David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be (Part 12)

Roman naštvaný nebyl. Tedy alespoň se tak tvářil, i když jeho obličej byl tak nečitelný, že si David nebyl jistý ničím. Když se převlékl a přišel zpět na Urgent, Roman se na něj sotva podíval a poté už musel k případu, takže si toho moc neřekli. Rozhodl se, že si promluví až všechen ten chaos trochu ustane. To, že měli všichni plno práce ale nikomu nezabránilo v tom, aby na Davida pořád tak zvláštně zírali. Dřív by si toho ani nevšimnul, ale poslední dobou se naučil vnímat emoce lidí kolem sebe. Ne že by ho najednou všichni zajímali, ale zjistil, že mu to docela pomáhá s vyhodnocením situace, na kterou by dřív šel vědecky a kompletně bez citů, což ho nespočetněkrát dostalo do situací víc trapných pro lidi okolo, než pro něj, protože jemu to bylo jedno. Poté, co viděl Růžičkovou dělat to samé, se ale snažil být trochu ohleduplnější, ať už jen z toho důvodu, aby je ostatní nesrovnávali. To bylo jediné srovnání, které by asi neustál. Volání Mery jej vytrhlo z přemýšlení, tak rychle vstal aby si mohl přebrat pacienta. V duchu se modlil, aby k němu nikoho dalšího nepřidávala, neměl nervy na žádné blbé vyptávání, které se dalo očekávat po jeho ranním příchodu. V následujícím momentě si potvrdil, že Bůh neexistuje, protože mu Mery se soucitným úsměvem oznámila, že k sobě dostane Růžičkovou. Skvělé.

Na box vešel sám, sestra už uvnitř připojovala pacienta na přístroje a Saša byla teprve na cestě. Začal prohlížet pacienta a s úlevou zjistil, že na tom nejspíš není tak zle, aby musel s Růžičkovou na sál. I tak ale nechal udělat několik vyšetření. Pacient na tom možná byl líp než jak vypadal, ale dokud to neměl ověřené, žádné ukvapené závěry dělat nehodlal.
"To byl Váš přítel dneska ráno?" promluvila najednou sestra do ticha.
David se na ni překvapeně podíval. Nečekal, že by se jej někdo zeptal takhle přímo, a že to byla zrovna sestra, se kterou nikdy neprohodil ani slovo které by se netýkalo práce, jej zaskočilo. Prohlédl si ji. Vzpomněl si, jak mu jeho přátelé říkali, že podle řeči těla se dá celkem dobře poznat, jaký na něj má daný člověk názor. A zrovna z tohohle člověka moc dobrý pocit neměl. Než stačil odpovědět vešla Saša. Ani to ale sestru nezastavilo a znovu promluvila.
"Všichni jsme věděli, že s Váma není něco v pořádku, ale že to bude až takhle.."
"No to je super, že se o mě tak staráte, ale pacient tu čeká na ta vyšetření, takže sebou hoďte." odpověděl jí lehce nabroušeně.
Sestra se zamračila a odešla, takže na boxu zůstali jen David se Sašou, která si nezaujatě prohlížela pacientovy papíry.
"To musela být pěkná pecka. Slyšela jsem, že to auto bylo na šrot. Děláte mu i testy na alkohol?"
"Žádná jízlivá poznámka?" zeptal se jí David překvapeně.
"Je mi jedno s kým spíte, když mě necháte dělat mou práci." ani nezvedla hlavu od papírů, "Co ty testy?"

Když největší chaos konečně ustal, David si šel na chvíli odpočinout na lékařák. Nečekal ale, že tam narazí zrovna na Zoju, která k němu stála zády a telefonovala.
"Ale to není tak lehký, Hynku! Nesmím ztratit jeho důvěru a bez jeho poznámek se dál nepohneme. ..No. ..Já tebe taky. Ahoj." položila to a otočila se k Davidovi.
Chvíli vypadala zaskočeně, ale hned se na něj zamračila.
"Volal mi otec. Co tu vůbec chcete?" vyjela na něj.
David se na ni díval se zvednutým obočím.
"Přišel jsem si sem sednout, jsme přece na lékařáku. A popravdě jsem doufal, že se Vašemu příjemnému hlasu dnes vyhnu."
"To, že o Vás teď všichni ví, co jste zač, Vám s Romanem nijak nepomůže. Divila bych se, kdyby s Vámi od teď vůbec vydržel delší dobu v jedné místnosti. Bavil se s Vámi jenom protože musel, nebo možná ze soucitu, a teď jste mu dal skvělej důvod, proč ani to už dělat nemusí. A ten Váš kámoš, co jste ho nějak donutil, aby to s Váma zahrál, z toho má akorát ostudu, navíc-"
"Víte co? Jděte do prdele." zastavil její monolog David, opravdu na ni neměl náladu.
Po jeho odpovědi se Zoja zarazila, nejspíš nečekala, že by se jí začal bránit. Tvářila se, jako by se snažila vymyslet tu nejjedovatější odpověď, ale plán jí překazil Roman, který zrovna vešel. Zojin výraz se v tom momentě kompletně změnil, začala se nevinně usmívat, ihned šla svého přítele přivítat pusou a pak se slovy, že ještě musí něco vyřešit s Mery, odešla. Roman se pak posadil na židli naproti Davidovi. Nadechl se, ale než stačil promluvit, přišlo Davidovi několik zpráv.

Nicki <3 <3:
@david kdy všichni oslavíme ten tvůj coming out?
vím že jsme trochu slavili včera
ale to jsme nebyli všichni
prosíím
pls
pls

Danny:
Odsouhlas to nebo mě z něj trefí

David:
Dobře, v pátek?

Po jeho zprávě následovala lavina 'ok' a konverzace v chatu se přesunula k jinému tématu, které Davida momentálně nezajímalo. Když zvedl hlavu od mobilu, Roman se na něj zvláštně díval.
"Co to bylo dneska?" zeptal se nakonec.
"Máš na mysli něco konkrétního?" ptal se David, i když přesně věděl, co má jeho přítel na mysli.
"Kdo to byl dneska na Urgentu?"
Kdyby Romana neznal, myslel by si, že žárlí. Ale to byla blbost. Ať už to bylo cokoliv, začalo mu to lézt na nervy.
"Nick. Už jsi skončil s tím výslechem, nebo chceš ještě něco?" zvedal se k odchodu, neměl na tohle dohadování náladu.
"Počkej! Promiň. Nemohli bychom jít na pivo? Jako za starých časů? Nebo jenom tak k tobě, pokecat. Dneska?" prosil Roman.
"Tak jo, dneska by to asi šlo."