David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be (Part 22)

Roman seděl a pozorně poslouchal. David se mu to celé snažil vysvětlit, nebo alespoň to, co mohl. Nechtěl, aby na něj byl jeho přítel ještě víc naštvaný, proto Zojinu účast v příběhu omezil na minimum. I když věděl, že jí Roman přestává věřit, rozhodně by nevěřil Davidovi, kdyby mu teď řekl co všechno Zoja udělala. Navíc by to znamenalo přiznat se k tomu, že je do něj zamilovaný. To nepřipadalo v úvahu, takže se to snažil obejít jak jen to šlo.
"Takže vy jste spolu nikdy nechodili?" ujišťoval se poté zmatený Roman.
"Ne." usmál se David.
"Potřeboval jsem se nějak vyoutovat a Danny navrhl ať s Nickem předstíráme, že jsme pár." vysvětloval dál.
Romanovi se ulevilo. Přiřazoval to k tomu, že alespoň David nemá zlomené srdce, když s Dominikem nikdy nechodil.
"To ale neznamená, že jsme spolu nikdy nic neměli." dodal David a mrknul na Romana.
Řekl si, že když už toho přiznal tolik, proč ne i toto. Roman se na moment zaseknul ale hned se zase vzpamatoval.
"Díky, že jsi mi to vysvětlil. Víš, že jsi mi to mohl říct i dřív, že jo? Jsme přátelé a aspoň bych se nemusel starat, jestli ti někdo neláme srdce." usmál se na něj.
David kývl. Věděl to, ale fakt, že pro něj byl Roman tak důležitý, mu v tom bránil. Nechtěl ho ztratit.
Přiťukli si lahvemi s pivem. Kid, který si v polovině Davidova vyprávění nasadil sluchátka, protože jej to přestalo zajímat, si je sundal a promluvil.
"Už máte všecko jasný? Já jen že za chvíli začíná hokej, tak jestli budete koukat se mnou."
Oba dospělí se rozesmáli.

Roman v noci přišel domů v dobré náladě, s Davidem bylo vše v pořádku a konečně o něm věděl zase o něco víc. Doufal, že ona dobrá nálada bude trvat co nejdéle. Bohužel na něj v bytě čekala naštvaná Zoja.
"Ahoj." usmál se na ni.
"No ahoj, kde jsi tak dlouho byl? Chtěla jsem nám udělat večeři." ptala se hned nabroušeně.
"Promiň, byl jsem s Davidem. Měla jsi napsat, přišel bych dřív."
Snažil se ji uklidnit, neměla důvod být takhle naštvaná když se nic tak hrozného nestalo. Zmínka o Davidovi ji ale ještě víc rozčílila.
"Zase s Davidem? Co jste dělali? Utěšoval jsi ho, že je ten jeho děvka? Jsi pořád s ním, ani si nepamatuju, kdy jsme spolu strávili večer!"
"Zojo, David je můj přítel a rád s ním trávím čas. Potřeboval jsem se ujistit že je v pořádku, to přátelé přece dělají. Jestli chceš, můžeme si udělat hezkej večer teď." usmál se na ni.
Přešel k ní a chytil ji za ramena, aby se mu dívala do očí a políbil ji na uvítanou. Pod jeho doteky se trochu uklidnila, už se ani moc nemračila.
"Už jsem všechno jídlo uklidila, ale aspoň si můžeme sednout a povídat si. Dáš si čaj?"
I když na čaj neměl chuť, kývnul. Nechtěl se hádat, takže se rozhodl neodporovat. Sedl si tedy ke stolu a čekal. Zoja uvařila dva hrnky a postavila je na stůl. Poté si sedla na židli vedle romana a usmála se na něj.
"O čem jsi chtěla mluvit?" ptal se jí.
"Narazila jsem na jeden zajímavej výzkum a chtěla jsem ho s tebou probrat, polovina zdrojů byla v ruštině, takže tomu určitě budeš rozumět víc než já."
Roman se na ni překvapeně podíval. Váhal. Nechtěl řešit nic co mělo spojitost s Ruskem a medicínou, ale jestli mu to pomůže uklidnit vztah, dokázal se obětovat.
"Můžu to zkusit, ale nevím jak moc ti pomůžu, už jsem spoustu ruských pojmů zapomněl. Pokud to není neurologie, budu toho vědět jen o něco málo víc, než ty."
"To je perfektní, protože jde o neurologii." usmála se vítězně Zoja.
"O co přesně jde?" ptal se opatrně.
"Byl to článek, zmiňoval použití neurotransmiterů v neurologii a že to někde v Rusku zkoušeli. Slyšel jsi o tom, když jsi tam žil?"
Roman ztuhnul. Tohle bylo jediné téma, o kterém odmítal mluvit. Než promluvil, upil čaje a zvedl se.
"Promiň, ale o tomhle jsem slyšel snad jenom jednou a až tak moc mě to nezajímalo, takže jsem dál nepátral. Půjdu se osprchovat." odpověděl a rychle odešel do koupelny.
Zoja si poraženě povzdechla.