The Way To Our Love

-37-

O deset dní později
Jsem zničená, už se sotva držím na nohou, za těch deset dní se toho tolik změnilo. Mell se na mě naštvala, z toho důvodu že se tahám podle jejich slov s tou bestií, co si říká sportovec, nechala jsem ji při tom, že jsem celou tu dobu byla slepá, a že všechno co se mi stalo, jsem si jen vymyslela. Kupodivu mi to asi i uvěřila, naštvala se, a neprohodila se mnou  ani půl slova. Scott se hned ten den záhadně dozvěděl, že jsem s Bradem, neunesl to dobře. Ani já jsem na tom nebyla nejlíp, jediný co jsem si od Scotta zasloužila, byla věta, která mě celých deset dní pronásleduje, na každém mém kroku, nebo při každém pohledu na člověka, kterému patřilo celé mé srdce. Věta která mě ranila, na tolik, že jsem i sílu bojovat, ztratila.
"Zničila jsi mě, už tě nechci nikdy vidět". Tato věta, ve mě vyvolala i pocit, že už nemá smysl. Smysl napravovat již to, co už je dávno ztracený. Hned ten den, kdy se moji přátelé otočili zády ke mě, se jeden člověk z party neotočil.  Dostala jsme obraz mě a Marry, jak sedíme vedle sebe, a smějeme se. Hřejivý to pro mě pocit byl. Jak dokázala jednou kresbou, vystihnout tolik emocí, který jsem spatřila v onen obrazu. Stacey se neptala, a já ji za to byla vděčná, opravdu vděčná. Většinu času pokud jsem nemusela být s ním, jsem trávila s Marry, nebo taky u jezera, kde bylo naše první i poslední rande se Scottem. Kolikrát jsem si říkala, že jsem vyplakala snad několik oceánu, když jsem jen seděla, a nechala jim volný průběh. Jestli mi to pomáhalo? Ani náhodou, spíš to byla emoce jedna za druhou, a ta mě nutila to ze sebe dostat formou slz. A když už jsem si říkala že to tělo nemá kde brát, objevil se další problém, který si slzy našel, a opět je pustil ven. A takhle to šlo pořád dokola.  Jídlo pro mě představovalo něco až moc odporného, jediný co jsem do sebe dostávala ze všeho nejvíc byla voda. Byla jsem oslabená, ale to oproti tomu jak mizerně jsem se cítila, to bylo nic.  Nedostatek spánku, se na mě začal podepisovat taky. Jezírko, to překrásné místo, které  bude zachované. Lehla jsem si do trávy, nic pro mě nepředstavovalo v tu chvíli jako odpočinek lepší místo. Únava mě přemáhala, a já se jí nechala podat. Zavřela jsme oči, a nechala se unést, do říše svým snů.

Pohled Scotta
Nikde, ať jsem se koukal kam jsem chtěl, nikde nebyla. Začínal jsem dost panikařit, ať jsem na ní byl sebevíc naštvaný, pořád to byla má malá květinka. Ta kterou z celého svého srdce miluji.  Jenže naposledy jsme jí viděl u snídaně, ani se jí nedotkla, jediný čeho se dotkla byl čaj. Asi po deseti minutách se sebrala, a odešla. Byl jsem znechucen, když ji ten Brad chytl za ruku, a přitáhl si ji k polibku. Jenže ona se na něj jen nuceně usmála, a odešla. Snažil jsem se, z Mell něco dostat. Jenže ta věděla asi tak jako já.
Nic.
Pomalu jsem ztrácel naději, že by se to mezi námi mohlo ještě někdy urovnat. Uchylovalo se k deváté večer, seděl jsem před hlavní budovou, a vyhlížel ji ze všech stran. Jenže nic.
Ani menší náznak toho, že by se od někud vynořila. Musel jsem, jednat. V pokoji nebyla, u babičky taky ne, sestra tak ta začala šílet, hned jak jsem se zeptal jestli není sní. Musel jsem ji uklidnit, že někde je, jen já ji nemůžu najít. Došel jsem do svého pokoje, kde byl Luke a Mell, od prvního dne co jsme zjistili, že Cait je stim blbečkem, to Mell dost zničilo, nechápal jsem proč, ale i když jsme se optal odpovědi jsem stejně nedostal.  Od toho dne se Luke stal jejím přítelem, to jim to trvalo. Když jsem je spatřil, v objetí, jak sedí na postely, a povídají si, bodlo mě u srdce. Ne z toho že jsou oba šťastný, ale z toho že já, jsem o takové štěstí přišel. Když si mě ty dvě hrdličky všimli, utichli, a já měl šanci.
"Mell nevíš kde je květinka? Teda chtěl jsem říct Caitlin"  ty dva se na sebe podívali, a pak se zadívali na mě. Slova se ujal Luke.
"Kámo nevím, od snídaně jsme ji neviděl" odvětil.
"Ani já jsem ji nikde nespatřila" To jsem jen kývl vzal jsem batoh do něj deku a vodu, do ruky jsem si vzal ještě jednu deku, a odešel jsem. Ještě na mě něco volali, ale já už je neposlouchal. Jediný místo mě napadá, a tam jsem se taky vydal.
Začala být tma, a já opět ztrácel tu naději, kterou jsem zrovna teď potřeboval. Už tam skoro budu. Po chvíli jsem tam opravdu dorazil, rozhlížel jsem se okolo sebe, ale nikde nikdo. Tak tu asi není. Rozsvítil jsem si mobilem, abych aspoň něco málo z té tmy viděl, a v tu chvíli jsem ji spatřil. Ležela nehybně na zemi, okamžitě jsem k ní přiběhl. Zkoumal jsem ji pohledem, ale jen poklidné ležela. Asi tu usla, jak je jejím zvykem, takhle usnout venku. Nebylo tomu poprvé, co se to stalo. Z mých myšlenek, mě vytrhl její tresoucí se hlas, mluvila ze spaní, nejspíš měla noční můru.
"prosím ne, nedělej to, já tě prosím, udělám cokoliv, jen jim neubližuj" začala křičet, a já musel zakročit. " květinko, v pořádku, je to jen sen, jsem u tebe" snažil jsem se jí uklidnit, a přitom ji hladil po vlasech, věděl jsem že ji to uklidňuje. Po delší chvíli se opravdu uklidnila, a spokojeně, zase podřimovala. Nechtěl jsem ji budit, a přenos by asi taky nevyšel, jaká tma začala být, jedině řešení dneska přespím pod širákem. Vzal jsem z batohu deku a položil ji pod nás , a  druhou dekou jsem nás oba  přikryl.
*************
Zpěv ptáků, čerství vítr, a příjemná píseň  vln vody. To všechno jsem dokázala vnímat. Buď se mi to zdá, nebo jsem usla u jezera. Než jsem si své myšlenky stihla promyslet už jsem seděla. Opravdu jsem usnula u jezera. Jenže jsem tu nebyla sama. Jsem si jistá že jsem tu usnula sama  jenže můj pohled padl na spícího Scotta. Počkat cože Scott? Byla jsem zmatená, a zároveň překvapená. Asi začínám mít halucinace. Už i moje oči, mě klamou. Jenže Scott se mírně pohnul, a moje verze o halucinace, byla pryč. Úplně zmizela. Když jsem si uvědomila, že tu opravdu leží, vedle mě. Se mnou. Strach mi nedovolil ho vzbudit, a odejít jsem taky nechtěla. Konečně po deseti dnech jsem ho měla u sebe, mohla jsem ho vidět, letmo se ho dotýkat, vždyť já vedle něho ležela celou noc, a ani o tom nevím. Bylo vidět že dospává nedostatek spánku, a já byla ráda že se může vyspat, a já na něj můžu koukat. Bylo mi jedno kolik hodin vlastně je, já viděla před sebou anděla, zkoumala jsem každý jeho rys obličeje, každý detail, abych si  ho mohla co nejlépe zapamatovat. Jeho blonďaté vlasy mu trčeli do obličeje, vadilo mi to, překáželi mi tak v mém výhledu. Pomalu jsem je odstrčila na bok, jenže v ten moment se Scott probudil. Okamžitě jsem stáhla ruku k sobě, a rychle si sedla. Jenže Scott mě stáhl okamžitě k sobě spátky. Takže jsem ležela a dívala se do těch úžasných modrých očích, který mi prozrazovali úplně všechno. Vztek, spokojenost, radost a něhu. Nemohla jsem tomu uvěřit, přesto že mi řekl tu ošklivou větu, opravdu to tam vidím. Ty malé jiskřičky, které tam září. Ani jeden z nás nic neřekl, ticho mělo svoje kouzlo, a já za něj vlastně byla i ráda, v tuhle chvíli bych stejně nevěděla,co říct. Dívali jsme jeden druhému do očí, a vyměňovali jsme si své pocity. Scott se najednou zarazil, a to ticho přerušil.
" Já nemůžu" zašeptal, spíš jako by to řekl jen pro sebe, ale já ho stejně slyšela. Lehla jsem si na záda, a za dívala se na nebe, neměla jsem k tomu cokoliv říct, měl pravdu, já ho odehrála, a teď nesu ten nejtěžší trest, a to přežít svůj život bez něj, a být po boku té stvůry. Jenže Scott mě okamžitě vyvedl z míry, slova má co vypustil.
" Nevydržím být vedle tebe, a ne moct se tě dotýkat" překvapeně jsem se na něj podívala, cítila jsem to stejně, jenže jeho ochrana byla na prvním místě. Jenže on mi ten prostor chránit ho nedal, když spojil naše rty, tak hebké. Byl to chtíč a vášeň v jednom, naše rty do sebe zapadly, jako puzzle. Jakoby pro sebe byly stvořený. Už to enbyl jemný polibek, ale dravý.
" potřebuji tě" dodal, a já věděla že už ne odejdu.
**************
"Můžeš mi laskavě říct, kde jsi celou noc byla, a proč s tebou vyšel Scott z lesa?" hned jak jsem přišla od rybníku, mě Brad stáhl k sobě, hrubě mě držel za ruku, až to opravdu bolelo.
" Usnula jsem u rybníku" odvětila jsem, a doufala že se uklidní. On však nadzvedl obočí, a hned ho uvolnil, tak jako svůj stisk na mé ruce.
"Omlouvám se zlato, jen jsem měl strach, můžeš mi po obědě to jezírko ukázat?" zeptal se, bylo to zvláštní, takhle se nikdy nechová, Teda ano ale to jen na začátku. Zamračila jsem se, ale on svůj pohled na mě nezměnil.
"Jistě" Odpověděla jsem.
" tak odpoledne krásko" dodal a vlepil mi malou pusu na tvář.
Co to sakra bylo? Že by se vzpamatoval, začínala jsem věřit, že by si uvědomoval že ubližováním nic nevyřeší.  Zajímalo by mě co odpoledne přinese.

Ahoj tak jsem vám tu chtěla dát ještě jednu, je to takové normální, nechtěla jsem, přesto jsem ji sem dát musela, protože nás čekají už poslední 3 kapitoly, doufám že se vám líbí, jako mě,  snad mě neukamenujete, že už se uchylujeme ke konci. Vaše T.