David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be

Zoja s Romanem se bavili a smáli, David seděl vedle Romana a koukal do svého piva, jako by tam ani nebyl. Ale pousmál se pokaždé, když slyšel Romanův smích. Měl svého kolegu upřímně rád, možná víc, než by měl. Vlastně rozhodně víc, než by měl, až mu to svíralo srdce. Ale nepřipouštěl si to. Nedokázal to pochopit, nikdy takový pocit nezažil. Podobný možná, ale nikdy tak silný. Děsilo ho to. Neměl rád, když něčemu nerozuměl. Zvlášť když šlo o něj a o lidi, kteří mu byli nejblíž.

Když se Roman po chvíli zvedl a zamířil na záchod, Davidův pohled s jemným úsměvem ho provázel po celou cestu. Zoja si toho všimla a nepříjemně se uchechtla. Modrooký muž si jí nevšímal.
"Davide, vy si vážně myslíte, že by Vás mohl Roman někdy milovat?" usmála se jedovatě.
Oslovený sebou trhl a přesunul pohled ode dveří směrem k Zoje. Zatvářil se zmateně.
"Co? Milá kolegyně, já absolutně netuším, o čem to tu mluvíte." poškrábal se nervózně za krkem.
Zoja se s přeslazeným úsměvem natáhla pro svou skleničku vína.

"Však Vy moc dobře víte, o čem mluvím. Koukáte na něj jako ztracené štěně, když si myslíte, že se nikdo nedívá." Než znovu promluvila, trochu upila.
"Vy ho možná milujete, ale večer s ním k němu domů půjdu vždycky já. Nemáte u něj šanci. Měl byste se s tím smířit."
David se už nadechoval, že odpoví, ale v ten moment se Roman vrátil. Zoja se pohodlněji usadila a usmála se na svého přítele, když ji pohladil po ruce.
"Co tu řešíte?" mile se na Davida usmál.
"Jenom jsme si shrnuli dnešní službu. Nechám vás tu, mám doma ještě nějakou práci." Vstal, položil na stůl pár drobných a poplácal Romana po zádech, když se kolem něj protahoval ven.
"Počkej, vážně už musíš?" Romana náhlá touha jeho kolegy odejít očividně zaskočila.
Stejně ale Davida chytil za ruku a snažil se ho zastavit. Modrooký se na něj otočil.
"Myslím, že si tu vystačíte i beze mě. Nashle, kolegyně. Čau." Opatrně vysvobodil svou ruku z Romanova sevření a spěchal k východu.

Chtěl pryč. Potřeboval si to někde v klidu promyslet. Musel zjistit, co se s ním vlastně děje, proč tohle cítí a nejlépe to nějak zastavit, protože z toho nemohlo vzejít nic dobrého. Ve spěchu ani nezahlédl Zojin spokojený úsměv, natož Romanův zasmušilý výraz.

-------------------

první z několika vilkinhof povídek, může se u nich objevit nějaká návaznost (nebo další část), ale většinou to budou samostatné celky. chystám i jednu delší, možná bude mít samostatnou knížku.