Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

3) Polib mi

"Ty nemocný bastarde!", zaječela jsem na něj. Lucian vypadal překvapeně a já toho využila tím, že jsem vytrhla z jeho sevření. Unaveně si promnul své šedomodré oči a zkřížil si ruce na prsou. Přitom se mu na rukách objevily bicepsy, ale nevypadal, že by se protahoval. Ne, že by mi na tom snad záleželo nebo tak. Přinutila jsem se mu dívat do očí, abych mu ukázala, že se tak snadno nezlomím. 

"Jak se opovažuješ mě sem přivést?! Já ti nařizuji, abys mě okamžitě odvedl domů. Odmítám tady zůstat. Kdo si myslíš, že jsi ?", rozhodila jsem rukama ve vzduchu. Frustrace ve mě se postupně rozrůstala. Věděla jsem, že ze sebe dělám kreténa. Uvědomila jsem si, co všechno se vlastně událo. "Co za druh drogy vlastně bereš? Vlkodlaci neexistují a já rozhodně ničí družka nejsem. Co dalšího mi povíš? Byl jsi ve stoleté bitvě s upíry, kteří se zoufale snaží zbavit vaší pitomý smečky-"

"Viktorie, to by stačilo."

"- protože spálili celou tvou vesnici? Tohle není Twighlight, můj milý příteli. Měl bys někoho požádat o pomoc. Zajdi si k psychiatrovi, protože to vypadá, že ho opravdu nutně potřebuješ. Je to nějaká hra, kterou teď všichni hrají? Unes někoho a řekni mu, že vlkodlaci jsou opravdoví-"

Lucianovy oči se zableskly. Zasekla jsem se. O vteřinu později následoval rychlý pohyb jeho rukou. Než jsem stihla zakopnout, jeho oči ze zlatě rozzářily. Popadl mě za paži tak silně, že jsem věděla, že mi tam zanechá modřiny.

"Nebudu tolerovat tohle dětinské chování, Viktorie. Konečně přijmi fakt, že se mnou budeš bydlet, vlkodlaci jsou skuteční a ty jsi má družka!", zavrčel Lucian. Jeho hlas byl tak tichý a nebezpečný, že jsem zavřela pusu, abych neřekla něco špatně. "Naučíš mě respektovat. Neodporuj mi Viktorie, nebo poneseš následky-"

"Do prdele, proč ne?!", zakřičela jsem. Ruce mě svědily od toho, jak jsem ho chtěla praštit, ale držela jsem se zpátky. I když jsem se Luciana úplně nebála, věděla jsem, že mě může v příští sekundě zabít. "Kdo si myslíš, že jsi-"

"Myslím, že jsem tvůj druh."

"Pane Bože! Přestaň s tou sračkou o vlkodlacích. Jak dlouho se budeš opakovat? Mám toho dost. Jo, byla to sranda. Ale teď už mě vezmi domů, nebo ti přísahám, že-"

"Co uděláš?", zavrčel Lucian. Sklonil se ke mě dolů a já na tváři cítila jeho dech. Srdce mi bolestivě bušilo v srdci, ale odmítala jsem ustoupit. Lucian jemně otřel své prsty o mou bradu. Do tváří mi stoupla červeň. Jeho oči byly tak neuvěřitelně hypnotizující. Je pravda, že žádný normální člověk se takto nechová. 

"Já si tohle nevybral!", zamumlal. "Nechápeš jaké to je! Od chvíle, kdy se narodíme, ta naše polovina hledá svou druhou. Tolik nás bolí, když nejsme se svými druhy. Ty vůbec neznáš ten pocit. Hledal jsem tě celý svůj život, Viktorie a to myslím doslova. Hledal jsem tě na všech sedmi kontinentech, abych pocítil to, co teď cítím s tebou, ale kurva, tohle je tak dobrej pocit. Věř mi, kdybych nemusel, vůbec bych s tebou nebyl. Raději bych si vybral tu pěknou Italku. Bože, ta-"

Naštvaně jsem Luciana praštila do hrudi. Hruď se mi sevřela žárlivostí, což nedávalo smysl. Ráda bych, aby to se mnou nic nedělalo, ale zdálo se, že se to lehce řekne, než udělá. Horko a vztek mnou prostoupily, když jsem si představila Luciana s někým jiným. Lucian se jen tiše uchechtnul. Nikdy jsem nebyla tak majetnická, pokud nešlo o Floru a ublížilo mi to víc, než bych si dokázala přiznat.

"Jen jsem tě škádlil, lásko-"

"Protože na mých pocitech nezáleží, že?" S šokem jsem si uvědomila, že mi po tvářích stékají slzy. Úšklebek na jeho tváři zmizel. "Nezajímá tě co si myslím já, nebo co chci. Všechno je jen o tobě a těch kecech o vlkodlacích. Jen si jdi klidně za nějakou šlapkou z Itálie. Je mi to dost jedno, víš-"

"Viktorie, neber to škádlení tak vážně. Byl to jen vtip, nemůžeš cítit takový vztek k někomu, kdo ani není skutečný. Žádná holka z Itálie není. Zajímáš mě jenom ty.", zašeptal jemně.

Nevinně jsem poodstoupila o pár kroků zpět. Moje slzy Luciana šokovaly. Zdálo se, že nevěděl, co má dělat, když jsem plakala. Bylo to skoro roztomilé, jak nevěděl, jak se má vypořádat s plačící ženou.

"Tak víš co? Mě je to stejně jedno.", zamumlala jsem. Dveře mě tvrdě zasáhli do zad. Uchopila jsem kliku za zády. "Jestli je to vtip, byl dobře zahraný."

A s tím jsem prudce otevřela dveře a vklouzla dovnitř, než mě mohl zastavit. Téměř hned se z druhé strany ozvalo bušení jeho pěstí do dveří. Bylo slyšet silné vrčení. Byla jsem šokované, když jsem si uvědomila, že ty děsivé zvuky vydával Lucian. Než stačil rozbít dveře a roztrhat všechny moje končetiny, běžela jsem přes celou místnost a ven z ostatních dveří.

Podle všeho jsme byli v opuštěném zámku. Běžela jsem po chodbě, hebký kaštanový koberec mi mizel pod drahýma botama, které jsem si vzala. Vzduch voněl mátou a čerstvou trávou. Zastavila jsem se, jen abych se podívala skrz okno balkonu.

Skrz trávu vedla klikatá štěrková cesta obklopená květinami. Pálené cihly dláždily obrovskou příjezdovou cestu. Vodní fontána byla tvořena třemi kamennými andílky, kterým chrlila z úst modrá tekutina. Dobrá zpráva byla, že všechno tady vypadalo perfektně. Ta špatná zpráva? Zámek byl daleko od města, uzavřen před civilizací. Hory a stromy se táhli tak daleko, kam až bylo možno okem dohlédnout.

Na příjezdové cestě jsem zahlédla elegantní černé auto. Byl to Hennessy Venom, přesná replika toho, kterého jsem viděla v časopise. To auto stálo více než jeden milion. Něvěděla jsem, jak velkým fanouškem aut Lucian byl, ale mohla jsem říct, že by byl míň než potěšen, kdybych s ním omylem narazila. Pak mi ale došlo, že všechno, co se mi teď děje, je jen jeho vina, a že je to pravděpodobně to jediné, co si zaslouží.

Proběhla jsem oknem na balkon a poté dalšími dveřmi. Po tom, co jsem se dostala ze spletitých sálů, jsem se konečně zastavila před velkými dvojitými dveřmi. Bez váhání jsem je otevřela. Na tváři jsem cítila čerstvý vzduch.

Běžela jsem k autu. Z nějakého důvodu bylo odemčené. V duchu jsem poděkovala Bohu a skočila dovnitř a zamkla za sebou dveře. 

Klíče ležely na palubní desce.

To je ale blb.

"Polib mi!", zařvala jsem a sakra, ten pocit byl skvělý. V Lucianovi to vřelo. Věděla jsem, že mě brzy najde, ale chtěla jsem si aspoň na pár minut užít ten pocit svobody. Měl vědět do čeho jde, když mě unesl.  Život v Draycottu mě něco naučil a to, že se bez boje nevzdám. Projela mnou vlna adrenalinu a posměchu, když jsem nastartovala auto a rozjela se po štěrkové cestě.

1657 slov