušeně.
"Nevím, co tím myslíš." hrál nechápavého David, i když věděl přesně, o co šlo.
Den ode dne se Romanovi vyhýbal víc a víc, kromě chvil kdy spolu byli na sále nebo potřebovali konzultaci toho druhého u případu se sotva viděli. Nebo spíš Roman Davida sotva viděl. David pokaždé, když viděl Romana, viděl i Zoju, která se k vysokému doktorovi měla čím dál, tím víc. A rozhodně ne náhodou v momentech, kdy byla šance, že by je David mohl vidět.
"Vyhýbáš se mi. Od toho večera, co jsme spolu se Zojou byli na pivu, se ke mně chováš jako k cizímu. A Zoju ignoruješ úplně, pokud na ni nejsi zrovna hnusnej. Říkala mi o tom. O co ti jde?"
"O nic sakra, nemohli bychom to řešit někdy jindy? Třeba nikdy? Nebaví mě pořád všem vysvětlovat, co se mi honí hlavou. Není to ničí věc!" naštval se David.
Roman zvedl ruce, na znamení toho, že se vzdává.
"Mohli bychom aspoň jít na pivo? Máš čas zítra po práci?" zkusil ještě.
Davidovi se nechtělo. Ani trochu. Sice nechtěl Romanovi lhát, ale neměl náladu poslouchat, jak Roman básní o Zoji.
"Nemůžu."
"Proč ne? Zase výzkum?"
"Ne, mám rande."
Roman vytřeštil oči.
"Ty a rande? Znám ji?"
"Neznáš. Musím jít." řekl rychle a odešel zpět na Urgent.
Doufal, že pro něj Mery bude mít pacienta, aby se vyhnul dalšímu výslechu.

Druhý den, když přišel z práce domů, seděl David na posteli a v ruce převracel černou vizitku, kterou mu nedávno dal Dan. Zvažoval, jestli má jít. Také si vybavil Dominikovu nabídku. I když prvně zněla šíleně, nebyla až tak špatná. David ji chtěl z části využít. Potřeboval přátele a i když Romanovi řekl pravý opak, někomu svěřit se chtěl. Odhodlaně se zvedl a začal se oblékat. Možná by si dnešní večer mohl přece jenom užít.

David otevřel dveře malého baru schovaného v postranní uličce a nejistě vstoupil dovnitř. Nevěděl, co přesně čekal, ale ihned se cítil až nezvykle v pohodě. Někde vzadu hrála hudba, ale neřvala, jak to v barech bývá. Navíc to nebylo takové to otravné dunění, ani věci, které člověk slyší několikrát denně z rádia, ale něco, co by se dalo považovat za Davidův styl hudby. Tedy, kdyby nějakou poslouchal, vzhledem k tomu, že pořád pracoval a neměl na nic čas. Rozhlédl se okolo, aby našel bar. Když za ním zahlédl známý obličej, rozešel se tím směrem.
Sedl si na židli a usmál se na Dana, který se opodál s někým bavil. V momentě, kdy si jej všimnul, vyjekl a začal nadšeně poskakovat. To Davida rozesmálo. Když se uklidnil, Dan k němu s úsměvem přešel.
"Jsem rád že jste přišel. Abych řekl pravdu, moc jste na to zezačátku nevypadal. Celkově nevypadáte jako někdo, kdo by se zdržoval v našem baru." vysvětloval během nalévání alkoholu do dvou panáků, které postavil na bar před sebe.
"Všechno je jednou poprvé, nemyslíte?"
Dan kývl a podal mu jednoho panáka.
"Fair enough. Tohle je na mě. Já jsem Dan."
"David."
"Jakej je tvůj příběh, Davide?" usmál se na něj Dan.
...
"..Nikde o ní nejsou žádný záznamy, nic. Jenomže mi nikdo nevěří, ani nevím proč. Všichni jsou z ní hotoví. A ona to o mně ví. I to, že se mi líbí Roman." dovyprávěl David a kopl do sebe dalšího panáka, kterého mu pozorně poslouchající Dan nalil.
"Myslíš, že to použije proti tobě?"
"Byla by toho schopná." zamrčel naštvaně.
Dan se smutně usmál a natáhl se, aby Davidovi stiskl ruku. Ten se na něj děkovně usmál a stisk mu oplatil. Byl rád, že se někomu mohl svěřit. I když Dana znal teprve pár hodin, věřil mu možná i víc, než polovině Urgentu.
Jejich moment přerušil až člověk, který se opřel o bar vedle Davida.

"Doktore! Co vy tady? Nezavoláte.. Ani jsem neměl šanci se upravit!" zvolal Dominik teatrálně a začal si přehnaně upravovat vlasy.
"Danny! Ahoj, zlato." naklonil se přes bar a s Danem si dali pusu na tvář.
"Přišel jsem si pokecat." usmál se na Dominika David.
"Jenom pokecat? Hm, dokážu si představit víc věcí, co by se s Váma dalo dělat.."
"Nicki, tohle asi nezabere. Neopětovaná láska." vmísil se do konverzace Dan.
Dominik se na Davida překvapeně podíval, ten se ale jen zasmál a pokrčil rameny.
"Jaký věci máte na mysli?" otočil se na Dominika celým tělem.
"No můžeme začít u tykání," natáhl ruku k Davidovi, "Nick."
"David."
David si nejdřív myslel, že si jen potřesou rukou a to bude vše, ale Nick si ho za onu ruku přitáhl blíž a dal mu malou pusu. Překvapilo jej to, ale kupodivu to nebylo ani trochu nepříjemné. Těch pár panáků co měl mu dodalo odvahu zkusit něco ještě víc bláznivého, než byl zvyklý. Takže když se Nick odtáhnul a chtěl jeho ruku pustit, stiskl ji pevněji, přitáhl si ho zpět k sobě a políbil jej. Dominika tím očividně překvapil, ale v momentě se vzpamatoval a vměstnal se do Davidova osobního prostoru tak natěsno, že mu skoro seděl na klíně. Davidovy ruce se přemístily na Nickův pas a Nickovy se zabořily do Davidových vlasů.
"Ehm ehm."
Odtáhli se od sebe a otočili na Dana, který se na ně pobaveně díval.
"Tohle přede mnou neprovozujte, na to nemám nervy."
Dominik na něj vyplázl jazyk, otočil se zpátky na Davida, dal mu malou pusu a udělal pár kroků dozadu.
"Nikam mi neuteč." usmál se a zmizel v davu.

David se s malým úsměvem podíval na Dana, ten se na něj ale na moment zamračil.
"Uvědomuješ si, že tohle povede nejdál tak do postele?"
"A kam jinam by to mělo vést?" zeptal se David zmateně.
"Nick na vztahy není. A nemyslím si, že bys to mohl změnit."
"Já ale vztah nehledám. Spíš by se mi hodili přátelé. Jestli to přátelství bude i s malým bonusem, nebudu proti."
Dan si jej chvíli přeměřoval pohledem, nakonec kývl a pousmál se.
"Dobře. I tak si ale dej pozor ať se něco neposere, jsi fajn a nerad bych, aby ses tu už neukázal."
Než David stihl odpovědět objevil se vedle něj Nick.
"Tak můžem."
Chytil jej za ruku a společně odešli z baru.