The Way To Our Love

-22-

                                                                                  *************

Čas ubíhal, ale nás to netrápilo, povídali jsme si o všem možném. Tak dlouho jsem se tak nenasmála jako teď. Asi hodinu po Mell přišla Stacey. Užívali jsme si společnou chvilku. Mell mi pověděla že ráda hraje basketbal. To mě velice překvapilo, vyprávěla mi, že jí to ze začátku vůbec ale vůbec nešlo. Pokaždé, když jí někdo přihrál, odrazila to hlavou, protože byla menší než všechny v týmu. Když jeden výbuch smíchu přestal, zase se objevilo něco, co ho spustilo. Bolelo mě celé břicho, od smíchu. Stacey nám přišla říct, že Dylan dal do večera volno, a večer nás seznámí s novým programem, co se bude dělat každý den po večeři. Mell se najednou zvedla, jakoby si na něco vzpomněla. Vzala knihu, co byla na stole a podala jí směr ke mě. Zvedla jsem překvapeně obočí a čekala. Mell se však jen usmála.

"Když  jsi jako střela vylítla z Dylanovi kanceláře, chtěla jsem jít hned za tebou, ale tvůj táta mě zastavil, a řekl ať ti to dám, že už budeš vědět co to je, tak ti to dávám teď"

Zakroutila jsem hlavou, abych se probrala.

"Táta on je pořád tady?"

Byl to šok, úplně jsem vypla díky Mell a Stacey, a úplně zapomněla na tátu.

Stacey kroutila hlavou na souhlas, a já vystřelila z postele.

"Kam jdeš?" Křikla Mell

" Musím za tátou, omluvit se a poděkovat mu"

Obě se na mě zmateně podívali, usmála jsem se na ně.

"Přece za tu knihu"

To už jsem se rozesmála víc, jak si obě oddychly, pak ale Mell zvážnila.

"Vždyť jsi jí ještě ani neotevřela, jak víš co to je za knihu?"

Usmála jsem se na ně.

"Je to deník, táta mi ho dával, už  když jsem byla malá, a taky když jsem byla psychicky na dně, chtěl abych se z toho vypsala, za ty dva roky jsem jich popsala dvacet čtyři , na každý měsíc jeden"

To už jsem se usmála při mé vzpomínce.

"Proč pláčeš tati? 

Byla jsem překvapená, tátu jsem takhle ještě neviděla.

"Protože ten čas strašně letí"

Zarazila jsem se, a musela se zeptat.

"Co je to čas tati?"

Táta se na mě podíval, měl skleněné oči, a chtělo se mu plakat ale držel se.

"Čas je to nejvzácnější co máme, čas je život poupátko, všechno co teď prožiješ, se ti zachová, ukryje se ti to, do tvé paměti. Nemusíš být vůbec smutná,čas sice běží neuvěřitelným tempem, ale i to je prostě život. Nemůžeme stát na jednom místě, protože pokud to uděláme, ztrácíme tím spoustu času, a po nějaké chvíli, by jsme z toho byly smutný, a zklamaný. Posouvat se vpřed, je osudem každého z nás, jen mi sami určíme, jakou cestu půjdeme. Ale to neznamená, že to bude procházka růžovým sadem. To vůbec ne, život ti může nadělit spoustu překážek, a ty je musíš zvládnout. Může se ti zdát, že to bude nekonečné a a nemožné, a že to nezvládneš, ale pamatuj si má malá, všechno zlé, je k něčemu dobré. A jen ty určuješ, svojí cestu životem"

Smutně  jsem se zadívala před sebe.

"A co když zapomenu?"

"Co když, se všechny dobré i zlé momenty neuloží, a já si na ně , když budu potřebovat, prostě nevzpomenu?"