David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be (Part 25)

"To jen tak odešel? Nic ti neřekl?" ptal se zmateně Dan během toho, co Davidovi chystal drink na uklidnění.
David smutně pokrčil rameny. Nějakou dobu poté, co Roman odešel z jeho bytu jen seděl a zíral do prostoru. Chvíli mu trvalo uvědomit si co se stalo, vzhledem k tomu, kolik nových informací se dozvěděl. Musel to nejdřív všechno zpracovat. Když se objevil Kid a začal se vyptávat, zvedl kotvy a zamířil do baru. Potřeboval se někomu svěřit a dostat se z domu. V baru na něj čekal nejen Dan ale i Nick s Lukym, kteří najednou byli jako siamská dvojčata, vždycky spolu. Všichni se hned začali vyptávat když viděli Davidův nešťastný výraz a on se jim rád svěřil. Když domluvil, měl pocit jako by se toho za ten jeden den stalo víc, než za posledních pár let dohromady.
"Jenom že potřebuje čas a pak odešel."
"Tak mu ho dej. Třeba na něj toho dneska bylo fakt moc, nech ho to komplet zpracovat.." radil Luky.
"Přesně. Jako je to blbec že tě tam tak nechal, ale kdyby ses mi přiznal že mě miluješ, taky bych byl chvíli mimo." souhlasil Nick, který Lukymu seděl na klíně.
"Kecáš." odporoval mu Luky.
"Fajn, ale víš jak to myslím."
"Jo, a jak?"
David je v ten moment s nepatrným úsměvem přestal poslouchat. Byl rád, že se ti dva dali dohromady, opravdu se k sobě hodili. Stejně otravní. Otočil se na Dana, který je všechny pobaveně sledoval. Z nich všech byl asi nejrozumnější, tak hledal radu spíš u něj.
"Co si o tom myslíš ty?"
"Fakt bys mu měl dát čas. Až se rozhodne co dál, ozve se ti." radil.
"To se lehko řekne, když spolu máme směny."
"Nech mu jeho prostor, ale nezapomeň, že není středem vesmíru. Nečekej, že bude hned zítra všechno jako dřív. Žij svůj život."
Jako odpověď na jeho rady David jen kývnul. Byl vděčný za každou pomoc, ale teď se chtěl už jen opít.

Druhý den přišel na noční plný očekávání. Podvědomě věděl, že by od Romana neměl čekat žádnou reakci, ale i tak nepřestával doufat. Třeba si Roman celou jejich konverzaci ani nepamatoval, rozrušený na to byl dost. Pravděpodobnost byla maličká, ale lepší než žádná. Vešel tedy na Urgent, s úsměvem pozdravil sestru, která seděla u počítače a šel se převléct na lékařák. Svého přítele ještě nezahlédl, ale tomu se zase tolik nedivil, když sotva přišel. Neměl čas nad tím moc přemýšlet, protože mu hned přišla zpráva, že vezou pacienta. Dal se tedy do práce.
Když ani po dvou pacientech Romana nezahlédl, přišlo mu to trochu divné. Rozhodl se tedy se nějak nenápadně zeptat jedné ze sester.
"Doktor Vilkin? Ten si dneska prohodil službu, na poslední chvíli mu do toho prý něco důležitého vlezlo. Potřebujete od něj něco?"
"Ani ne, jen jsem se chtěl zeptat na jednu jeho pacientku, řešili jsme spolu její diagnózu. Můžu se zeptat příště." lhal rychle.
Byl zklamaný, že dnes Romana neuvidí, ale možná to bylo lepší než kdyby se viděli a on na něj byl naštvaný.

David se s Romanem konečně potkal v práci o pár dní později. Když byl doma, několikrát mu chtěl napsat, ale nakonec se vždycky udržel. Roman se musel rozhodnout sám, bez Davidova naléhání. Vešel na Urgent a když svého přítele nikde neviděl, snažil se potlačit zklamání. Sotva přišel, byla blbost si myslet, že tam na něj Roman bude čekat. Stejně mu v hlavě zlý hlas našeptával, že si Roman znovu vyměnil službu, aby se nepotkali. Alespoň teď David z části věděl, jak se Roman cítil, když se mu tehdy vyhýbal. Byl ale mile překvapen, když vešel na lékařák a Roman tam seděl za stolem. Jejich pohledy se střetly, oba mírně překvapené.
"Ahoj.." pozdravil nervózně David a přešel ke své skříňce, aby se mohl převléct.
"Ahoj." odpověděl Roman, zvedl se a odešel.
"Doprdele." hlesl David jen co se za Romanem zavřely dveře.
Doufal, že jenom musel spěchat za pacientem, ale moc tomu nevěřil. Nevypadal, že by Davida rád viděl. Jakmile vešel, bylo mezi nimi takové nepříjemné napětí a to se Romanovi nejspíš nelíbilo. David se rozhodl, že se tím nenechá zviklat a bude se snažit pracovat jako každý jiný den. Nějak to všechno dopadnout muselo.

Večer odcházel domů zklamaný. Roman se mu až nápadně vyhýbal, kdykoliv ho viděl, otočil se a šel jinudy. A když už byli v jedné místnosti, vůbec s ním nemluvil. Ke konci služby se David začal smiřovat s tím, že všechno posral a Roman s ním už nikdy ani nepromluví. Kid v jeho bytě opět chyběl, což uvítal. Nepotřeboval slyšet jeho komentáře a narážky. Jenom doufal, že se nedostane do nějakého průšvihu. Převlékl se, vzal si z ledničky pivo a svalil se na postel. Přemýšlel komu co udělal, že teď bylo všechno tak na nic. Otevřel chat s Nickem, Danem a Lukym, aby si mohl postěžovat. Věděl, že se ho budou snažit alespoň nějak povzbudit. V tomhle se na ně mohl spolehnout. A měl pravdu, pár minut po odeslání poslední zprávy mu postupně začali odpovídat, vyptávat se a utěšovat. Luky dokonce navrhl, aby se na něj úplně vykašlal a našel si nějakého kluka v baru. I když to byl vtip, David si to nedokázal představit. Život kompletně bez Romana? Pochyboval, že by to zvládnul.
O pár hodin později se ozvalo naléhavé klepání na dveře. David se na ně z postele zamračil. Nechtělo se mu zvedat, ale věděl, že to nejspíš bude Kid a ten by se jen tak nevzdal. Vstal a otevřel dveře.