Let's Play A Game, Alpha (DOKONČENO)

2) Nerozbíjejte mou lampu

Srdce v hrudi mi poskočilo. Chuť k jídlu zmizela, a já tak odstrčila svou mísu. Očividně to tělo museli objevit. Nevěděla jsem jestli by se mi mělo ulevit, nebo se naopak obávat. Co když některá z kamer přesto zachytila mou tvář. Přinutila jsem se vytlačit své paranoidní myšlenky z hlavy ven. Muži, kteří tu vraždu spáchali, museli mít co dočinění s těmi rozbitými kamerami, jinak by to byly příliš amatérští zločinci. Nikdo nemohl vědět, čeho jsem té noci byla svědkem.

"Viktorie, někdo klepe na dveře.", Flořin hlas mě vtáhnul zpět do reality. Promnula jsem své unavené oči a konečně pochopila, co řekla. Opravdu někdo klepal na dveře. Hlasité, přetrvávající klepání téměř rozbilo naše dveře.

"Zůstaň tady, já tam dojdu.", řekla jsem rychle.

Obyvatelé tohoto bytu neměli žádné návštěvníky. Nikdy. Pochybovala jsem, že někdo vůbec ví, že je tento byt obydlený. Pro kolemjdoucí prostě vypadal strašidelně. Narovnala jsem se a pochodovala jsem si to ke dveřím.

"Kdo je to?", vykřikla má sestra z obýváku.

Otevřela jsem dveře, abych pozdravila toho neznámého, ať už to byl kdokoliv. Nikdo tam nebyl. Vystrčila jsem hlavu ven. Zklamáním a úlevou zároveň jsem si oddechla. 

"Nikdo tam není."

Chtěla jsem se vrátit k Floře, když se objevila ve dveřích. Její modrá kukadla vzhlížela nad mou hlavu a ona se usmála.

"Ahoj!", zapištěla šťastně.

Nakrčila jsem své obočí. Můj mozek byl zmatený, ale pak pomalu porozuměl. Flora se nedívala na mě, ale na člověka za mnou, který předtím zaklepal. Chtěla jsem se otočit, když mě něco chladného zatlačilo do zad. Sestřiny oči šťastně zkoumaly postavu za mnou.

"Ahoj.", hluboký hlas odpověděl mé sestřičce.

Vykřikla jsem. Ve dveřích stál muž a za ním dva další. Uvědomila jsem si, že to zbraň, co mám přitisknuté k zádům. Jeho velké tělo plné svalů vyplňovalo většinu dveří. Jeho nápadně šedomodré oči a výrazné lícní kosti mi rozbušily srdce. Měl tmavé neupravené vlasy. Oblečený byl celý v černé a vypadal až nebezpečně dobře. Vypadal nádherně.

Ale taky to byl vrah. Musel to být stejný muž, kterého jsem viděla včera v noci. Flora za mnou zakňučela. 

Jeho oči přejížděli po celém mém těle, když najednou ztuhl. Jeho oči se rozzářily a jakoby se zlatě zableskly. Muselo se mi to jen zdát. Obrátil tvář vzhůru. Vypadalo to jakoby čichal. Takové věci nikdo nedělá. Schovala jsem Floru za záda, abych ji ochránila.

Oba dva muži v pozadí se o krok přiblížili. Ten nápadně hezký muž zavrčel nad jejich náhlým pohybem. Znělo to nelidsky. Floře konečně došlo, že tihle lidé nejsou dobří a utekla se schovat do obývacího pokoje. V duchu jsem vyslala tichou modlitbu. Nezajímalo mě, co se se mnou stane, ale kdyby ublížili Floře, asi by mě to zabilo.

"Nedotýkej se mě!", zakřičela jsem, když se ke muž ještě víc přiblížil. Jeho rudé rty se na mě ušklíbli, když stále nezastavoval. Klopýtla jsem dozadu a téměř upadla, když jsem zakopla o práh dveří. Dřív než jsem se mohla otočit a utéct, dotkl se svými prsty mé brady. 

Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Příjemný pocit se rozlil po mém těle, když se mě dotýkal. V žaludku mi poletovaly tisíce motýlků a snažili se dostat ven. Místa, kterých se dotkl, jakoby žhnula. Uskočila jsem a rázně si promnula bradu.

Muž zaťal pěsti ale nic neřekl. Jeho komplicové se za ním přihrnuli. Oba měli na obličeji opět masky a ledové hnědé oči. Ten menší tlustý udělal krok ke mně, ale než se nadál, ten nadlidsky krásný muž s ním mrštil proti zdi. Náraz následoval cinkavý zvuk, když sténající padl k zemi. Moje lampa se rozbila a miliony krystalků se teď válelo po zemi. Zhluboka jsem se nadechla, abych sesbírala svou kuráž.

"Nedotýkejte se jí!", zařval. Jeho hlas byl hluboký a chraplavý s nějakým, mě neznámým akcentem. Něco uvnitř mě se zachvělo z jeho slov. Z nějakého důvodu sem měla nenadálou potřebu cítit jeho rty na mých.  Nesnášela jsem se za to. Byl to vrah, kurva. Potřebovala jsem své hormony dostat pod kontrolu.

Panika ve mě rostla. Rozhlédla jsem se, kde je Flora, ale naštěstí nebyla nikde vidět.

"Co chceš?", koktala jsem a u toho couvala. Muž se nepohyboval, jen mě pozoroval ledovýma očima. Šíleně mě fascinovali a já bojovala sama se sebou, abych se od nich dokázala odvrátit. Jeho pohled dokázal roztřást má kolena. Polkla jsem, mé rty byly suché. " C-Co chceš?"

S ledovým úsměvem na tváři ke mně o krok přistoupil: "Musím ti říct pár věcí Viktorie Checková." Netušila jsem, jak mohl znát mé jméno. "Vím, že jsi mě viděla minulou noc zabít toho muže. Ale upřímně, to je teď všechno jedno, že? Neumíš si vysvětlit, to, co ke mně teď cítíš, je to tak ? Ten pocit, který tě nutí roztrhat moje oblečení a nechat mě, abych si vzal tvou nevinnost. Já cítím to samé. Dovol mi ti to vysvětlit."

Hrubě se zasmál mému šokovanému výrazu a pokračoval. " Jmenuji se Lucian. Jsem pátá generace smečky Winter Wolfs. Můj, nyní zesnulý otec, byl Demetrius Nayati. Prvorozený syn nastupuje na jeho místo. Jsme jednou z nejstarších a nejmocnějších smeček v historii, Jak neblahé, že má moje družka zrovna takové vlasy. Vypadáš velmi zmateně, lásko, dovol mi ti to vysvětlit. Přišli jsme tě sem dnes večer zabít, ale já jsem objevil něco mnohem cennějšího. Jsem alfa smečky Winter Wolfs a ty, lásko, jsi má družka. Ptala ses co chci? To je jednoduché. Chci tebe."

Nemohla jsem si pomoct a rozesmála jsem se. Všechno to bylo tak směšné.  Do mého domu přijde cizí muž, a bez ohledu na to, jak hezký je, tvrdí, že je alfa smečky mýtických vlkodlaků a říká, že jsem jeho družka. Zajímalo mě, co bral za drogy.

Soudě dle jejich výrazů, byli muži více než nespokojeni s mou reakcí. ¨

"Myslíš, že si dělám srandu?", zeptal se Lucian a nadzvedl obočí. Jeho oči pozorně sledovaly mou zpocenou tvář. Zněl nebezpečně a já se hned přestala smát. Došlo mi, že opravdu věřil tomu, co právě řekl. Došla jsem k závěru, že tito muži jsou naprosto šílení. I když Lucian mrštil s jedním z kompliců až nadlidskou silou, anějakým podivným způsobem mě přitahoval, odmítala jsem věřit celé té věci s vlkodlaky.

Draycottské povídačky se vymkly kontrole.

"Chtěla bys, abych ti to předvedl?", zeptal se Lucián zdvořile. Mohl jasně vidět, že mu nevěřím. Rozhodla jsem se to hrát s ním a přikývla jsem. Kráčel ke mně a tentokrát jsem před ním neuhnula. Zastavil se jen pár centimetrů od mého obličeje. Ta nutná potřeba políbit ho se vrátila. Přestala jsem dýchat. Jeho šedomodré oči na mě hleděly bez špetky humoru.

"Ach, Victorie..." zamumlal. Jeho dech jsem cítila na svých rtech. Stiskla jsem rty k sobě a dívala se na něj stejně jako on na mne. Natočil si pramen mých růžových vlasů na prst. Jeho kůže se mě vůbec nedotkla, ale přesto jsem cítila, jak mi poskočilo srdce. Na jeho rtech se objevil úsměv.

"Odpusť mi.", dýchal mi do tváře.

Jeho oči se zlatě zableskly. Tvrdě jsem strčila do jeho hrudi. Jen malý kontakt s jeho tělem, způsobil vlnu tepla. Temně se zachechtal a vystrčil na mě dětským způsobem své zuby. Proměnili se v ostré špičáky. Jeho oči hladově přejížděli po mém těle. Vyjekla jsem a hrůzou se obrátila.

" Už jsem tě prosil o odpuštění, že?", zamumlal k nikomu určitému. Znovu jsem se obrátila, hledajíc mou sestru. Obrátil můj obličej k sobě. " Ale znovu to řeknu. Promiň Viktorie. Doufám, že to jednou pochopíš, má malá družko."

Mou nohu zasáhla ostrá bolest. Zděšeně jsem se podívala dolů a spatřila injekci. Čirá tekutina vytékala z injekce do mé kůže. Lucian něco řekl, ale jediné, co jsem slyšela bylo jakési dunění v mých uších. Ze vzdáleného konce místnosti zazněl dětský křik. Snažila jsem se podívat, ale můj svět už se proměnil v nic

1837 slov