The Way To Our Love

-17-

Oběd uběhl celkem rychle, bylo hezké poslouchat mou malou princeznu. Vyprávěla mi, když byla menší její maminka jí vyprávěla pohádky na dobrou noc,protože se jí pak lépe spalo.

Ty její jiskřičky v očích, bylo to přesně to, co mě přimělo se usmát. Ta její radost a spokojenost, co z ní náhle vyzařovala při vzpomínce kterou si připomněla.

Jenže náhle to bylo všechno pryč, žádné jiskřičky, a už vůbec žádná radost, co v očích měla.

Byl to smutek.

Její pohled klesl na podlahu, následně její oči zaplnily slzy. Tekla jedna za druhou , jakoby je nedokázala zastavit. I mě v tu chvíli spadl úsměv z obličeje, potřebovala jsem, ne já musela, musela jsem tu pro ní být, i přes to že jsem netušila, jak velká bolest to pro ní musela být. Já jí té bolesti nutně potřebovala zbavit.

Bylo to stejný gesto jako před hodinou, co jsem udělala. Jak to byly moje ruce co jsem otevřela, aby do nich mohla zas a znova skočit. Neváhala sakra. Moje malá princezna neváhala ani sekundu,  ani jednu jedinou sekundu, když svůj pohled upřela na mě, a následně už byla v mém objetí. Ten uklidňující pocit co jsem pocítila, to že jsem jí měla zas u sebe, to že jí moje náruč  pomáhala. Vzlykala, tak potichounku princeznička vzlykala. Jakoby to potřebovala všechno ze sebe dostat. A já potřebovala, aby se uklidnila. Hladila jsem ji po zádech, aby věděla, sakra já potřebovala, aby věděla, že tu pro ni vždycky budu, že ať se stane cokoli, svou malou princeznu budu za každou cenu chránit.

Byl to pocit, možná potřeba netuším. Ale ta neustálá potřeba jí mýt pod dohledem, starat se o ni. Je nesnesitelná.

Z mého přemýšlení mě vrátil její zpomalený tep, co se vracel k normálnímu rytmu dýchání. Já musela, teď to byla moje potřeba se usmát, jak jsem poznala že jí to opravdu uklidňuje.  Nepotřebovala jsem její slova, i přes to ticho jakoby jsme byly propojené, jakoby mi tím říkala že děkuje. Mojí domněnku mi nevyvrátila, ani pro ten silnější stisk co pro mě měla. Čekala jsem, já opravdu čekala, jestli začne sama mluvit, nemělo smysl se ptát. Ne, já byla ráda, že už to nejsou slzy. Až bude chtít, a bude připravená, řekne mi to. Řekne co jí trápí, řekne co jí dohnalo k slzám.Přesto že mě to zajímá, nechci a nebude naléhat. Zná mě druhý den, co bych taky chtěla, zázraky? ne určitě ne. 

Utichlo to, to vzlykání utichlo. Teď už to byl pravidelní nádech a výdech co jsem ze všech sil vůbec vnímala. Já Vnímala jen svou malou princeznu.

 I přesto že kolem nás byly děti, kteří jedli svůj oběd,  překřikovali se jeden přes druhého ale já vnímala jen jí svou malou princeznu. Tu co ukradla mé srdce, od okamžiku co jí  mé oči spatřili poprvé. V tu chvíli, v tu jedinou chvíli, jsem podlehla. Podlehla jsem jí, jejím očím, její úchvatnou povahou, jí celou. 

To tu dlouho nebylo, pamatuješ jak to dopadlo minule?  

Přesto že jsem nechtěla, vzpomněla jsem si.  Já si opět připomněla, to nejhorší. Ten den, na ten den, kdy to všechno začalo.

"Vidíš  ho?" 

"On  je tak nádherný, ty jeho svaly, sakra ty  vlasy, a ty jeho žhavý oči".

Přesto že to byl můj mobil, kterým jsem byla zaujatá, zvedla jsem svůj zrak z mobilu na něj. Byl okouzlující , to jsem popřít nemohla.  Sakra, i kdybych chtěla, můj pohled mluvil za mě. Naprosto uchvácená, obraná o všechen kyslík při pohledu na něj.

" Jmenuje se Brad, hraje fotbal, bydlí na konci města,  kupodivu nemá holku".

Překvapeně jsem se rychle podívala na Lily, pochopila mě, pochopila i můj  nechápavý výraz, ani neotálela a pokračovala dál.