The Way To Our Love

-15-

CRR CRR CRR

Ten otravný zvuk  budíku ,bych slyšela i kdybych přišla o sluch.

Vzala jsem peřinu, a přetáhla jsem jí přes hlavu. Hlavu jsem měla zabořenou do polštáře, většinou jsem se tak probouzela už jako malá.

"No tak, ještě chvíli" Zamumlala jsem, přesto jsem svojí pozici nezměnila.

Bylo ještě brzo abych vstávala, cítila jsem se jako tělo bez duše.

"Chci ještě spát, aspoň ještě chvíli prosím".

Naléhala jsem, tak moc jsem si přála aby moje přání se splnilo, a ono taky ano když jsem následně uslyšela ten příjemný hlas pro moje uši.

"Omlouvám se květinko, ještě je brzy, spokojeně spinkej".

Ten jeho hlas byl pro mě jako balzám pro duši, tak spokojeně zněl, a tak uklidňují pro mě v tu chvíli byl, že jsem nenaléhala, a poslechla ho.

Zachumlala jsem se pořádně do peřiny, jak to bylo teplo co mi Scott vzal když vstával z postele.

Zas a znova, jsem se ponořila do svého světa snů.

"Vyprávěj mi , prosím chvíli."

"Ale no tak poupátko , je spousta hodin měla by jsi spát."

Jak líbezný to hlas pro moje uši byl, vždycky jsem ho milovala už od dob kdy jsem ho slyšela prvně. 

"Co chceš slyšet dnes?" Zeptal se mě . 

"Chci vědět co mě čeká".

 "Na světě je spousta lidí poupátko, kteří jsou jako  krásný VEČERNÍČEK - pokaždé  ale přijdou s jinou pohádkou, s takovou  která je natolik krásná a přesvědčivá, že ji můžeme poslouchat roky, protože se nám moc líbí, a chceme jí poslouchat stále a  stále dokola. Potom z ní ale vyrosteme a zjistíme, že to byla jenom pohádka, ale pravda je úplně  jiná.

"Nerozumím tomu tati" .

"Ach poupátko moje, je tolik toho čemu ještě nerozumíš, a bude toho tolik co ještě zažiješ až vyrosteš."

"A co když nechci vyrůst tati?", 

"Co když chci být pořád malá holčička?".

"Každý musíme vyrůst, a čelit všem překážkám, co nám život přidělí, čas nezastavíme má malá. Čas zastavit nejde, z chyb co uděláme , se časem poučíme, naučíš se spoustu věcí, být laskavá když to bude potřeba, vážit si každé chvíle co ti život přinese".

"Takže to bude jednoduché?"

"Vůbec ne, poupátko, poznáš co je to štěstí, také poznáš radost, ale to není všechno můj malý poklade, taky může přijít smutek, a také  zklamání, i to je život, i tomu budeš jednou čelit."

"Bojím se ,bojím se že to nezvládnu"

"Nemusíš se bát, budu tady pro tebe, a vždycky tě ochráním"

"Slibuješ?"

"Slibuji".

"Budíček".

Ten jeho hlas, ten bych poznala všude.

Ten hlas který mě obral o můj sen.

"Ale no tak květinko, přece neprospíš celý den, máš tu snídani" .

Byla to pobavenost , co z jeho hlasu vyšla, ta která vás nutí protočit oči, ale cože to říkal ? nemluvil o jídle?.

"Mluvil tu někdo o jídle?"

To jediný slovo mě přimělo, se zvednout , a v tu chvíli jsem ho spatřila, blonďáka co stál u mé postele, a jeho pokřivený úsměv, který napovídal že přesně ví, že mě dostal.

Poplácala jsem na peřinu, nechtělo se mi stávat a snídaně do postele bylo to po čem jsem v tu chvíli přahla nejvíc.

Ten talíř co položil na peřinu, vypadal úžasně, měla jsem takový hlad.

"Pozdrav z kuchyně".  Scott se usmíval od ucha k uchu, bylo to tak roztomilé, jeho oči zářili radostí, snad i na malinkatou chvíli se v nich blýsklo i něco jiného, jakoby to byl smutek nebo strach  n.

"Děkuji ti". Byla to z mojí strany ta největší upřímnost co jsem ze sebe mohla dostat.

Scott se na mě zadíval, ano byl tam,  ten strach ta nejistota , přesto že se snažil já ho tam viděla, doufala jsem že na ten incident ze včerejška už dávno zapomněl , a že se nebude ptát, jenže jako bych to svými myšlenkami přivolala.

"Jsi  v pořádku?" Sklopil zrak, a já v tu chvíli věděla ne spíš jsem doufala že jsem jen špatně slyšela , že to nebyly výčitky co jsem z jeho hlasu slyšela.

"Jistě že jsem, proč bych neměla být?"

Snažila jsem se, ano opravdu jsem se snažila, abych vyzněla co nejvíc v klidu, ale připomínka toho proklatě odporného snu, mi akorát zvedla tlak, tak vysoko že jsem snad i děkovala že se mi nezastavilo srdce, ne ono se mi i zastavilo, jak jsem si zas a znova připomněla na co se snažím zapomenout.

"Jak jsi se vyspal?". Z mé strany, to byla opravdu ta nejhorší otázka, která kdy ze mě ,na zakecání téma,  vůbec vypadla. A však já potřebuji aby se o tom víc nezajímal, a díky této otázce jsem v to i doufala.

Voi'la.

Povedlo se.

Poznala jsme to v ten moment kdy se na mě široce usmál.

"Moc se rozvaluješ". Ta pobavenost v jeho hlase, mi tak lezla na nervy, já se přece nerozvaluji a vůbec byla to přece moje postel, tak proč říká že já se rozvaluji.

"Pche" . Odfrkla jsem si, jak to bylo to jediné co mě v tu chvíli napadlo.

"Měl by jsi jít,máš povinnosti, uvidíme se později".

Bylo to z mé strany to, po čem jsem teď toužila ze všeho nejvíc,potřebovala jsem si srovnat v hlavě  svoje myšlenky, tak moc jsem potřebovala je zadupat, tak hluboko kde byly, než znova vylezly na povrch.

Scott mě pochopil, ten blonďák přede mnou , jako by mi to vyčetl z očí, jen kývl, jako by slova byla zbytečná, ano , byla. Protože tím že neřekl ani slovo, mi vykouzlilo upřímný úsměv, co jsem mu v tu chvíli i  darovala. 

Vlepil mi letmý polibek do vlasů, jako to dělal poslední dva dny dozadu. Už jsem si zvykla jak to byl úsměv co mi tímhle malým gestem co pro mě měl každý den vykouzlil.

Otočil se a odešel.