The Way To Our Love

-21-

Pohled Scotta

Nutně jsem jí potřeboval vidět, sice jsem sní usnul v náručí, a ráno jak se jí nechtělo stávat, ale já se musel ujistit ,že jí nic není. Po tom včerejším večeru, co jsem jí viděl, si moc nejsem jistý, že jak ona  tvrdí , že je v pohodě. Něco mi tají , a já musím zjistit co to je. Spatřil jsem jí u oběda, seděla s mou malou Tory, s mou malou sestřičkou. Dívala se na ní, a usmívala se. Při pohledu na ní , jsem se musel usmát taky, dlouho jsem jí neviděl, se tak smát, snad ještě když byla na živu máma. Sledoval jsem její obličej, její úsměvy, i to jak uvolněná se cítila. Užíval jsem si to, tuhle podívanou na moje dvě princezny, než však moje sestra sklopila pohled k nohám. Znejistil jsem, tenhle pohled až moc dobře znám, nelíbil se mi sakra ona se pořád jen trápila, pořád si to připomínala, moje malá citlivá sestřička. Ztuhl jsem, když jsem spatřil  i její slzy , já za ní musel. Musel jsem, já jí  slíbil, že tu pro ní vždycky budu. Vstal jsem, jak jsem chtěl za nimi jít, Ale vyrušil mě známí hlas. Otočil jsem se, a spatřil v celé své kráse příšeru, bože už jen ten hlas je pro mě otravný, než sama ona. Propaloval jsem jí pohledem, za ty roky už pochopila že to je signál že nemám čas, ale tu praštěnou holku to vůbec nezajímalo, nenechala se odstrašit a pokračovala mým směrem. Když už stála přede mnou, neřekla ani slovo, vzala mě za ruku a táhla někam pryč. Zastavila se u lesa, nechápavým pohledem jsem se na ní podíval a čekal.

"Běž si srovnat myšlenky, jen běž, a hlavně se mi nikde nezatoulej, a do konce poledního klidu ať jsi zpět"

Pochopil jsem, pochopil jsem že věděla, sakra však ona mě znala, jak vlastní boty.

"Děkuji ti Mell"

Usmála se na mě a otočila se a odcházela, udělal jsem něco podobného, nadechl jsem se a rozeběhl se do lesa.

****************

Ta volnost a svoboda, kterou jsem cítil když jsem šel do pokoje, abych se mohl jít umýt a převléknout.

Když jsem byl hotový, sešel jsem dolů a šel směrem ke kuchyni, když v tom mi někdo skočil na záda.

"Ale ale, tady už je někdo zase v klidu, tak jaký bylo hopsání?"

Donutila mě se zasmát, ona  toho s tím hopsáním nenechá, Mell totiž běhání, říká hopsání, sice nevím jak jí tohle napadlo, ale vždycky mě tím rozesměje.

" Super! a jak ses tu měla zatím ty příšerko?"

Snažil jsem se zadržet smích, ale nešlo to.

" Nic, se tu neděje, a přestaň mi říkat příšero!"

To už jsem vybuchl smíchy úplně. Chtěl jsem jí na to něco odpovědět, ale vyrušil mě jiný hlas.

"Scotte"

Otočil jsem se za hlasem, co křičelo mé jméno, Mell jsem opatrně položil na zem, a jak rychle úsměv přišel, tak rychle  ze rtů i  zmizel. Když jsem spatřil, jak ke mě jde naštvaná Marry. Marry je  pro mě něco jako babička, a kamarádka v jednom. Vždycky mě vyslechla, a následně i pomohla, byla tu vždycky s Hawardem  pro nás, když Howard odešel, chtěla být sama, ale když odešla máma, řekla otci že to sám nezvládne, už jen kvůli práci, tak se nastěhovala k nám, je to nejlepší babička na světě ale když je naštvaná to se jí bojím i já. Přišla ke mě a spustila.

"Potřebuji mluvit s Dylanem, nikde ho nemůžu najít, můžeš mi říct kde je?"

Zadíval jsem se jí do očí,  byla tam panika i starost. Něco se děje, pokaždé když se něco stalo, nebo se jí něco nezdá, tak mluví s tátou. Vždycky když ho potřebovala, a nemohla najít, šla za mnou. Jako bych já přesně věděl, kde se můj táta nachází. Otevíral jsem pusu, že jí na to odpovím, když jsem zaslechl zvuk auta. Otočili jsme se všichni směrem odkud šel ten zvuk. K budově přijelo  tátovo auto.